Jana Řezníčková

Jana Řezníčková Zdroj: autorka a archiv J. Řezníčkové

„Jsem ráda, že mé cesty se mnou prostřednictvím sociálních sítí prožívají i lidé, kteří cestovat vůbec nemůžou.“
„Hodně se usmívejte,“ radí začínajícím stopařům Jana
3
Fotogalerie

Chci si stopnout tank nebo ponorku, říká cestovatelka a stopařka Jana Řezníčková

Jana Řezníčková několikrát získala hlavní cenu ze stopovacích soutěží u nás i v zahraničí. Projela Evropu, část Afriky i Asie. Během cest plní výzvy, ať už v rámci soutěže Low Cost Race, nebo od jejích fanoušků ze sociálních sítí. Momentálně je na cestě stopem kolem světa.

V jakém rozpoložení jste před cestou?

Každou chvíli v úplně jiném. Chvíli mám paniku z toho, co všechno ještě musím zařídit a jestli cesta kolem světa není pro mě příliš velké sousto, a bojím se, že budu osamělá, že mi budou chybět přátelé. Pak se zase začnu těšit a jsem v pohodě. Už bych potřebovala odjet.

Máte přesně danou trasu a čas, který ve světě strávíte?

Nevím, v plánu mám mezi půlrokem až dvěma lety. Přesně danou trasu také nemám. V itineráři mám zatím zhruba padesát zemí. Začínám na Srí Lance, odkud vyrážím po Asii, pak pojedu do Střední a Jižní Ameriky a do Afriky. Může to ale všechno skončit úplně jinak. Vůbec netuším, co se stane. Cestou by se ke mně měli přidávat různí lidé, a když to nedopadne, jsem připravená dát to i sama.

Předpokládám, že budete cestou hlavně stopovat.

Ano, přelétávat budu dlouhé trasy přes moře, ale pokud to půjde, zkusím si letadlo stopnout. Už třikrát se mi to podařilo. Bylo to na malých letištích v Česku, na Slovensku a v Dánsku. Chtěla bych tentokrát zkusit nějaké větší letiště.

To zní neuvěřitelně při dnešních bezpečnostních kontrolách. Jak to chcete udělat?

Jsem přesvědčená, že je všechno možné. Člověk se nesmí bát a musí vědět, jak na to. Jedna možnost je zkontaktovat piloty a ptát se jich, jestli by vás nevzali. Piloti mají třeba své kluby, kde se scházejí. Je potřeba na ně při různých letech sbírat kontakty. I když stopuji auta, vždycky se ptám, jestli náhodou neznají nějakého pilota. Jednou se mi to s kamarádkou i málem povedlo a piloti nám nabídli, že nás vezmou do letadla z İzmiru (Smyrny) do Istanbulu, jenže pak se ukázalo, že za to chtějí sex, tak jsme řekly, že ne, a rozloučily se s nimi.

Stává se vám, že řidiči při stopování požadují takovou protislužbu, že vám dělají návrhy?

Nestává se mi to téměř vůbec. Jednou jsem třeba seděla ještě s kamarádkou vzadu a byli dva chlapi vpředu, nastoupily jsme k nim do auta, měly jsme dobrou náladu a spolujezdec mi začal sahat na nohu. Tak jsem mu řekla, že chci okamžitě vypadnout z auta, ať mi zastaví. Vystoupily jsme a za dvě minuty to byla vyřešená situace. Zkusil to a nevyšlo mu to.

A máte ze sexuálního obtěžování při stopování strach?

Trochu se teď bojím stopování v Indii, protože tam mají jiný přístup k ženám a už jsem měla jednu docela špatnou zkušenost s Indem, ale naštěstí to dobře dopadlo. Doufám, že se ke mně v Indii někdo přidá. Teď vím o třech lidech, kteří by mohli jet se mnou. Jenže se může klidně stát, že nakonec pojedu sama, a trochu se to ve mně teď pere. Chci Indii zažít, ale vím, že to může být nebezpečné. Slyšela jsem pár případů, kdy to tam pro ženy úplně dobré nebylo. Ale nevím, třeba přijedu a bude to v pohodě. Taky jsem se například bála v Africe stopování, lidi v Česku mi říkali, že jsem se úplně zbláznila, a nakonec to byla pecka, nenastal žádný problém.

Vy už jste si stopla různé dopravní prostředky, loď i obrněný transportér. Je stopnout si letadlo největší výzva?

Ne, to už mám za sebou, teď bych si chtěla třeba stopnout tank nebo ponorku. To bych ráda zkusila. Chci prostě zkusit co nejzajímavější a nejzvláštnější věci a stopování je jen jedna z nich. Cestou bych si chtěla vyzkoušet co nejvíce prací, být například součástí fotbalového mužstva nebo kapely na pódiu. Ráda překonávám věci, jež se zdají nemožné.

Na Instagram vám lidé píší výzvy, které byste cestou mohla plnit. Co vám nachystali?

Docela slušný seznam, třeba: udělej závod tuk-tuků a vyhraj v něm, přespi u řidiče tuk-tuku doma, osedlej si indickou krávu, což sice zní zajímavě, ale v Indii by to nebylo vhodné. Stejně třeba jako výzva, abych se napila z řeky Gangy, což samozřejmě neudělám.

Kolik času trávíte na cestách sdílením svých zážitků?

Zase tolik ne. Já hodně pracuji s Instagramem, vždycky něco zajímavého vidím, třeba že někdo skočí ze skály, a venku je to se vším všudy asi za pět minut. Pak si časem, když mám třeba líný den, sednu a sestříhám dlouhé video. Vždycky když se vrátím, strávím stříháním videí několik dnů. Sdílení mě baví. Psala mi jedna holka, že je dlouhodobě nemocná a mé příběhy prožívá se mnou. Líbí se mi možnost, že můžu vtáhnout do děje někoho, kdo by to jinak vůbec nezažil.

Jaká aplikace v mobilu vám na cestách nesmí chybět?

Na mapy nejvíc používám sygic, protože jsou tam dobře vidět benzinky, je to docela aktuální, obzvlášť po Evropě. Nevím ale, jak bude fungovat v Asii, tam si budu muset nainstalovat třeba maps.me. Pak mám nějaké aplikace na úpravu fotek a vytváření story. Používám také couchsurfing, ovšem ne k ubytovávání, to mi nevyhovuje, ale k vyhledávání lidí. Sdružuje totiž cestovatele, kteří jsou v dané oblasti. Takže když vidím, že je půl kilometru ode mne Francouz nebo Srílančan, můžu ho oslovit a třeba s ním někam zajít, něco podniknout. V Barceloně jsem na CouchSurfing napsala, že bych chtěla s někým vylézt na střechu, a hned se ozval Pařížan, šli jsme spolu a bylo to moc fajn.

Když se tak náhodně setkáváte s neznámými lidmi, prozradí vám na sebe hodně?

Ano, hlavně při stopování řeknou všechno: své životní příběhy, kolik mají manželek, dětí, že procházejí náročným rozvodem, mají zlomené srdce. Mám to na stopování ráda. Můžu vidět, jak různí lidé žijí, co k životu potřebují. Spousta lidí je osamělých, mají sice v životě hodně možností, ale nemají je s kým sdílet. Potkávám se s tím obzvlášť u lidí, kteří pracují ve vyšších pozicích, dřeli a vybudovali si třeba strašně moc, ale chybí jim lidský kontakt. Když si je stopnu, tak jsou většinou moc rádi, že si mohou s někým popovídat, něco zažít.

Čím si vysvětlujete, že jste ve stopování tak dobrá, že vyhráváte mistrovství?

Důležité je vědět, kde se člověk má nechat vysadit. Spousta začínajících stopařů se třeba nechá vysadit uprostřed města, na špatné benzince nebo odpočívadle a ztratí kvůli tomu moc času, protože pak musí jít někam pěšky. Já už mám nastavenou GPS a vím, kde se nechat vysadit, třeba i o sto kilometrů dřív, než potřebuji, ale na dobrém místě. Ideálně na velké benzince s Mekáčem, kam jezdí hodně lidí. A vždycky je lepší se nechat vyhodit za městem než před městem, pro řidiče je to kupříkladu pět minut navíc, ale stopaři ušetří spoustu času.

Co dalšího byste doporučila začínajícím stopařům?

Ať se hodně usmívají, to je úplný základ, úsměv prolomí bariéry. A ať jsou vždycky čistě a slušně oblečení. Lidi mi říkali, že někomu zastavili a pak zápach dostávali z auta i týden. A to nikdo nechce. Je dobré se také o řidiče zajímat, proto se vlastně stopuje, abychom poznali jeden druhého.

Ve které zemi se moc stopovat nedá?

Špatně se stopuje v Srbsku. Není to nemožné, jen si člověk počká mnohem déle než obvykle, a taky když už někdo zastaví, jde často o cizince. Ve Španělsku se taky docela špatně stopuje, ani Itálie není dobrá.

A jak je to u nás?

Jsme na stopování určitě jedna z těch horších zemí, ale mohlo by být i hůř.

Kterou zemi byste na stopování doporučila?

Polsko je jednoduché, vždycky ho doporučuji začátečníkům. Poláci jsou na stopování zvyklí, je snadné tam chytit stopa, asi jak jsou věřící a běžně si pomáhají. A navíc úplně zbožňují Česko a Čechy a hrozně rádi si se mnou vždycky povídali, chodili na party. Stačí, že jste Čech, a už vás mají rádi. V Polsku jsem se cítila vítaná.

Snad teď budete vítaná v mnoha dalších zemích. Na co se vlastně na cestě kolem světa nejvíc těšíte?

Hodně se těším do Japonska, protože tam za mnou přijede kamarád, se kterým jsem byla v Africe a projeli jsme spolu Balkán. Chystáme spolu pěší trek, což je pro mě výzva, protože já nic moc neuchodím a většinou jsem desetkrát pomalejší než všichni ostatní. Jsem zvědavá, jak to zvládnu a jaké lidi v tom jiném světě potkáme.


Jana Řezníčková (28)

Rodačka z Prahy vystudovala Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, tančí a zpívá, poznává nové věci. Účastní se různých cestovatelských soutěží, například mistrovství v autostopu nebo Low Cost Race. První stopování zažívala se svou babičkou na výletech, pak i se svou matkou. V současné době je na cestě kolem světa. Na facebookovém profilu vystupuje jako Ginger Thunder Kolem Světa, na YouTube jako Ginger Thunder, na Instagramu pod gingerthunder007.