Z čirého rozhořčení tří jedinců – Jiřího Davida, Marka Gregora a Daniela Pešty – vznikla tichá veřejná výzva k odstoupení ministra kultury Antonína Staňka při zahájení české účasti na Bienále Benátky 2019. Výzva byla přirozenou reakcí na situaci v domácím kulturním prostředí, kde se současný ministr kultury neprojevuje ani jako příslovečný „slon v porcelánu“, ale spíše jako vlk přebírající vládu nad přihlížejícím ovčím stádem. Některé jeho kroky mohou mít – a velmi pravděpodobně mít budou – zásadní dopad na stav a další vývoj současné české kulturní scény a na její vnímání v mezinárodním kontextu.
V druhé polovině ledna jsem doslova naháněl pana ministra Staňka s tím, že by s ním Reflex rád udělal rozhovor. O této snaze existuje doložitelná komunikace. Po dvou týdnech bez jakékoli reakce, když už jsem nevěděl, jak situaci řešit, jsem kontaktoval ředitele protokolu pana ministra. A ejhle! Na dotaz, proč se nám pan Staněk schovává, a po mém sdělení, že mi jinak nezbude než stav popsat u nás v časopise, přišlo pozvání na hodinku v jeho kanceláři.
Nutno dodat, že šlo o dobu, kdy Andrej Babiš a jeho imagologické centrum vypouštěli „čínské papírové balónky“ s úvahami, koho že by ve vládě mohli vystřídat. Výsledek známe – 20 až 30 tisíc lidí na Staroměstském náměstí protestuje proti nově jmenované ministryni spravedlnosti.
Vládnoucí garnitury si kultury neváží
Oslabený ministr kultury reprezentující část moravského křídla sociální demokracie se v lednu 2019 schází s prezidentem Zemanem a jen pár dní poté mi – opět zdokumentovaně – osobně tvrdí, že pana Fajta s panem prezidentem vůbec neprobírali. A to s dodatkem, že není v jeho kompetenci zasahovat do otázky udělení profesury komukoli a že o Fajtově roli v čele Národní galerie Praha (NGP) nepochybuje. Staněk rovněž popřel, že by uvažoval o odvolání ředitele Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa.
Den před Velikonocemi, tedy ani ne čtvrt roku poté, ve stejný den, kdy se vzdal své funkce ministr spravedlnosti, odvolal ministr Staněk nejen Jiřího Fajta, ale také ředitele MUO, a to prý kvůli značným pochybením ve výkonu jejich funkcí. A způsob, jakým to udělal, byl obzvláště nevhodný. Tiskovou konferenci svolal na 11. hodinu dopoledne, přesně na stejnou dobu, kdy se chystala tiskovka k nové velké výstavě NGP ve Valdštejnské jízdárně. Výsledek jeho konání, dosazený dočasný ředitel NGP ani nenajde odvahu přijet do Benátek zahájit výstavu v Česko-slovenském pavilonu v Benátkách. Zato pan ministr ano.
Dnes pár minut po našem tichém protestu se na nás, mne a Daniela Peštu obrátil respektovaný britský kritik s otázkou „Proč?“. Odpovídat ve krácené verzi je vždy zavádějící, ale věřím, že nás pochopil: „Víte, za těch sedmadvacet let existence samostatné České republiky jsme měli šestnáct plus jednoho – dle výkladů se názor může měnit – ministrů kultury, z nichž jen dva či tři přišli se znalostí českého kulturního prostředí.“ Docela na nás zíral, když jsme mu zároveň vysvětlovali, jak jednotlivé vládnoucí garnitury přistupují k (ne)podpoře kultury a umění. Jak si jí neváží a do vrcholných postů často dosazují své nekompetentní přátele. A že to je hlavním důvodem našeho protestu.
Vystoupili jsme, každý z nás tří, z jiných, byť podobných důvodů proti krokům vedení ministerstva kultury. Daniel Pešta jako známý výtvarník, který byl i spoluiniciátorem petice za odstoupení ministra. Tu k dnešnímu dni podepsalo více než šest tisíc lidí z kulturního prostředí. Jiří David dokonce i jako člen původní komise NGP, která Stanislava Kolíbala k účasti na letošním Bienále vybrala, a já jako novinář, který se už s praktikami ministra kultury setkal. I to byl důvod, proč jsme veřejně odmítli podat nabízenou ruku ministra kultury. Náš protest rozhodně nemířil proti výběru a výstavě Stanislava Kolíbala na letošním Bienále. Ostatně třiadevadesátiletý umělec, legenda nejen české výtvarní scény, po dlouhých řečech všech přítomných sám prohlásil: „Řečeno bylo už hodně, pojďme se podívat na umění.“
