Rozhodně si nemyslím, že by současné děti byly nějak výrazně zlobivější než předchozí dětské generace. Ačkoli většina dnešních dětí je víceméně slušných, existuje část dětské populace, se kterou jsou obrovské kázeňské problémy. Na stoupající agresivitu a velice špatné chování zmíněného problematického segmentu nezletilých se rozhodli reagovat i někteří naši zákonodárci. A to je v zásadě dobře. Sám se totiž tenhle problém nevyřeší.
Poslanecké seskupení 61 poslanců a poslankyň napříč politickým spektrem (zákonodárci z šesti sněmovních stran plus nezařazený poslanec Václav Klaus mladší) chce rodičům vrátit možnost rozhodně naložit s jejich problémovými potomky. Za poplatek přibližně pět tisíc korun měsíčně by zákonní zástupci mohli ty největší darebáky, se kterými si již nevědí opravdu rady, umístit do státních diagnostických ústavů.
Někdo ze socialistů či komunistů mezi čtenáři možná zaprotestuje – proč to není zadarmo? Inu, na světě není nic bezplatně, zmíněná cena pokrývá zejména náklady na ubytování, stravu a kapesné zlobivého dítěte. Koneckonců, pokud by problémové dítě bylo doma, tam by rodiče stálo minimálně stejné peníze. To je každému rozumnému člověku snad jasné.
Umístění předchází ambulantní léčba
Někdo si možná pomyslí: Co to je za nesmysl, vždyť tato možnost přece již dávno existuje. Není tomu tak. Existovala jen do roku 2017. Předloni byla možnost umístění dítěte do „diagnosťáku“ na žádost rodičů, nikoliv až rozhodnutím soudu zrušena. Pro informační komplexnost dodejme, že instalovat dítě do diagnostického ústavu nepůjde samozřejmě jen tak, když trochu zazlobí či naštve rodiče. V poslaneckém návrhu je mimo jiné obsažen předpoklad, že rodiče by museli nejdříve přijít s darebným potomkem nejméně dvakrát ke konzultacím jeho problémového chování. Teprve po neúčinné intervenci pomocí ambulantních služeb, kdy potomek nepřestává se svým hrubě nežádoucím chováním, dojde k možnosti dvouměsíčního pobytu s pevně stanovenými pravidly ve zmíněném diagnostickém ústavu.
Tuto možnost vítám a rozhodně nejsem jediný, nicméně existuje i skupina lidí s opačným názorem, která se proti návrhu staví negativně – mimo různých neziskových organizací třeba i vlivná předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte, který organizačně spadá pod Úřad vlády. Odpůrci návrhu v zásadě argumentují takto: Nelze přece trestat děti za to, že se narodily do nevhodných podmínek, ony za to nemohou. Právně-filozoficky je tento postoj jistě částečně správný, ale kulhá ve dvou ohledech.
Má mít viník větší práva než jeho oběť?
Za prvé: Pokud někdo pokládá diagnostický ústav za trest, tak de facto rezignuje na jeho nápravnou (nebo jak se dříve říkalo polepšovací) funkci. Pak by měl ale férově bojovat za celkové zrušení těchto ústavů. Nerozumím postoji, že pokud je tam dítě umístěno na základě soudního rozhodnutí, tak dítě v ústavu napraví, ale když jej tam dají rovnou osvícenější zákonní zástupci, tak to fungovat nebude. Rozumíte tomu někdo?
Za druhé: Další nerovnováhu vidím v tom, že odpůrci tohoto návrhu sice berou ohled na to „nebohé dítě“, které by mělo být dočasně zařazeno do diagnostického ústavu, ale kupříkladu nevidí ostatní děti, které tento darebák například brutálně šikanuje ve škole, sportovním oddíle či v místě bydliště. Není to přesně ten stav, který vadí většině rozumnější společnosti, že viník-grázl má ve finále větší práva než jeho oběť? Volání po tom, že se mají odstranit příčiny, tedy aby žádné problémové, zlé děti nebyly, je sice ušlechtilé, avšak než k tomu dojde, diagnostické ústavy budou prostě potřeba.
Sundejme si růžové brýle. Já osobně zmíněný poslanecký návrh vítám. Netvrdím, že jde o všelék, nicméně o malý užitečný kamínek do mozaiky s největší pravděpodobností opravdu jde.
Autor je právník.
