Ilustrační kresba

Ilustrační kresba Zdroj: Ivan Steiger

Marek Stoniš: Potírání popírání aneb Jak zdravý rozum umírá na úbytě v labyrintu evropských institucí

Jan Zahradil, europoslanec za občanské demokraty, zveřejnil poněkud skeptický názor ohledně budoucího směřování Evropské unie. Zatímco v jedenácti postkomunistických zemích zvítězila pohodlná středopravá většina, žádní zelení (až na tři české piráty, kteří se hned přihlásili k zelené frakci v Europarlamentu), na Západě trumfovala rudo-zelená koalice, doplněná o liberály typu Macrona. „Třicet let po pádu komunismu máme v Evropě dva rozdílné světy. A řešení? Vícerychlostní EU místo dalšího zažehlování do jedné šablony.“

Na Zahradilově postřehu určitě něco je. Ať dopadnou vyjednávání o nové Evropské komisi a volených orgánech Europarlamentu jakkoli, je zjevné, že budeme i v příštích letech v moci politických fantastů, snících své sny o Evropě bez národních států, plastu, oxidu uhličitého, spalovacích motorů, jaderných elektráren a tyčinek do uší. S co nejsilnějším Bruselem (a Štrasburkem) v zádech. Bohužel, ani ta linie mezi „starou“ a postkomunistickou Evropou není tak ostrá, jak by se mohlo dle Zahradilova textu zdát. Tipuji například, že většina českých europoslanců naskočí na módní evropskou zeleno-rudou agendu bez ohledu na to, v jakém politickém dresu se zrovna nacházejí.

V babylónském labyrintu evropských institucí zdravý rozum bohužel umírá na úbytě. Jak rád bych se třeba dočetl, že se budoucí Evropská komise vážně zaobírá vědeckou studií amerických vědců Nikolova a Zellera, která dokazuje, že na klima planety nemá vliv chemické složení atmosféry, natož obsah „skleníkových plynů“, a že boj s globálním oteplováním založený na omezování CO2 vychází z vědeckých omylů. Hlavní příčinou změn klimatu je podle nich atmosférický tlak a intenzita slunečního záření. Studie vychází z tvrdých vědeckých dat a není nijak ojedinělá. To, že je necitují většinová levicová média, není důkaz, že by nemohli mít pravdu. ­Spíše naopak.

Kdyby Evropská unie (a nejen ona) tuto teorii přijala jako možnou, jsem přesvědčen, že konečné důsledky pro životní prostředí by byly v zásadě neutrální. Ale pro život člověka zásadně pozitivní. Se zemědělskou půdou se konečně začne hospodařit rozumně, zastaví se absurdní dotace do fotovoltaiky i větrné energie, se stolu by mohly být konečně shozeny stachanovské plány na snižování emisí pro evropský autoprůmysl, jejichž cílem je učinit z aut luxusní zboží pro úzkou vrstvu vyvolených. (O dopadu na tradiční evropský automobilový průmysl ani nemluvě.) Takhle bych ve výčtu pomýlených nástrojů s bojem proti klimatickým změnám mohl pokračovat téměř donekonečna.

Nic z toho se ovšem nestane. Než přiznat, že se Evropa ocitla ve slepé klimatické uličce, nebo aspoň připustit tuto možnost, raději začne pracovat na nové legislativě, která se zaměří na potírání popírání vlivu člověka na změnu klimatu. Lex Greta se to bude jmenovat a trestným činem se stane i citace skandálních vědeckých studií typu té, kterou zveřejnili Nikolov a Zeller.

Text vyšel jako editorial nového tíštěného Reflexu.

Reflex 23/2019Reflex 23/2019|Archív