Zakoupením automobilu určité značky získá jeho majitel rázem další rozměr své osobnosti. Do vozu si promítne ideální představu sebe samého.
Pane profesore,
děkuji za chytré a laskavé názory v knize rozhovorů Kde bydlí lidské duše. Prozradil jste Vaši zálibu v řízení motorových vozidel. Jak se však jako řidič-psychiatr díváte na chování řidičů na našich silnicích? Já mívám pocit, že by s hlídkujícími policisty měla být v pohotovosti i vozidla „psychiatrické záchranky“ a některé šílence za volantem odvážet přímo do „blázince“. Na dálnici v Německu mohu se svým pomalejším vozidlem bez obav předjíždět, aniž bych se vystavil blikání a troubení silných vozidel, jejichž řidiči nesnesou, že jim nějaká drobotina brání řítit se nepovolenou rychlostí. Tamní řidič na mé omluvné gesto, že jsem se rychle nestačil zařadit, jenom přátelsky pokyne, náš zahrozí pěstí (ještě že není slyšet slovní doprovod), pokud Vás rovnou nepotrestá vybrzděním. Moje kolegyně takové typy ocenila vtipným, byť velmi nekorektním přirovnáním, že si řadicí pákou vozidla nahrazují komplex svého nedostatečného mužství. Musím s ní souhlasit!
Jan Dubenský, Praha 10
Automobily jakožto ikony současnosti svádějí k antropomorfizaci hned z několika důvodů, z nichž některé souvisejí s Vaší otázkou. Vezměme si už jen vzhled: světla-oči, chladič-čumák (však se tak také přední kapotě auta či autobusu někdy říká), nárazník-ret, zrcátka-uši, to vše svádí náš gyrus fusiformis, což je „mozkový výpočetní modul“ k rozpoznávání obličejů, aby v předku auta viděl obličej, a v autu tedy jakousi živou bytost. Názorně to představuje film Cars (Auta), v němž se autíčka mračí, šklebí, zlobí se a smějí. Daleko zajímavější je však z psychologického hlediska mechanismus identifikace, tedy ztotožnění s milovaným objektem.
Identifikace je jednou z vyrovnávacích technik osobnosti a všichni to známe: při četbě knih se identifikujeme s hrdinou příběhu, spoluprožíváme s ním jeho trápení a nespravedlnosti, nechceme, aby zemřel, a těšíme se z porážek jeho nepřátel.
Podobně je to s filmem. Představme si, že trpíme ve škole, jsme zamindrákovaní, šikanovaní, posmívají se nám, kradou nám věci, tiše v koutě pláčeme. A pak zajdeme do kina a tam si to hlavní hrdina se všemi těmi kretény a zloduchy vyřídí, umlátí je vlastníma rukama (Steven Seagal), rafinovaně obelstí a zlikviduje (James Bond) nebo prostě pobije (Rambo) a my vycházíme z kina tak trochu zaléčeni, svaly pomyslně naběhlé, chůzi o široké bázi a kolty zavěšené proklatě nízko. Podobně slouží sport. Identifikujeme se s „naším“ hrdinou (tenistou, boxerem, lyžařem, hokejistou) a spolu s ním to „natřeme“ celému světu. Proto ty bouřlivé oslavy vítězství a ty deprese při prohře. Nebýt identifikace, ani by nás to asi nezajímalo.
No a tento proces probíhá také na silnici, kde buldočí čumáky agresívních a nabouchaných teréňáků nesnesou, aby je nějaký drobeček po babičce předjel. Řidiči se totiž často ztotožní se svými „kastlemi“, takže jejich auta si skutečně obléknou jejich povahu, respektive obráceně, agresoři čerpají ze svých buldočích aut svou bezmeznou drzost, a naopak zamindrákovanci v trabantíku, jsou-li předjížděni, ve svatém boji za spravedlnost zoufale drží plyn na podlaze, i když jediným efektem je vzestup spotřeby. Řidiči se tedy chovají tak, jak odpovídá síle a vzezření jejich auta. Přitom ovšem není náhodou, jaké auto si vybrali, tam to všechno začíná.
Všimněte si také, že dominance bývá paradoxně spojena s neuvěřitelnou infantilitou (dětinskostí), jež se projevuje výběrem SPZ: je to samý agent 007 nebo samé osmičky či sedmičky, o slovních výplodech nemluvě. Nevím, jak tímhle vším jednou zamíchá sdílená ekonomika samořiditelných aut, která nám nebudou říkat pane. Lidská ega si ale určitě něco najdou.
