Ve východotibetském Khamu, který leží v západní oblasti čínské provincie S’čchuan, zejí od května do června obchody prázdnotou, práce leží ladem tak, jak ji dělníci opustili, obchůdky jsou vylidněné. Ve vesnicích a městečkách potkáte jen děti a starší generaci. Všichni ostatní se vydávají do okolních kopců hledat téměř zázračné stvoření: napůl housenku a napůl houbu. Toto téměř hororové stvoření přispělo v poslední době významně k ekonomickému rozvoji chudých tibetských pastevců.
Tibetsky se tento zvláštní organismus jmenuje jarca günbu neboli housenice čínská (latinsky Cordyceps sinesis). Jarca günbu roste roztroušeně po travnatých pláních ve vysokých nadmořských výškách Tibetské plošiny, která zasahuje do čínských provincií S‘čchuan (Sichuan), Jün-nan (Yunnan) a Čching-chaj (Qinghai). Je považována za jeden z nejcennějších léků tradiční čínské medicíny, kterému se přisuzují zázračné léčivé účinky. Pyšní se rozsáhlým uplatněním v prevenci a léčbě širokého spektra chorob.
Jarca günbu doslova znamená „letní tráva, zimní červ“. Stejný význam nese i čínský název tung-čchung sia-cchao. Pro životní formu této zpola houby, zpola housenky je charakteristický parazitický vztah mezi houbou Cordyceps a larvou můr patřících do čeledi hrotnokřídlecovitých (Hepialidae), který může připomínat až horor. V létě spory houby napadají tělo živé larvy, kde se postupně rozrůstají, zatímco pomalu zabíjejí všechny orgány svého hostitele. Takto napadená larva se v zimě zahrabe do země a ve svém posledním stadiu těsně před smrtí zaujme polohu hlavou směřující vzhůru. Houba, která postupně vyplnila a mumifikovala tělo housenky, pak s příchodem léta prorazí stěnu hlavy, odkud pak vyrůstá plodnice nad povrch země zhruba 7-8 centimetrů vysoko. Zde cyklus pokračuje a z plodnice se uvolňují spory, které se buď vzduchem, nebo smíšené s dešťovou vodou dostávají do těl nových larv.
Jarca günbu roste velmi sporadicky a roztroušeně v travnatém porostu v nadmořských výškách od 3000 do 5000 metrů. K úspěšnému sběru je třeba nejen pár bystrých očí, ale také dobré znalosti prostředí, ve kterém roste. Nedá se uměle pěstovat ani množit, a tak není divu, že jedinými sběrateli dosud zůstávají pouze obyvatelé Tibetské plošiny. Jsou to především nomádi, kteří mnohdy rozlehlé pastviny neopustí za celý svůj život.
Život na pastvinách
Tibetští nomádi obývají vysoce položené pastviny všech tří tradičních tibetských oblastí, kterými jsou Kham (část čínské provincie S‘čchuan), Amdo (část čínské provincie Čching-chaj) a Ücang (dnešní Tibetská autonomní oblast). Tradičně se život většiny Tibeťanů opírá o zemědělství a pastevectví s minimálním nebo žádným vedlejším finančním příjmem. Nomádi žijí v oblastech a v tak extrémních podmínkách, které žádnému zemědělskému produktu nesvědčí, a jsou tak odkázáni čistě na pastevectví jako jediný způsob obživy. Často nemají stálé obydlí, po celý rok putují po pastvinách, kde žijí v masivních stanech utkaných z jačí vlny.
Termín nomádi může být v tomto případě zavádějící, protože v jejich případě nejde o kočovníky, kteří se nahodile potulují z místa na místo. Tibetští pastevci a nomádi zpravidla každoročně rotují mezi dvěma až třemi stálými oblastmi, které jim často vyhradí místní úřady, v závislosti na ročním období. V létě přebývají na výše položených pastvinách a koncem podzimu se stahují do níže položených údolí, kde přečkávají nelidské počasí, které panuje v zimě. Odhaduje se, že tento způsob života si dnes udržuje na zhruba dva miliony Tibeťanů.
Do tohoto počtu patří i pastevci, kteří se již nastálo usadili i v nižších, úrodnějších údolích a pastevecký způsob života kombinují se zemědělským. Rodina mých hostitelů sice nežije v údolí, kde by se dařilo něco vypěstovat, kvůli místním podmínkám a nadmořské výšce přes 3000 metrů je stále závislá na pastevectví, ale oproti jiným nomádům má své zimní obydlí. Je to kamenný domek s dvorkem, kde je přes noc uzavřeno stádo jaků a koně. V momentě, kdy se pastviny po zimě probudí a zazelenají, sbalí rodina majetek, dům zabední a s celým majetkem putuje na letní pastviny, kde zůstane, než ji vyžene krutá zima.
Veškerý denní program pastevců je těsně spojen se stádem jaků a nutností udržovat je vydatně napasené a při životě. Den začíná nejprve dojením jačího mléka, vyháněním jaků na ještě nespasené místo, a především sušením jačího trusu. Jačí trus je v těchto končinách bez jakéhokoli stromového porostu zcela nepostradatelný - bez něj si zde nic neuvaříte ani se neohřejete.
Celá rodina se musí vměstnat do jediného stanu, který pojímá i její veškerý majetek, a nezřídka zde s rodinou přespávají i telátka. Tady se spí i vaří. Jídlo se omezuje na sušené jačí maso, jačí mléko, máslo, sýr a jogurt a campu, což je mouka z praženého ječmene. Hlavním nápojem je čaj s mlékem. Ve stanu má své místo i malý oltář s vonnými tyčinkami a obětinami, vyzdobený fotografiemi buddhistických lámů, které rodina uznává. Nomádi jsou silně nábožensky založeni. Recitace manter a modlení, ať už k buddhistickým božstvům nebo duchům hor, je zde slyšet celý den.
Děti nomádů mají velmi nesnadný přístup ke vzdělání. Školy jsou pro ně daleko a děti by musely denně ujít desítky kilometrů. Navíc školy stojí jen ve vzdálených větších vesnicích, a pokud se rodina rozhodne sem dítě umístit, malý žák zde musí zůstat a víceméně tu bydlet. Pastviny jsou tak řídce osídleny, že se nevyplatí pro desítku dětí otevírat školy pouze pro potřeby nomádských osad, navíc je problém najít kvalifikovanou učitelskou sílu, která by byla ochotná v těchto končinách a podmínkách žít.
Do školy daleko
Ze tří dětí mých hostitelů Soly a Phuncoka chodí do školy pouze nejstarší syn. Přestože se úřady některých krajů snaží zavést povinnou školní docházku vybíráním pokut od rodin, jejichž děti do školy nechodí nebo z ní odejdou, zdejší úřady to zatím nedělají. Nomádské rodiny, pokud si mohou dovolit zaplatit školné a ubytování pro děti ve školní budově, dávají svým dětem na výběr. Jak říká Sola: „Mladším synům se ve škole nelíbilo, vrátili se tedy domů a my je nenutíme. Nejstarší syn se rozhodl ve škole zůstat, protože rád maluje a píše.“
Pro mnoho rodin je ale školné nad jejich finanční poměry. Většina nomádských rodin má minimální finanční příjem, živí se výhradně jačími výrobky a tím, co za tyto výrobky získají výměnným obchodem. Nikoho tedy nepřekvapí, že za posledních deset let, kdy se obchod s jarca günbu neustále rozrůstal, to byli právě tito obyvatelé pastvin, koho zlákala vidina zisků utržených z prodeje této medicíny. Za posledních pár let se téměř pro všechny obyvatele pastvin stal hon za jarca günbu každoročním, i když nelehkým rituálem.
Jehla v kupce sena
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak náročný je sběr tohoto zázraku. Po jediném dni stráveném urputným hledáním jarca günbu pro mě není těžké pochopit, proč si na trhu s tímto produktem čínské medicíny drží monopol výhradně Tibeťané. Jednoho květnového rána se společně se členy své hostitelské rodiny, která obývá jedno ze dvou stavení osady Ge-nung (Genong) vysoko v pastvinách nedaleko městečka Tcha-kung (Tagong; tibetsky Lhagang) v západním S‘čchuanu, vydávám na sběr. Z osady nás vychází šest žen. Muži se musí přes den starat o stáda. Zásoby na celý den jsou naloženy na dva koně a já, jako host neznalý místního prostředí, dostávám koně, který mě má ušetřit únavy z tříhodinového výstupu na pláně ve výšce zhruba 3700 m. Stoupáme po strmých stráních údolí podél horské říčky, za doprovodu štěbetání a zpěvu mého průvodu. Každá z žen je vybavena malou motyčkou, jednoduchým pomocníkem při vykopávání jarca günbu.
Po několika hodinách se dostáváme na nejvýše položenou plošinu porostlou nízkými keříky. Vítá nás hlouček dětí, které zprvu nejsou vidět, pouze tu a tam někde z porostu vykoukne hlava. Ženy z mé skupinky si klekají na všechny čtyři a v této poloze, jak později pochopím, víceméně stráví celý zbytek dne, až do pozdního odpoledne. Zvědavě čekám, až někdo najde první kousek. V čínských lékárnách jsem tento lék sice několikrát viděla, nedokážu si ale představit, po čem se mám dívat zde a podle čeho ho vlastně hledat. Štěstí se na nás usmálo zhruba deset minut po našem příjezdu. Nedaleko mne se ozve výkřik: „Tady, tady!“ Všichni se sbíhají k jednomu místu a živě diskutují. Opravdu je to jarca günbu. Já v místě, kam ukazují, nejsem ve změti větviček a suché trávy schopná rozpoznat nic, co by se této zázračné „houbolarvě“ mohlo podobat. Jedna z žen musí ke zhruba dvoucentimetrovému pahýlku šedohnědé barvy přiložit prst, jinak bych ho přehlédla.
V ten moment mé nadšení ze sběru této podivuhodné rostlinky mizí a dopadá na mě těžká realita. Hledání jehly v kupce sena mi teď připadá jako poněkud nadějnější úkol. Sola motyčkou vydloubne celý trs hlíny a opatrně z ní larvu vyprostí. Musí se dbát na to, aby její tělo zůstalo celistvé a neporušené, neboť právě této části se přisuzují největší léčivé účinky a její stav určuje cenu. Ženy si mezi sebou sdílejí tipy na úspěšné hledání: „Koukej, kterým směrem se stáčí její vrcholek. Tím směrem budou růst další.“ Ani to mě nijak nepovzbuzuje, ale boj nevzdávám. Občas mě povzbudí radostný výkřik některého z mých spoluhledačů, i když nejsou nijak časté. Občas se skupinka přesune o několik desítek metrů dál, což beru jako jasný signál, že v těchto místech nemá smysl hledat.
Po zhruba hodině hledání své úsilí vzdávám a místo toho se rozhlížím po krajině. Obklopují nás nekonečné pastviny, kde se v poklidu pasou stáda jaků, a v dáli se rýsují sněhem pokryté vrcholky hor. Blíží se poledne, a i když horský vítr je i v tuto roční dobu prudký a studený, sluníčko příjemně hřeje. V poledne se celá skupinka shromažďuje na jednom místě, já pomáhám ženám nasbírat větvičky na oheň a muži sestupují k nedalekému potoku pro vodu. Při poledním pikniku, který sestává z tradičního mléčného čaje, instantních nudlí a placek s tradičním jačím máslem, se všichni chlubí svými úlovky. Celá skupinka za půl dne nasbírala asi dvacet pět kusů. Zručný hledač může najít až padesát kousků za den. Od mých hostitelů vím, že i pro trénované oko místních je kolem dvaceti kusů dobrý úlovek. Nejlepšími hledači bývají děti.
Živé zlato
Jarca günbu se vyznačuje nejen velmi zvláštní formou existence, ale je také právem nazývána zázrakem tibetské ekonomiky a darem Tibetu shůry. Stojí za nebývalým ekonomickým boomem oblastí Tibetské plošiny, a to především během posledních deseti let, kdy poptávka po tomto tradičním léku neustále stoupala. Paradoxně většina Tibeťanů ani neví, k čemu tento lék slouží a jaké choroby zahání. Tibeťané se často smějí, že Číňané používají jarca günbu pro dosažení erekce a dodávají: „Na to ji my Tibeťané přece nepotřebujeme!“ Místní houbu pouze sbírají a považují ji za zdroj rychlého příjmu, jako lék ji neužívají.
Život zdejších rodin je tradičně závislý na pěstování jaků, prodeji a výměně jačího mléka, másla a vlny. To jim v extrémních podmínkách zdejšího venkova umožňuje alespoň přežít. Během dvou měsíců sběru jarca günbu si ale nomádské a pastevecké rodiny mohou vydělat několikanásobek svých běžných příjmů. Nejnižší výkupní ceny přímo od zdroje, tedy od sběračů, se letos pohybují kolem 12 jüanů (asi 36 Kč) za kus. Ceny také závisí na velikosti a stavu housenky. Existuje celá síť překupníků, přes kterou se tato rostlinka dostane nejprve do větších tibetských měst a pak dále na východ na čínský i na zahraniční trh, ovšem za značně znásobenou cenu. V Šanghaji se nyní jeden kus prodává i za 80 jüanů (240 Kč) a v čínských komunitách v USA až za neuvěřitelných 60 dolarů (1250 Kč). Od května do poloviny léta jsou ulice vesniček Khamu lemovány prodejci, kteří se snaží úlovek prodat za co nejvýhodnější cenu dalším překupníkům. Ti je přepravují do větších měst, kde se jednotlivé kusy pečlivě očistí, třídí, balí a putují dále do obchodů po celé Číně i do zahraničí.
Obchod s tímto artiklem se mezi Tibetem a Čínou datuje již do 17. století, kdy Tibeťané za jarca günbu získávali čaj, který je pro ně hlavním nápojem, ale roste pouze v nižších oblastech Číny. V tradiční čínské medicíně se jarca používá k posílení imunity, léčbě respiračních a plicních onemocnění, posílení a čištění jater, upravuje nepravidelnou menstruaci a má mocné afrodiziakální účinky vzhledem k malému množství. Právě vysoké ceny z tohoto léku udělaly mezi zámožnými Číňany jakýsi symbol vysokého postavení a bohatství. Jarca günbu používají při vaření nejčastěji v úpravě s kachnou či kuřetem, které pak při večeřích a dýcháncích servírují svým hostům. Mimo oblast Číny pak největší trh tvoří Korea, Japonsko a města v USA s velkou čínskou komunitou.
Stinné stránky rozvoje
Po jarca günbu je v Číně i mimo ni neustálá poptávka a výsledky tohoto ekonomického zázraku jsou alespoň v tibetské oblasti S‘čchuanu, v Khamu, nepřehlédnutelné. Pastevci a nomádi si pořizují motorky, které při denní dopravě nahrazují tradiční koně. Osady se rozrůstají o větší a větší domy, před kterými parkuje stále větší počet aut. Uvádí se, že až čtyřicet procent ročního příjmu v zemědělských oblastech Tibetu pochází právě ze sběru a prodeje jarca günbu. Výdělky jedné rodiny mohou činit až 100 000 jüanů (300 000 Kč) za dva měsíce, což zdaleka přesahuje výdělky z jakékoli jiné činnosti dostupné v těchto místech.
Tento náhlý ekonomický růst má ale také své stinné stránky. Jelikož se jedná o velmi lukrativní činnost, oblasti, kde jarca günbu roste, jsou pečlivě střeženy a hlídány komunitou, která si na toto území nárokuje právo. Často dochází k územním sporům, jež nezřídka vyústí v násilné bitky. Dalším negativním dopadem této rychlé cesty k penězům je neochota místních rolníků a pastevců učit se tradičním řemeslům, jako jsou zednictví, tesařství či klempířství, které neslibují tak vysoké výdělky. Na druhé straně je právě toto také důvod, proč místní Tibeťané zůstávají blízko svých rodišť a nestěhují se houfně do měst, aby se tak připojili k milionům nájemních dělníků.
Na snímky z východotibetském Khamu se podívejte ve fotogalerii:
