Sníst tolik ústřic, kolik člověk zvládne, je všude jinde na světě hodně drahý špás. U Waddenského moře v Dánsku vám za to však budou vděční, a ještě vás kvůli tomu vezmou do národního parku. Budete si pochutnávat na místě, kde mají nejmenší školu a největší pláž v celém Dánsku.
„Čím víc jich vylovíte, tím větší radost mi uděláte!“ Povzbuzuje celou skupinu obutou v gumácích Iver Gram, který pracuje jako průvodce pobřežním národním parkem Vadehavet na jihozápadě Dánska. Udělám radost hlavně sobě, táhne mi hlavou. Řeč je totiž o ústřicích a ty já mám moc rád. Z úst milovníka zdejší přírody mi však nabádání k měkkýšímu masakru zní trochu podivně. „Ty potvory jsou naší noční můrou. Nejde totiž o původní evropské ústřice, ale o jejich tichomořské příbuzné, jež sem farmáři nasadili před více než padesáti lety s vidinou tučných zisků. Byznys se nekonal, zato ústřic se od té doby nemůžeme zbavit.“
Čvachtáme mělkou vodou a bahnitými pláněmi Waddenského moře u pobřeží ostrova Rømø někam k půl kilometru vzdálenému obzoru a mně to začíná docházet. Zdejší krajina za odlivu připomíná hnědavou pustinu táhnoucí se, kam oko dohlédne, ve skutečnosti to tu však kypí životem. Z cesty se nám klidí krabi, všude v bahně jsou stopy nejrůznějších drobných tvorů a nad hlavami přelétají mořští ptáci. To vše se však může rychle změnit. Jak se vzdalujeme od břehu, začínáme téměř při každém kroku pociťovat křupání lastur.
Královský byznys
„Ústřice se nám tu množí přímo lavinovým tempem. Na jediném čtverečním metru jich můžou být i tři stovky. Vytlačují původní druhy mořských mlžů a místní ptáci nemají zobáky přizpůsobené k tomu, aby je dokázaly otevřít,“ pokračuje Iver. „Zdánlivě bohatě prostřený stůl tak pro opeřence představuje rozsudek nedobrovolné hladovky. Jediným skutečným predátorem ústřic v našem národním parku je člověk ozbrojený speciálním nožem k jejich otvírání,“ usmívá se.
Je konec května a teploty začínají šplhat ke dvacítce. A to znamená jediné — sezona sběru ústřic se pomalu chýlí ke konci. V létě se zvyšuje riziko, že do sebe mlži vstřebají větší množství škodlivého planktonu. Když však jde o pomoc národnímu parku zapsanému s celým Waddenským mořem na seznam přírodního dědictví UNESCO, jdou veškeré obavy stranou. A jelikož má ta pomoc podobu hostiny ve stylu „sněz, co můžeš“, není opravdu co řešit. Noříme ruce do vody a snažíme se ve změti lastur nahmátnout ty největší. Brzy si pochutnáme na lahůdce, za jejíž ochutnání dřív hrozil trest smrti. V minulosti totiž patřil ústřičný byznys pouze králi a jeho nejbližším.
„Je čas k ústupu z první linie, příliv se vrací,“ zaráží naše bohulibé snažení Iver. Ve Waddenském moři může voda oproti odlivu stoupnout o víc než dva metry a cesta bahnem na souš trvá déle, než se zdá. Posloucháme tedy bez většího reptání. Brzy však zjišťuji, že vzít si na lov ústřic v Atlantiku obyčejné holínky do půlky lýtek nebyl nejlepší nápad. Voda stoupá proklatě rychle. Má sice sotva dvanáct stupňů, závěrečnou hostinu na mlžích však nemůže zkazit nic.
Největší a nejmenší
Trávou porostlý písečný ostrov je sice se svými asi patnácti kilometry délky největším z dánských ostrovů Waddenského moře, přesto tu žije jen něco přes šest stovek lidí. A ti měli před více než dvěma staletími velké potíže s dětmi. Tedy hlavně s tím, jak jim dostat do hlavy aspoň nějaké vědomosti. Školu tu neměli a putovní vyučování po vesnických staveních moc dobře nefungovalo. Nakonec svůj problém vyřešili doslova krásně.
Při pohledu na ten domek s doškovou střechou ve vesnici Toftum se člověku ani nechce věřit, že bylo zapotřebí hned dvou veřejných sbírek, aby se dal postavit. Na pohlednicích se sice vyjímá skvěle, ve skutečnosti je však jen o něco větší než zahradní kůlna. Přesto se do něj za dob největší slávy vešlo přes třicet žáků, a jeden učitel k tomu. Toftumský vzdělávací počin se díky tomu usadil v čele rekordních tabulek. Je totiž nejmenší školní budovou v celém Dánsku, a to v hubenějších dobách sloužil zároveň jako učitelův byt.
Nebohý pedagog spal v kamrlíku za učebnou a na jídlo chodil do rodin svých žáků. Když totiž rodiče neměli na školné, odváděli učiteli mzdu v nejrůznějších naturáliích. Kromě toho však škola už skoro nic nestála. O její úklid se staraly dívky ze třídy a kluci zase tahali dřevo na zátop v kamnech. Škola v kapesním vydání je už sto třicet let uzavřená, ve skutečnosti je však odemčená. Každý si proto může zadarmo vyzkoušet, jak se asi tehdejší žáci na těch několika čtverečních metrech cítili.
Titěrná škola má na ostrově víc než důstojnou protiváhu. Pláž lemující západní pobřeží Rømø je se svými devíti kilometry délky skutečným gigantem. Za odlivu může být široká přes dva kilometry, nikomu to však nemusí vadit. Autům je sem totiž vjezd povolen. Podle značek je třeba dodržovat rychlost třiceti kilometrů v hodině a podle zdravého rozumu není dobré nechávat svého plechového miláčka dlouho bez dozoru. Dvoumetrový rozdíl mezi přílivem a odlivem totiž funguje i tady a slaná voda autům moc nesvědčí.
Vesnické centrum a městské podivnosti
Tahle část Dánska je ospalá snad celá. Přejeďte deset kilometrů dlouhou silnici vedoucí po vyvýšeném náspu přes přílivovou oblast z ostrova Rømø na pevninu a brzy se octnete ve správním centru celé oblasti s názvem Tønder. Pouhých sedm tisíc obyvatel mu na oživení moc nepřidává a zdejší pěší hlavní třída Storegade, lemovaná cihlovými domy, díky tomu vyzařuje kouzelně vesnickou atmosféru.
I v Tønderu se však najde pár lidí, kteří skoro nespí. Patří mezi ně třeba čtyři ceremoniářky zdejšího úřadu, jež musejí ročně oddat asi tak dva tisíce svatebních párů. Částečně k tomu přispívají i poměrně volné dánské zákony týkající se vzniku manželství. „Potřebujeme jenom doklad totožnosti, důkaz legálního pobytu v Evropské unii a potvrzení, že ani jeden z novomanželů či novomanželek není ženatý či vdaná. Žádné další papírování. K vyřízení svatby stačí několik dní od podání žádosti,“ potvrzuje jedna z ceremoniářek, Claudia Brandtová. Útěk před úředním šimlem se sice počítá, vkusu svatebčanů však můžou s klidem věřit i běžní návštěvníci. Svůj velký den by si totiž nehezkým okolím nechal zkazit jen málokdo.
Z Tønderu může člověk snadno odejít s prstýnkem na ruce, v Aarhusu o nějakých dvě stě kilometrů severněji zase pravděpodobně skončí v pestrobarevné duze nad městem. Vypadá jako UFO o průměru padesáti metrů, jež dosedlo na střechu moderního muzea ARoS, a uvnitř vede prohlídková promenáda. Další barevný šok čeká uvnitř. V expozici, kterou tvoří jen divadelní mlha a různobarevná světla, člověk do pěti minut neví, kde je ani čí je. Nad odvážností architektury muzea i sbírek uvnitř se v údivu krčí i největší ze zdejších „chovanců“ — asi desetiletý chlapec, mající na výšku čtyři a půl metru a vážící půl tuny. Je přitom vyvedený do nejmenších detailů, včetně vrásek, žilek v očích nebo chloupků na kůži, takže vypadá doopravdy jako živý.
Metropole kostiček
V dánském městě Billund uprostřed mezi Tønderem a Aarhusem se zrodila jedna z nejoblíbenějších hraček světa — stavebnice Lego. Svět poskládaný z plastových kostiček v sobě přitom skrývá celou řadu zajímavostí a unikátů:
- V legovém světě žije nejpočetnější „národ“ na celé zeměkouli. Legový panáček se v Billundu zrodil před čtyřiceti lety a od té doby jich továrny na Lego vyrobily přes pět miliard.
- Ačkoli se to nezdá, je továrna LEGO také největším výrobcem pneumatik na světě. Pro svá autíčka, vozítka a letadélka ze stavebnice jich ročně vychrlí na tři sta milionů.
- Kdyby se všichni lidé na Zemi spravedlivě podělili o kostičky Lega, které kdy vyjely z výrobních pásů billundské továrny, měl by jich každý na hraní přes padesát. V současnosti jich tam vzniká skoro dvanáct set za sekundu.
- S továrnou LEGO sousedí první Legoland na světě. Má rozlohu dvaceti fotbalových hřišť. Na stavbu zdejších dvacetkrát zmenšených modelů pamětihodností padlo 25 milionů kostiček. Díky tomu můžete obdivovat třeba dánský přístav Nyhavn, Kennedyho vesmírné středisko, sochu Svobody nebo athénskou Akropoli.
- Největší kdy postavený model z Lega vznikl v českém Kladně, kde má továrna pobočku. Je jím stíhačka X-Wing z Hvězdných válek v životní velikosti. Je dlouhá 13 metrů, váží přes 20 tun a 32 stavitelů na ní odvedlo 17 000 hodin práce.
- Kladenští Lego-konstruktéři postavili pojízdný vůz Bugatti Chiron v životní velikosti. Spotřebovali na něj přes milion kostiček a pohání ho skoro dva a půl tisíce lego-motorků. Dohromady vyvinou sílu pěti koní a rychlost 30 km za hodinu.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
