Figarova svatba (v italském originále Le nozze di Figaro) patří mezi nejznámější díla hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta a dodnes se řadí mezi nejčastěji hrané opery po celém světě. Její vznik však provázela křivolaká cesta a řada ústrků. Poprvé tóny této komické čtyřaktové opery zazněly přesně před 233 lety, 1. května 1786 ve Vídni.
Rozruch toto dílo vyvolávalo již od počátku svého vzniku. Mozart začal operu psát v říjnu 1785. Předlohou mu byla stejnojmenná hra francouzského dramatika Pierre-Augustin Caron de Beaumarchaise, jež byla druhá v pořadí v trilogii her o Figarovi. (Pro úplnost dodejme, že Figarově svatbě předcházel v této trilogii Lazebník sevillský, kterého do operní historie jedinečně zapsal v roce 1816 italský skladatel Gioacchino Antonio Rossini). Libreto k opeře napsal slavný italský básník Lorenzo da Ponte.
Beaumarchais dokončil svoji Figarovu svatbu v roce 1775 a v období před Velkou francouzskou revolucí tato hra přinášela velice třaskavou společenskou tematiku a satiru. Poté, co ji během soukromého čtení slyšel král Ludvík XVI. a pochopil satiru týkající se aristokracie, byla hra zakázána. Přesto se stala známou díky soukromým čtením. V první polovině 80. let zakázal německé divadelní společnosti ve Vídni provádění této hry i novopečený rakouský císař Josef II. Mozart ji společně s da Pontem přesto začali upravovat a připravovat jako operu.
Opera přes zákaz
Jednoho dne libretista da Ponte v dobrém rozmaru císařovi prozradil, co společně s Mozartem chystají. Josef II. se podivil, proč tak dělají i přes jeho zákaz. Da Ponte mu však tvrdil, že opera na jeho libreto je zcela jiná, než původní divadelní hra. Načež císař souhlasil a vyzval Mozarta, aby mu dílo předvedl.
Da Ponte císařovi příliš nelhal. Původní Beaumarchaisův dramatický text bylo totiž skutečně nutné přepracovat na italské libreto, které by bylo vhodné pro provedení na císařském dvoře. Byl změněn počet aktů, zredukován počet osob z šestnácti na jedenáct a byly vynechány nejútočnější pasáže. Samotný vznik díla poznamenaly i Mozartovy spory s ředitelem císařské opery, hrabětem Orsini-Rosenbergem, který chtěl z opery vyřadit baletní čísla. Traduje se, že do jejich sporu zasáhl sám císař, a to ve prospěch Mozarta.
Úspěch až v Praze
Premiéra opery byla stanovena na 1. května 1786, přičemž samotnou předehru Mozart dokončil jen dva dny před jejím prvním uvedením. Samotné provedení řídil Mozart od cembala. O úspěchu premiéry se ale zprávy různí, některé zdroje dokonce tvrdí, že zpěváci úmyslně zpívali falešně, jiné zase vypovídají o jejím úspěchu.
Je však pravděpodobné, že hudebníci neměli dostatek času na nastudování opery. Už po devátém provedení byla opera z programu stažena a nahradily ji další operní opusy. Za půl roku od premiéry ve Vídni se Figarova svatba dočkala svého uvedení i v Praze, kde sklidila velký úspěch. Nadšený Mozart pak přijal od Pražanů nabídku na složení opery pro novou sezónu, kterou se stal Don Giovanni, jenž byl premiérován v říjnu 1787.
Lepší než učebnice dějepisu
Figarovu svatbu uvozuje svižná a velice populární předehra, která bývá dodnes hrána jako samostatné koncertní číslo. V následujících čtyřech dějstvích se odehrává děj, v němž žárlivý, ale i výbušný hrabě Almaviva touží získat Zuzanku, která je služebnou jeho ženy Rosiny. Zuzanka však chystá svatbu s Figarem a tomu se snaží Amaviva zabránit. Do děje se postupně zaplétá celá škála osob, které vzájemně intrikují spolu i proti sobě. V závěru opery prosí hrabě svoji ženu o odpuštění a všichni aktéři halasně uzavírají tento bláznivý den.
Figarova svatba byla provedena snad na všech předních scénách po celém světě. Dočkala se i několika zfilmování. Dodnes patří mezi nejčastěji uváděná díla a svým obsahem a pointou popisuje dobu na konci 18. století často výstižněji než učebnice dějepisu nebo historické filmy popisující onu dobu.
