Poslední výprava cestovatelů ve žlutých trabantech (a dalších vozidlech stejné barvy) v čele s Danem Přibáněm dokončuje putování kolem světa i cestu účastníků ke zcela profesionální filmové sebeprezentaci. Dvouhodinový dokument Trabantem tam a zase zpátky je nejdelším i „nejvyšším“ dílem série, která započala před třinácti lety.
Dobrodruh Dan Přibáň se v roce 2006 rozhodl rozbít zakořeněnou představu, že na dlouhou a náročnou cestu je potřeba nákladné vybavení a drahé auto. Vsadil na trabanta: vozidlo, které je levné, mechanicky jednoduché a nese s sebou spoustu příběhů a nostalgie, protože pro mnohého (nejen) Čecha bylo prvním automobilem, případně v něm jezdil už jako dítě s rodiči. V červenci 2007 Přibáň s dvojicí kamarádů vyrazil na první z expedic, z nichž postupně vznikly filmy a televizní seriály shrnuté pod názvem Trabantem napříč kontinenty. Kolem cyklu vznikla subkultura fanoušků; teď už předposlední Přibáňův snímek Trabantem do posledního dechu vidělo v kinech úctyhodných 73 000 diváků.
Cestovní premisa posledního dílu série Trabantem tam a zase zpátky byla jasná: vyrazit z jižní Indie na sever, přejet Himaláj a přes Čínu se dostat do Samarkandu. Ten byl nejvýchodnějším bodem první expedice. Když se teď do něj trabanty dostanou ze západu, dokončí tak cestu kolem světa. Triumfální finále pak povede přes Ukrajinu a Slovensko do Prahy. Přibáň se po letech vrací k čistě mužské sestavě, prý aby cestu maximálně zjednodušil a vrátil se ke kořenům první výpravy. Tým putuje ve dvou trabantech, polském Fiatu 126p „maluchovi“ a na motorce Jawa 250.
Dramaturgicky cesta ve filmu rozhodně není rozvržená rovnoměrně. Trvá téměř polovinu dvouhodinového filmu, než se expedice vůbec dostane z Indie, přičemž publikum často tápe, kudy „trabantisté“ zrovna projíždějí a kolik času tam tráví. Absence místopisných titulků nebo dovysvětlujících informací je matoucí a divácky dost nevstřícná. Trabantem tam a zase zpátky ale nechce být cestopisem: ukazování exotických krajů tu má méně důležitou roli než zachycování dynamiky uvnitř skupiny cestovatelů a útrap, které musejí překonávat.
Rozebírání motorů na prvním místě
Leitmotivem filmu jsou proto i tentokrát neustálé opravy vozového parku včetně „rozborky“ motorů na prvočinitele a jejich čištění zubním kartáčkem. S dnešními auty, jejichž „vnitřnosti“ jsou zatavené do bakelitu, by nic takového provádět nešlo; film je tak mimo jiné oslavou důmyslnosti, zručnosti i spjatosti posádky s jejich dopravními prostředky.
Další „útrapy“ přinášejí zástupy Indů, kteří si s výpravou na každém místě a v libovolnou denní a noční hodinu chtějí dělat selfie. Ale i to je jeden z aspektů trabantů (a malucha): jsou roztomilé a okamžitě vzbuzují zájem už tak zvědavého obyvatelstva. Na nejotravnější komplikace pak Přibáň a spol. narazí v Číně, prošpikované špiclováním, byrokracií, paranoiou a jinými rysy totalitního státu. V Číně film nabývá rysy absurdní grotesky a je jen pochopitelné, že ji chce mít výprava co nejdřív za sebou.
V čistokrevný horor se snímek mění v pasáži kolem průsmyku Rohtang v severní Indii. V mnohakilometrové výšce, v plískanici a za plného dopravního provozu výprava uvízne v místě, kde přes už tak rozbitou silnici teče vodopád. Nelze pořádně jet tam ani zpátky, nervy jsou napjaté jako špagáty a na mysl se dere klasický thriller Mzda strachu o převozu nitroglycerínu džunglí. Ve výšce 5328 metrů trabanty stanoví výškový rekord dvoutaktního auta.
Kromě takových momentů film pohánějí ještě další napínavé linie, jako například jestli se výpravě podaří setkat s „odloučeným“ členem Radkem nebo zda se jiný cestovatel Vojta stihne vrátit do Prahy před narozením potomka.
Odbytých 17 tisíc kilometrů
Filmařsky je tento dokument z celého cyklu nejvypiplanější, ať už střihově nebo díky často používaným záběrům z dronů. Mnohé situace jsou evidentně inscenované, jinak by je nebylo možné zachytit najednou z různých kamer, což je však postup přiznávaný a nerušící. Zároveň zůstává rozum stát nad tím, jak se podařilo natočit tolik materiálu v totalitní Číně, kde jsou sice bezpečnostní kamery na každém kroku, ale natáčení civilisty musí nutně být velmi omezované.
Dvouhodinová stopáž není přemrštěná; případné nudnější pasáže cesty pomůže překlenout charisma a nakažlivý optimismus „principála“ Přibáně. Dokonce se vnucuje pocit, že předposlední část cesty, která celkem měřila 17 237 kilometrů a trvala pět měsíců, je ve filmu zbytečně „odbytá“: jako by to ze Samarkandu na ukrajinsko-slovenské hranice bylo co by kamenem dohodil.
Finální etapa, kdy trabanty a spol. na slovenských a českých silnicích provázejí houfy fanoušků, pak po předchozím fanfarónství a furiantství výpravy působí překvapivě neokázale a skromně. Jedna z klíčových myšlenek filmu i celé série tak zůstává sympaticky v pozadí: totiž že žádný nápad nemusí být příliš bláznivý a že když se chce, tak to j(e)de.
