Čtvrtého listopadu 1918 byla jmenována zatímní slovenská vláda (Šrobár, Dérer, Štefánek a Blaho) a první dobrovolníci v čele s Vavrem Šrobárem překročili hranice dosud stále ještě maďarského Slovenska neboli Horní země (Felvidéku). Tři dny nato slabé československé oddíly obsadily Trnavu, 11. listopadu Čadcu, dvanáctého Žilinu.
Devátého listopadu vzniklo Velitelství československých vojsk na Slovensku, ovšem se sídlem v Uherském Hradišti. Dva dny poté Maďarsko odpovědělo mobilizací pěti ročníků a 13. vjel maďarský pancéřový vlak do Trnavy, kdežto československý do Malacek. Čtrnáctého listopadu vzniklo místo slovenské vlády ministerstvo pro správu Slovenska, řízené Šrobárem.
Tuhé zimní boje na Slovensku
Patnáctého listopadu přepadla československou posádku ve Vrútkách maďarská přesila a donutila ji ustoupit až na Moravu. Následujícího dne vyrazily z Prahy do země pod Tatrami posily a Nejvyšší válečná rada Dohody v Paříži stanovila první demarkační čáru s Maďarskem. Třiadvacátého listopadu Čechoslováci vyslali do Budapešti Milana Hodžu, jenž vystřídal dosavadního zástupce E. Stodolu. O den později po vítězném boji v Senici naši vojáci znovu dobyli Trnavu. Pětadvacátého listopadu vystřídal prvního velitele československého vojska na Slovensku generála Štiku plukovník František Schöbl. Šestadvacátého přijel do maďarského hlavního města v čele vojenské mise vítězné Dohody francouzský podplukovník Vyx (některé naše zdroje ho uvádějí v pravopisné podobě Vix!) a 27. českoslovenští vojáci obsadili Piešťany.
Třetího prosince sdělil francouzský maršál Ferdinand Foch Maďarům, že československá armáda má právo obsadit Slovensko. Šestého prosince se naši vojáci zmocnili Žiliny a Milan Hodža bez pověření podepsal v Budapešti novou demarkační čáru, což mu vyneslo odvolání. Devátého prosince československá armáda obsadila Pezinok, Sereď, Galantu a den poté Nitru. Patnáctého prosince začalo osvobozování Slovenska od Žiliny až po Košice. Jedenadvacátého padl Zvolen a Banská Bystrica a za dva dny maršál Foch určil novou demarkační čáru. Třicátého prosince vypukla bitva o Prešpurk (od 19. února 1919 Bratislava).
Na Nový rok 1919 zde Čechoslováci zabrali nádraží, poštovní úřad č. 2, kasárna a další objekty. Následujícího dne skončilo obsazování Prešpurku, na což Maďaři reagovali protestními stávkami. Dvacátého ledna naše armáda obsadila celou demarkační linii s Maďarskem. Pátého února Nejvyšší vojenská rada v Paříži zamítla územní celistvost Uherska. Dvacátého března podplukovník Vyx oznámil maďarské vládě změnu demarkační čáry a následujícího dne v Budapešti vyhlásili Maďarskou republiku rad, která o tři dny později zřídila Rudou armádu. Ministr Šrobár vyhlásil 25. března na Slovensku stanné právo a čtyři dny nato nařídil obsazení Podkarpatské Rusi, rovněž patřící Maďarsku.
Maďarů bylo méně, ale byli lépe vyzbrojeni
Vzhledem k neochotě Maďarů (z jejich hlediska ne nepochopitelné) předat nástupnickým státům (Československu a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Rumunsku území Uher obývané polovinou všech Maďarů zaútočila 16. dubna Královská rumunská armáda a přesně před sto lety, 27. dubna, rovněž československá.
Maďarská Rudá armáda se tehdy nalézala ve stadiu reorganizace a čítala šest pěších a dvě jezdecké divize, námořní brigádu a skupinu Sikulů (sedmihradských Maďarů). Na demarkační čáře s ČSR měla 28 praporů a 14 dělostřeleckých baterií.
Slovensko si však Čechoslováci museli na Maďarech tvrdě vybojovat. Z celkového stavu 12 554 důstojníků a 222 094 příslušníků mužstva k 21. dubnu 1919 obsadilo Horní zemi podle knihy vojenského historika Oty Holuba Vztyčte rudý! 4926 důstojníků a 87 937 mužů domácích i zahraničních jednotek. Velení československé armády odhadovalo sílu maďarské Rudé armády na 80 000 mužů, tedy méně, než měli Čechoslováci, zato však mnohem lépe vyzbrojených, zkušenějších, a hlavně lépe motivovaných, neboť věřili, že hájí integritu někdejšího mocného státního útvaru – Uherského království.
Prvního května naši vojáci odrazili útok maďarské Rudé gardy na Komárno a den poté udeřili na Salgótarján, okupovali Miškovec a podle rozkazu se zastavili před Egerem. Sedmého května Maďaři náš útok na Salgótarján definitivně odrazili a den poté pařížská mírová konference uznala Podkarpatskou Rus za součást Československé republiky.
Rozklad československé armády a maďarský postup
Jenže 10. května nastal úplný rozklad a všeobecný ústup našich vojsk z Maďarska. K 15. květnu měla maďarská Rudá armáda podle III. dílu Vojenských dějin Československa 115 praporů, 84 kulometných a osm jezdeckých rot, 14 dělostřeleckých a 20 houfnicových baterií, po dvou horských a těžkých dělostřeleckých bateriích, osm leteckých a 15 technických rot, celkem 51 986 pušek, 682 kulometů, 870 koní, 83 polních, pět horských a šest těžkých děl, 81 houfnic a 37 letadel. Tvořily ji tři armádní sbory obvykle po dvou divizích, později až pět sborů.
Devatenáctého se odehrál druhý neúspěšný pokus o dobytí Salgótarjánu a 29. května nastoupila maďarská Rudá armáda třemi proudy k obsazení Slovenska, jehož se nehodlala jen tak, na pouhý diktát dohodových mocností, vzdát. Třicátého dobyla Lučenec a 4. června převzal vrchní velení československé armády francouzský generál Maurice Pellé. Naši vojáci ustoupili k Detvě a velení úseku převzal energický plukovník Šnejdárek, veterán cizinecké legie a našich francouzských legií, jenž se téhož roku již osvědčil v sedmidenní válce s Polskem o Těšínsko.
Šestého června Maďaři bez boje obsadili Košice. Francouzský premiér Georges Clemenceau, přezdívaný Tygr, vyzval 7. června faktického šéfa Maďarské republiky rad Bélu Kuna, aby stáhl vojska ze Slovenska, což Kun odmítl. Plukovník Šnejdárek odrazil útok na Banskou Bystrici a vyrazil k jihu. Osmého června padlo Humenné a Maďaři postupovali k Bardejovu. Devátého po jednodenním boji dobyla Rudá armáda Prešov a stále postupovala. Jedenáctého v Praze zveřejnili výzvu českých vojáků Nedáme zardousit Slovensko!
Mluvte senegalsky!
Dvanáctého června dobyli naši vojáci na východním Slovensku zpět Michalovce a třináctého se zmocnili Rožňavy, avšak Maďaři odrazili jejich útoky na Košice a Prešov, zato v sedmihodinovém boji byl osvobozen Zvolen, s čímž je spjata úsměvná epizoda.
Jelikož plukovník Šnejdárek téměř postrádal jakékoli zálohy, uchýlil se ke lsti. Dal jednomu důstojníkovi rozkaz, aby se vydal směrem ke Košicím a vzal s sebou stovku vojáků v plátěných uniformách, kteří si museli načernit tváře a ruce a na hlavu si uvázat ne zcela bílé šátky jako turbany. Na každé železniční stanici pak museli vystoupit, chodit po peróně a hovořit nahlas senegalsky (netřeba zdůrazňovat, že takový jazyk vůbec neexistuje)! Ohromený důstojník namítal, že nemá ani jednoho vojáka hovořícího senegalsky, ale Šnejdárek ho ujistil, že stačí, když budou cosi nesrozumitelně drmolit, ale srozumitelné musí být aspoň slovo Senegal. Kalkuloval totiž s tím, že nejeden maďarský špión se tohoto slůvka chytí jak cosi košile a s cílem dostat vyšší odměnu údaje poněkud přežene.
„Senegalci“ vystoupili jen v Žilině a Košicích, přesto však již za 48 hodin v Budapešti „věděli“, že Franchet d’Esperey, vrchní velitel spojenecké Východní armády na Balkáně, Šnejdárkovi poslal přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců, čítající zhruba 6000 vojáků. Z Budapešti se tato dezinformace dostala na frontu, kde se mnoho maďarských vojáků v obavách ze zajetí „lidožrouty“ vrhlo do řeky. „Senegalce“ ve skutečnosti představovali mladíci z pražských Vršovic!
Maďaři vyklízejí Felvidék
Třináctého června zastavili Čechoslováci v Šariši u Lipan postup Rudé armády k Popradu a zároveň probíhala další mobilizace sokolů na obranu Slovenska. Patnáctého v Paříži oznámili konečnou československo-maďarskou hranici. Devatenáctého probíhaly boje u Levic, Krupiny, Plešivce a Sabinova. Boje zesílily a neexistovala souvislá fronta.
Dvaadvacátého června Dohoda zmocnila generála Pellého určit Maďarům lhůty k ústupu, na což oslovení kývli a v pět hodin ráno 24. června boje skončily. Prvního července přijeli do Bratislavy maďarští parlamentáři jednat o podmínkách příměří, čtvrtého za značných škod v Prešově a Košicích vyklidili Slovensko a sedmého skončil postup naší armády na definitivní hranici, ale ještě 1. srpna, kdy padla Maďarská republika rad a předala moc odborové vládě Gyuly Peidla, pořád ještě dohasínaly srážky na hranicích. Čtrnáctého srpna byla při tajné a překvapivé noční akci obsazena Petržalka.
Bilance nevyhlášené války
Podle výše citovaného III. dílu Vojenských dějin Československa v průběhu bojů o Slovensko naše armáda postupně nasadila 102 prapory a 170 děl, zatímco maďarská Rudá 100 praporů, 45 000 pušek, 600 kulometů a 250 děl. Sloužili v ní rovněž Slováci (o Slovenské republice rad pojednáme v samostatném článku), Češi a příslušníci dalších národností. Do bojů zasáhli také příslušníci internacionálních oddílů sdružených v 80. mezinárodní brigádě.
Podle knihy Dušana Tomáška Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918–1920 uvádí tabulka ztrát od začátku bojů 2. listopadu 1918 do 14. srpna 1919, uložená ve Vojenském historickém archívu na pražské Invalidovně, celkem 7399 československých vojáků vyřazených z boje, z toho 217 důstojníků a 7182 příslušníků mužstva (864 padlé, 2830 raněných, 333 zajatých, 1960 nezvěstných a 1412 nemocných). Maďaři ztratili úhrnem 11 819 vojáků (pouze 450 padlých, ale 3921 raněných, 471 zajatých a 6977 nemocných).
Tyto údaje tudíž spolehlivě vyvracejí stupidní a v poslední době obzvláště často šířené tvrzení, že Češi nikdy nebojovali.
