Jaký je život v tuzemských věznicích? Na tuhle otázku nedokáže nikdo jednoznačně odpovědět. Každá věznice je totiž jedinečná a diametrálně odlišná od ostatních. Pro názornost vám v tomto článku představím dvě věznice. Obě se nacházejí v České republice, obě jsou stejného typu, přesto mezi nimi najdete mnohé konkrétní rozdíly, které lze označit za naprosto propastné. Něco mají ale všechny tuzemské kriminály společné: spoustu drog a s nimi souvisejících nemocí a dalších problémů.
Oceňuji, že se některá média zajímají o naši vězeňskou tematiku a snaží se o ní informovat veřejnost. Realita je ale značně odlišná od toho, co vidíte v televizi. Tyto pořady se nebojím přirovnat k míse plné ovoce z umělé hmoty vystavené za výlohou obchodu. Když ji zahlédnete, sice víte, že je to ovoce, ale na druhou stranu rychle poznáte i tu faleš.
Stejně jako je naaranžované to umělé ovoce za výlohou vesnické sámošky, jsou pečlivě naaranžované i zmíněné televizní pořady. Každé místo takového natáčení je pečlivě uklizené a vybírané, stejně jako jsou pečlivě vybráni odsouzení, kteří následně vystupují v hlavních či vedlejších rolích. Je přitom úplně jedno, zda se jedná o krátkou zpravodajskou reportáž, nebo o dokumentární cyklus. Rozhodně si nedovoluji z tohoto jakkoli vinit pracovníky televizních společností, kteří by naopak rádi zachytili skutečné prostředí, kdyby mohli. Bohužel, nemůžou. V takovém případě by si totiž někteří zaměstnanci Vězeňské služby České republiky mohli začít hledat novou práci.
Jedna injekční stříkačka pro pět vězňů
Zatímco v jedné věznici můžete spatřit jedince, jak si uprostřed cely vaří něco mizerného k snědku nad otevřeným ohněm v začouzeném ešusu, v druhé si někdo možná zrovna z elektrické plotny sundává pánev s uzeným kuřecím stehnem, které následně přendá na talíř k hranolkům s tatarkou. V jedné je na cele ubytováno bez nadstandardního zařízení dvanáct „klientů“ a v druhé jsou dva či tři, kteří mají k dispozici vlastní toaletu nebo i televizor. V jedné jsou rádi za sprchu s teplou vodou dvakrát týdně, zatímco ve druhé se sprchují třeba i třikrát denně. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Přestože se jedná o totožný typ věznice, připomíná jedna ghetto srovnatelné s Chánovem, zatímco ta druhá je spíše komfortní ubytovací zařízení hostelového typu. Krom toho, že je člověk pořád v base, nemají tyto věznice téměř nic společného. Co však bez rozdílu spojuje všechny české kriminály, je jejich uzavřenost.
Každý kriminál je takový malý stát ve státě s neprodyšně uzavřenými hranicemi. Cokoli se za zdmi věznice stane, musí zůstat uvnitř. Nic se nesmí dostat ven. Proto v televizi neuvidíte vězně, kteří extrahují derivát opiátu z morfinových náplastí, který si poté aplikují třeba v pěti lidech jedinou buchnou (argotovývýraz pro injekční stříkačku). Neuvidíte strach z hepatitidy typu C, jak se nesměle šíří mezi konzumenty drog. Nezažijete nekonečné čekání, až se vám uvolní záchod, na němž jeden už hodiny masturbuje pod vlivem pervitinu, který utržil z poslední dodávky.
Televize vám neukáže odsouzené v kaluži jejich vlastní krve, kteří se podřezali, ani snahu druhých o jejich záchranu. Maximálně uvedou statistiku, kolik vězňů zemřelo v jakém roce. Ani nezažijete ten pocit, když se rozhodujete, zda a jak takovému člověku máte pomoci, když si jste vědomi rizika nákazy žloutenkou nebo virem HIV. Nespatříte ani vězeňské radovánky a bujaré oslavy, při kterých teče z kanystrů kváska proudem. Někteří pod vlivem alkoholu odpadnou dřív, jiní později. Mnozí si nechají na památku něco vytetovat ručně zhotoveným strojkem a doufají, že se nedostaví infekce.
Opravdu vězeňská služba bojuje proti drogám?
Drogová problematika je snad známá každé věznici. Rozdíl je pouze v množství a pestrosti nabízeného sortimentu. Ostatně sami tiskoví mluvčí vězeňské služby veřejnosti drogovou problematiku přiznávají. Ovšem s tím, že pracovníci vězeňské služby dělají opravdu maximum, aby přísun drog „omezili“. Jenomže vězeň je tvor vynalézavý a přes veškerá opatření si nějakou tu cestičku vždycky najde. Je však opravdu možné, že by už tak omezení vězni byli důvtipnější než vězeňská služba využívající cvičené psy na vyhledávání narkotik či různá detekční zařízení? Nebo nese jistou část viny i vězeňská služba? Toto je téma, o kterém se tu a tam zřídka hovoří.
V případě úmrtí vězně se pro změnu raději nemluví vůbec. To už v televizi neuvidíte odsouzeného, jak se dožaduje lékařské pomoci při astmatickém záchvatu. Jak mu vyhrožují násilím a jak umírá u okna na záchodě. Jak ho nakonec vynášejí mrtvého. V takovém případě už zaměstnancům vězeňské služby totiž nehrozí jen ztráta prémií či zaměstnání. Vydají jen prohlášení o tom, jak bylo provedeno důkladné šetření se závěrečným stanoviskem, že se nenašly žádné důkazy prokazující cizí zavinění a že k úmrtí došlo de facto zcela přirozeně a normálně.
Doufám, že vás mé vyprávění zaujalo, a těším se na vás v příštím díle tohoto seriálu.
