Před čtyřmi staletími se migrující severoarabské kmeny usazovaly v horách kolem Nizwy, města na kraji pouště zvané Prázdný prostor. Této oblasti se prý v dávných dobách říkalo Mezoun – „plný tekoucí vody“. Obyvatelé tu postavili svá sídla i důmyslné zavlažovací systémy. Postupem času ale o tato místa ztratili zájem, a nejkrásnější vesnice v zemi se tak rozpadají.
Zde, v blízkosti nejvyšších ománských hor, se usadil kmen al-Abri a pod kamenným masivem skal se z hlíny zrodila vesnice Hamrat al-‘Abrijín. Nepálená hlína je prastarý stavební materiál, který lidé používají již od nepaměti. Zdejší čtyři sta let staré, většinou dvoupatrové domy, jejichž stropy jsou z palmových kmenů a listí, patří mezi nejstarší v Ománu. Starý Hamrat je ale dnes bez života a rozpadá se. Suché ománské podnebí sice hliněným stavbám svědčí, bez pravidelných oprav se však stav domů zhoršuje. Obyvatelé si díky výhodným státním programům postavili v údolí nové domy a vedle mrtvého starého města se rozšiřuje město moderní.
O stovky metrů výše, schované za skalami, je další sídlo kmene al-Abri – Misfat al-Abrijín, z kamene postavená horská oáza plná palem. V časech ještě docela nedávných byl Misfat téměř odříznutý od světa a dostupný jen pěšky nebo na oslu po příkrých stezkách nad srázy a propastmi. Stovky let se na tom nic neměnilo. Musela to být nepředstavitelná dřina, překonávat tu kamennou hradbu se zbožím naloženým na ramenou a na hlavě, vždyť ne každý si mohl v minulosti dovolit osly.
Centrum vzdělanosti
V polovině minulého století sepsal šejk Ibrahim Said al-Abri kroniku svého lidu. Část rozsáhlého díla věnoval původu kmene sahajícímu až k Adamovi a přijetí islámu. Muslimští historici nazývají předislámské období džahilíjja, což znamená „období neznalosti“. Prorok Mohamed poslal poselství ománským vůdcům: „Obracím se na vás ve jménu islámu. Budete v bezpečí, když se islámu podrobíte. Já jsem Alláhův posel a přináším islám všem lidem. Pokud ale odmítnete islám, moji jezdci se vřítí do vaší země.“ Ománské kmeny islám přijaly, avšak brzy se postavily do opozice proti umajjovské a později také abbásovské moci.
V roce 630 se ve vesnici Farq nedaleko Nizwy narodil Džaber Ibn Zaid, jehož učení – ibádíja – je dodnes většinovým islámským směrem v Ománu. Jedno přísloví praví: „Vejce bylo sneseno v Medíně, pták se vylíhl v Basře a odletěl do Ománu.“ Vykládá se tak, že základ ibádíje byl položen v městě Prorokově, v Basře žil, studoval a rozvinul své teorie Džaber ibn Zaid a vědomosti a moudrost byly poté přeneseny do Ománu. V nejrozsáhlejší kapitole kroniky se šejk Ibrahim Said al-Abri soustředil na příchod kmene do severního Ománu a na posledních čtyři sta let. Rukopis se veřejně čítával v šejkově domě. Bylo to logické – v časech šejka Ibrahima nebylo na ománském venkově mnoho lidí ovládajících čtení a psaní. V kmeni al-Abri jich prý bývalo asi pět. A tak zatímco jeden učenec četl, další text vysvětloval a doplňoval odbornými poznámkami o historii a islámu, aby ho přiblížil méně vzdělaným lidem. Rukopis má několik kopií, které vlastní významné rody, a je zřejmě nejcennější kulturní památkou kmene.
I v Misfatu je mnoho domů polorozpadlých a neobývaných. Přestože v budoucnosti kamenný Misfat stěží unikne osudu Hamratu, dnes je ještě plný lidí, jejichž život je bizarní směsicí moderních a tradičních prvků. Kamenné domy postavené v prudkém svahu, uvnitř klimatizace, elektřina, před domem luxusní automobil. Již žádná túra s oslem, vždyť do Misfatu vede kvalitní silnice. Misfat je považován za jednu z nejkrásnějších vesnic v Ománu a školní výlety sem jezdí dokonce i z blízkých měst. Na turisty si ale konzervativní domorodci zvykají jen pomalu a například fotografování bez zdvořilé žádosti je nemyslitelné.
Promyšlené alfaj
V pouštních podmínkách Arabského poloostrova je voda vzácnou tekutinou. Datlovníky potřebují vláhu, a té se jim v Misfatu dostává díky tradičnímu systému zavlažování zvanému alfaj (známější je výraz falaj v jednotném čísle). Tento způsob rozvádění vody kanálky je rozšířen také v Jemenu a Saúdské Arábii. Je starý až dva tisíce let a původ má pravděpodobně v Persii, kde se mu říká qanát. Z mateřského pramene je voda podzemním tunelem vedena do vesnice a dále rozváděna kanálky. Odhaduje se, že v Ománu jich je na jedenáct tisíc, z toho kolem čtyř tisíc dodnes funkčních. Mnoho alfaj v Ománu je starých asi tisíc let, avšak někteří historici udávají, že se zde používaly ještě o pět set let dříve. Systémy využívají buď podzemních vod, nebo svádějí vodu po prudkých deštích. Používají se jako všem přístupný zdroj pitné vody i pro další domácí a užitné účely, samozřejmě v nějakém vyšším bodě před rozvedením do zavlažovacích kanálů. Někdy bývá vytvořen i bazén pro vykoupání.
Další rozvedení do zahrad je ale komplikovanější. V uzavřených kmenových svazech bylo rozdělení vody přísně kontrolováno – vždyť na něm byla závislá celá společnost. Alfaj je vlastnictvím lidí, kteří ho postavili a kteří do něj vložili peníze. Dědí se po generace a zřídka mění majitele. Rozdělení vody je výsledkem složitých dohod, zaleží hlavně na velikosti polí a zahrad. Celý systém ománských alfaj je na seznamu památek UNESCO.
Arabské afrodiziakum
Misfat býval soběstačný v pěstování datlí, banánů i citronů. V datlové zahradě je osvěžující chládek, listy chrání před slunečním žárem a pod nohama teče voda v zavlažovacích kanálech. Datlovníky začali lidé v Mezopotámii pěstovat před asi pěti tisíci lety. Čerstvé datle jsou v arabském světě považovány nejen za výživné ovoce dodávající energii, ale i za afrodiziakum (pro ženy i muže). O datlové palmě říká arabské přísloví, že „musí mít nohy ve vodě a hlavu na slunci“, což plně vystihuje náročnost na teplo, světlo a množství vody. Horké pouštní oázy jsou pro ni tedy ideálním místem. Datlovník je mnohokrát zmiňován v koránu, což dokresluje jeho význam.
Dokonce porod Panny Marie proběhl právě pod datlovníkem: „…a zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: ‚Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela…!‘ I zavolal na ni zpod jejích nohou: ‚Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé!‘“ I Prorok vyzdvihoval význam datlí: „Pokud končíte půst, nejdříve jezte datle.“
Kdysi byl v Misfatu rozšířen také chov včel, ale po smrti posledního včelaře se jeho povolání nikdo dále nevěnoval. Tradice se zde předávaly z generace na generaci po stovky let, ale dnes má mnoho domorodců svůj byznys mimo vesnici. Jedna z tradic – otroctví – zde však přetrvávala až do druhé poloviny minulého století. Jeden z těchto nešťastníků do roku 1970 vlastnil pas, který ho označoval za otroka kmene al-Abri. Svobodu mu přinesla až modernizace země spojená s nástupem sultána Kábúse. Schopný muž využil nových příležitostí, vstoupil do státních služeb a brzy se stal policejním důstojníkem.
Strategické údolí
Z Misfatu je to blízko do ománského „Grand Canyonu“, jak se lidově říká vádí Nakhar pod nejvyšší horou Džebel Šám dosahující výšky 3018 metrů. V těchto vyprahlých horách se v polovině 50. let minulého století bojovalo o budoucí podobu Ománu. Sultán neměl výrazný vliv na společnost mimo pobřežní oblasti. Vnitrozemí Ománu zůstávalo pod nadvládou imáma, který byl volen a byl vůdčí autoritou kmenů – politickou i náboženskou. V roce 1955 se imám Ghalib bin Alí pokusil vyhlásit nezávislost centrálního Ománu. Na jeho podporu přišly stovky ozbrojenců ze Saúdské Arábie a sultánovy jednotky ve městě Nizwa rozprášili. Neuspěla ani nová armáda, kterou sultánovi vycvičili Britové a v níž byli pospolu vojáci z jihu Ománu od Dhofáru, kterými ostatní Arabové opovrhovali, a také vojáci z pákistánského Balúčistánu. Horský terén a gerilový způsob války hrál do rukou povstalcům.
Smetl je až zásah britských speciálních jednotek v roce 1959. Po druhé světové válce byl Omán zaostalou zemí s jedinou nemocnicí a několika školami. Tehdejší sultán omezoval styky nejen se západním světem, ale i se sousedními arabskými státy a svou zemi naprosto izoloval. Až v roce 1970 byl z trůnu svržen vlastním synem Kábúsem, který studoval na anglické vojenské škole. Od té doby je sultán Kábús neomezeným vládcem. V Ománu se sice konají volby do parlamentu, ale rozhodně zde nejsou politické strany a navíc sultán může zvoleného člověka zamítnout. Začátky nového sultána nebyly snadné – do jižních částí Ománu pronikli marxističtí povstalci z Jemenu a trvalo roky, než se je podařilo eliminovat. Rebelové dokonce pojmenovali jednu z vojenských oblastí Ho Či Minova zóna.
Původ jména Omán je nejasný. Někteří islámští učenci tvrdí, že to byl název dávného kmene, podle jiných to bylo jméno legendárního hrdiny, který dal postavit mocné město. Všechny názory jsou jen spekulace. Je známo, že ve starověké a středověké Evropě se jižní Arábii říkávalo „šťastná Arábie“, vždyť to byla bohatá země, odkud vedly obchody s kadidlem, které přinášely obrovské zisky. Na začátku 21. století, díky moudré vládě sultána Kábúse a příjmům z ropy, obyvatelé Ománu znovu bohatnou. Z jejich života ale zároveň nezadržitelně mizí staré tradice. Včetně tradičního vesnického života. Hamrat a Misfat mohou vyprávět.
Na snímky ománské vesnice se podívejte v naší fotogalerii:
