Výzkumy naznačují, že představa mrtvého neoblíbeného nadřízeného patří v současnosti k jedné z nejčastějších z lidských představ. Přesto, pokud jste si někdy svého šéfa představovali mrtvého, jste normální. Podle přední psycholožky působící na londýnské UCL, je to úplně v pořádku.
Více než polovina lidí si někdy představovala smrt někoho jiného, tvrdí psycholožka Julia Shawová z University College London (UCL) v Londýně. Pokud si však něco takového představíte, je právě méně pravděpodobné, že něco takového opravdu uskutečníte. Ba co víc – pokud o svých představách o násilném činu někomu řeknete, bude ještě méně pravděpodobné, že to skutečně uděláte. Podle Shawové verbalizace násilností vede k uvědomění si jejich důsledků a jejich škodlivosti.
Nadřízení jsou, alespoň podle výzkumů, vděčnými objekty vražedného přemýšlení. Na stejné příčce žebříčku se pak spolu se šéfy objevují bývalí partneři. „Většina z nás vraždu nikdy nespáchá. Myšlenky na ni jsou něco jako cvičení empatie. Přemýšlíte o krok dál, přemýšlíte, co bude následovat, jaké by to mělo následky. A co následuje?
Ve většině případů si řeknete, že výsledkem by nebylo to, co ve skutečnosti chcete,“ uvedla pro online verzi britského The Telegraph psycholožka Shawová. Uvědomění si následků zabití či vraždy se podle Shawové do lidského myšlení vštěpovalo po generace. Podle psycholožky mohou naši předkové za to, že tento druh pudu sebezáchovy máme – již ve starověkých civilizacích totiž následovala často po vraždě násilná smrt onoho „původního“ vraha. I proto si lidská mysl začala fixovat, že vražda není řešením.
Shawová dodává, že vrazi jsou spíše impulzivní. Mají tendenci ztratit kontrolu nad svým jednáním a následky jejich konání je v daný okamžik nenapadnou. Často jde o momentální ztrátu sebeovládání, nikoliv permanentní stav „zlého“ smýšlení.
