Českou společnost už brzy čeká zásadní diskuse o tom, jak kvalitní pitnou vodu chce pít a především, kolik za takovou vodu bude ochotna zaplatit. Rostoucí zatížení životního prostředí koktejlem chemických látek (zdaleka nejen ze zemědělství) klade totiž mnohem vyšší nároky na výrobu pitné vody v úpravnách vod. Ne všechny přitom disponují v současné době potřebnými technologiemi, ne ve všech se navíc upravuje voda z přírodních zdrojů na pitnou na základě současných vědeckých a výzkumných poznatků.
Opakovaně na to poukazuje ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd Martin Pivokonský. Naposledy před pár dny na slavnostní přednášce AV ČR v rámci projektu Strategie 21 na pražském Žofíně. Úpravny vod přitom podle jeho slov už jenom hasí pomyslný požár, jehož zdroje jsou v přírodních zdrojích surové vody.
Mezi ně patří především jedovaté produkty sinic, jejichž počet se zvyšuje s rostoucími teplotami a pesticidy z ošetřování zemědělských plodin. Pro člověka rizikové látky ale také vznikají přímo na úpravnách vod jako vedlejší produkty dezinfekce vody prostředky, které ji mají od přírodních kontaminantů vyčistit. Samostatnou kapitolou jsou pak podle Pivokonského mikroplasty.
Hormony, léčiva, sinice
Především malé úpravny vod nedisponují technologiemi na eliminaci hormonů, pozůstatků léčiv či právě na toxické produkty sinic, a ne vždy operativně reagují na změny vody, která na úpravny přitéká. Obecně dané rozpětí pH vody, ze kterého se při úpravě surové vody na pitnou vychází, je přitom v praxi daleko širší, pH vody se totiž mění jak v průběhu roku, tak vlivem změn v místech zdrojů pitné vody, například v přehradách. V letním období se například v povrchových vodách ve větší míře vyskytují sinice, v podzemních vodách zase kolísá obsah pesticidů podle intenzity i období obhospodařování zemědělské půdy.
Potenciálně rizikové znečištění vody je plné chemických vzorců a látek, a i když to zdaleka není vyčerpávající, je přece jen vhodné uvést několik příkladů. Tím prvním je množství halogenovaných organických sloučenin, především trihalogenmetanů (THM). Ty právě vznikají při dezinfekci vody, přičemž tuzemská legislativa povoluje celkové množství THM 100 mikrogramů na litr. Z epidemiologických studií však vyplývá, že skutečně bezpečný limit je jen 15 mikrogramů, přičemž tato hodnota je v ČR překračována zhruba u 15 procent zdrojů pitné vody. Tuzemský limit je podle Pivokonského hodně benevolentní – například ve Švýcarsku činí 25 mikrogramů na litr, v Rakousku, Itálii a Belgii 30, v Německu a Švédsku 50, v USA 80.
Obdobně je tomu u další skupiny látek - halogenderivátů kyseliny octové (HAA). V ČR není legislativně stanoven limit těchto látek v pitné vodě vůbec, ale například v sousedním Slovensku je to 60 mikrogramů na litr a navíc je tam stanovení tohoto parametru od letošního roku pro všechny úpravny vody povinné. Limity koncentrace HAA sledují i za Atlantikem - v USA činí 60 mikrogramů na litr a v Kanadě 80.
Voda bude dražší
Kvalita pitné vody je nicméně v ČR velmi dobrá, v rámci EU patříme do první desítky, a lidé by se tak neměli konzumace pitné vody z kohoutku bát. Je ale zřejmé, že nároky na výrobu pitné vody porostou, jak s postupujícím vědeckým poznáním a nově zaváděnými parametry v zákonech, tak kvůli stavu životního prostředí.
Faktem také je, že stávající, zákonem dané parametry pitné vody a limity kontaminantů jsou jen velmi málokdy překročeny z hlediska jednotlivých látek. Pokud by se ovšem všechny povolené limity sečetly, vypadalo by to poněkud jinak.
Na druhou stranu je ale zřejmé, že lidský organismus si s mnohými z rizikových látek dokáže poradit – takové sinice byly přítomné v surových neupravených zdrojích vody vždy a lidstvo nevyhynulo. Přesto se zdá být nevyhnutelné sledovat ve vodě více látek než dosud, a to také bude znamenat složitější a dražší proces úpravy vody na pitnou. Voda v budoucnosti tak nebude ani náhodou levnější než nyní, i kdyby nebylo teplo a sucho, a i kdyby se snížila daň na vodné a stočné.
