Opět vás zdravím od stolu své malé kanceláře, z níž se vám pokouším popsat realitu našeho vězeňství jinak, než jak ho prezentují dokonale vypilované televizní pořady. Pro dnešní den jsem si vybral ožehavé téma zdravotní péče ve výkonu trestu odnětí svobody. I v této oblasti jsem dosáhl bohatých zkušeností, které by vydaly na knihu. Není výjimkou, že se mezi odsouzenými přezdívá vězeňskému zdravotnímu středisku veterina. Tím však nevědomky urážíme smysluplnou a zasloužilou práci veterinářů, kteří se pečlivě starají o práva zvířat.
Zrovna v době, kdy píšu tyto řádky, se nacházím v pracovní neschopnosti po pracovním úrazu. On i sám můj úraz by vystačil na samostatný tragikomický článek. Nicméně krom ostatního jsem si poranil krční páteř a představte si, že na rentgen mě vyvezli až po sedmi týdnech. Co byste tomu řekli, kdyby se něco takového stalo vám? Ale tenhle seriál není o mně, je o českém vězeňství. Pojďme tedy společně nahlédnout pod pokličku jeho zdravotní péče.
Vděk za tři paraleny
Každý vězeň má svůj osobní účet, který se skládá z mnoha kont. Na tato konta se přerozdělují finanční prostředky odsouzeného dle daných předpisů. Jedním z nich je konto zdravotní. Z něj, jak už sám název napovídá, se čerpají prostředky k úhradě léků, registračních poplatků a podobně. Ne každý má ovšem na takovémto kontě finanční prostředky. Zákon však myslí i na takovéto případy tím, že případné „nutné“ náklady na úhradu zdravotní péče hradí sama věznice, která pak odsouzenému vše připočítá k dluhu věznici.
Zkuste si představit, že jste onemocněli chřipkou. Zajdete k lékaři a první otázka, se kterou se setkáte, zní: „Máte na účtu peníze?“ pro příklad uvedu, že nikoliv. „No a co vás tedy trápí?” táže se doktor dál. Uvedete mu příznaky chřipky. Když má doktor dobrou náladu, máte štěstí a odnášíte si tři obyčejné paraleny s klidem na lůžku na tři dny, tedy do doby vaší další kontroly. Pak se dělíte o svůj virus se spolubydlícím, a jelikož musíte chodit na početní prověrku i do jídelny, tak i s celým oddělením. Ale aspoň si můžete dojít beztrestně zapálit cigaretu.
Když má ale doktor „blbej den“, nemáte žádný paralen a vystaví vám leženku na jeden den. Takže stupeň vaší nasr….ti zklidníte tím, že se aspoň jeden den můžete vyspat. Jídlo vám spoluodsouzenci přinesou na celu. Ovšem když dostanete chuť na cigáro, tak máte smůlu, protože chytit vás na kuřárně, tak vás hned „oflastrují“ – udělí vám kázeňský trest za porušení lékařského režimu. O litrech horkého čaje potřebného k tomu, abyste se aspoň nějak vypotili, si můžete nechat jen zdát, protože už nemáte peníze, abyste si ho mohli koupit.
Důvěra k vězeňskému lékaři nehrozí
Ovšem někteří lékaři přímo kypí smyslem pro humor. To takhle vejdete do ordinace a po krátké známé konverzaci, kdy žádáte o prášek na záda vám lékař řekne: „Tak se mi teď pokuste co nejvíce předklonit. Áno, ták!“ položí vám brufen na záda a zeptá se: „Tak co, je to lepší? Sbalte si ho a běžte.“ Přestože se tato tragikomická realita zdá být úsměvná, musím nyní užít citát profesora Iva Pondělíčka: „Groteskní situace je komická zpravidla pro přihlížející a tragická pro její oběť.“ Přiznám se, že i já jsem se smál, když druhému vězni lékař předepsal místo krému proti bolesti zad a kloubů krém proti kvasinkové infekci. Ale rozhodně mi nebylo do smíchu, když mi lékař předepsal antibiotika s penicilinovou složkou, přestože jsem hlásil do chorobopisu, že mám alergii na penicilin.
Od té doby jsem pozbyl důvěry k lékaři a začal si číst příbalové informace, neboť už nehodlám riskovat, že zase budu v lepším případě flekatý jak dalmatin. Ne vždy je cesta k příbalové informaci jednoduchá, neboť jsou vám některé léky vydávány zaměstnanci vězeňské správy, kteří si rovnou i zkontrolují, zda je užijete. Takže pár těch „lentilek“ slupnete, než se k informacím o tom, co baštíte, vlastně dostanete. Když už se k oné příbalové informaci dostanu a pročítám si všechny možné vedlejší účinky, začínám mít pocit úzkosti, zmatenosti, rozbolí mě hlava, mám sucho v ústech a dostavují se i závratě. To pak nevíte, zda se u vás dostavily vedlejší účinky z užitého léku, nebo ze čtení příbalové informace. Nakonec začnu váhat, jestli by nebylo jednodušší risknout to a důvěřovat lékaři.
Sami se rozhodnete, že se zničíte
Ale přejděme k výrazně smutnějším případům. Představte si, že máte problémy s žaludečními vředy. Sice jde o poměrně běžnou věc, kdy stačí dodržovat dietní stravu, ale nijak vás to neomezuje při každodenních činnostech. Můžete chodit do práce, sportovat či vykonávat běžné aktivity. Občas onu dietu porušíte a stane se, že vám praskne jeden či dva vředy. To už sranda není, protože vás taková situace může ohrozit na životě. Pro příště si už ten bůček raději nedáte a onu dietu budete dodržovat. I ve věznici je možné získat po důkladném vyšetření tuto dietu označovanou, jako „D2“. Jenže diety se musí vařit od základní stravy zvlášť, a to i za použití jiné, přísnější receptury. Což znamená zvýšené náklady.
Pokud si svou dietu přeci jen nějak obhájíte a myslíte si, že máte vyhráno, pak tvrdě narazíte. Najednou vám věznice nabídne možnost pracovního zařazení. Opět tedy jdete k lékaři v domnění, že jde o zcela běžnou vstupní lékařskou prohlídku a po pár úvodních větách lékaře nevěříte vlastním uším. Doktor vám dá na výběr ze dvou možností. Buďto dietu zrušíte a on vás na oplátku pustí do práce, nebo si na ni budete trvat s vědomím, že vás do práce prostě nepustí. Během pár vteřin, které máte na rozmyšlenou, začínáte kalkulovat a vybíráte ze dvou možností:
- Ponechám si dietu, nebudu chodit do práce a dostanu měsíčně 100 korun kapesného na hygienické potřeby.
- Vzdám se diety, budu otročit, abych si vydělal zhruba 750 korun měsíčně na kapesné, získal něco na úložné (cestu domů) a mohl platit výživné nebo dluhy. Ovšem s vědomím, že budu doufat, aby mi ty dva zbylé vředy nepraskly.
„Ale co, s tím žaludkem to nějak zvládnu,“ řekne si většina a zvolí si druhou variantu. Takovéto „nepřímé vydírání s vlastní volbou“ je běžná praxe, kdy věznice jednak ušetří na dietách a ještě vydělá, neboť každý pracující vězeň se i podílí na úhradě nákladů výkonu trestu. Kdyby však vředy popraskaly a něco se stalo, je věznice z obliga, protože se odsouzený rozhodl sám ze své vlastní vůle.
Zbytečná smrt, kterou nikdo nevyšetří
Alergie trápí v různých podobách snad každého druhého člověka. V případě, že jste v base a trpíte na některé potravinové alergeny, je lepší studovat jídelní lístek s vypsanými alergeny a nejíst, co vám vadí, než absolvovat vyčerpávající tahanice o stanovení dietního režimu. Pokud nahlásíte lékaři propadlé očkování proti tetanu, odpoví vám, že to není jeho věc a ať si to vyřídíte po propuštění venku. To, že budete propuštěni za bezmála deset let, už nikoho nezajímá. A když jste astmatik? Tak se začnete modlit, aby vás to astma během výkonu trestu odnětí svobody hodně rychle přešlo. Také by se totiž mohlo stát, že dopadnete jako ten, jehož sice ven vyvezli, ale nohama napřed. Že už teď tak trochu přeháním? Ale kdeže!
Byl to případ vězně, který si několikrát stěžoval lékaři na silné, zhoršující se astma a žádal ho o své staré vyzkoušené léky, neboť ty, které dostal od vězeňského lékaře, nestačí a jsou slabé. Pak se u něj jednoho krásného večera okolo deváté večer dostavila dušnost, která okolo jedenácté přešla do silného astmatického záchvatu. Přestože se opakovaně dožadoval dozorce o zavolání erzety, byl hrubě odbyt s tím, ať přestane otravovat. Neustálé naléhání vězně však dozorce nevydržel a rázně mu vysvětlil, že bude-li nadále otravovat, postará se o to, že tu erzetu bude vážně potřebovat. A pokud se mu špatně dýchá, ať si zajde na záchod k oknu a tam se nadýchá čerstvého vzduchu. Co mu tedy chudákovi zbylo? Šel na záchod k onomu oknu. Tam ho o něco později našli mrtvého. A jeho rodina? Nejspíše jim věznice zaslala kondolenci se sdělením, že po důkladném šetření nic nenasvědčovalo tomu, že by došlo k úmrtí cizím zaviněním.
40 klacků, nebo 40 ran holí?
Teď se podívejme na jiný případ. Snad ani nemusím připomínat nedávnou aféru, kdy došlo k úmrtí vězně po předávkování metadonem, který navíc ani neměl užívat. Věznice argumentovala tím, že došlo k situaci, kdy se dva vězni prostě jmenovali úplně stejně. Ať se snažím sebe víc, tak tomuhle opravdu nerozumím. My vlastně ty identifikační kódy nosíme jen pro okrasu. Docela by mě zajímalo, kolik tak asi stál ten identifikační systém, když ani nestojí za to, aby jej věznice používala.
Pak jeden kupříkladu dostane infarkt. A když ho následující dny vyvezou do špitálu, myslí si, že má vyhráno. Jenomže druhý den je opět zpátky a jediné, co měl dostat z nemocnice, je klid a léky na srdce. Klid neměl, poněvadž se rozčiloval, že mu věznice nechce léky vydat. No a když už mu je konečně vydali, tak to s ním pro změnu švihlo znova a byl s ním amen.
Kolikpak mají tito lékaři asi peněz na výplatě? Možná více než 40 „klacků“. To já bych jim také dal 40 i více, ale ran holí. Nechtěl bych číst černou kroniku, kdyby ji psalo více pamětníků z mundůru, protože na to je život opravdu příliš krátký.
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. A já si uvědomuji, že ve světě existují nesrovnatelně horší kriminály, v nichž bych přežil sotva pár dní. Při takovém pomyšlení jsem vlastně rád za to, kde jsem. Nakonec si možná jednou uvědomím: Na co já si vlastně stěžuju, vždyť je tohle všechno vlastně v pořádku. Nebo ne?
