Před vládou výmarské republiky, nastolené po útěku císaře Viléma II. do Nizozemska, stálo jako prvořadý úkol nastolení pořádku a potlačení nebývalé revoluční vlny, jež v prohranou válkou a blokádou zbídačeném Německu nalézala živnou půdu. Dne 7. dubna 1919, tedy přesně před 100 lety, došlo v Mnichově k vyhlášení Bavorské republiky rad po vzoru Maďarska.
Už 15. ledna 1919 ministr vnitra Gustav Noske za pomoci 3000 příslušníků Freikorpsu, tvořeného převážně vysloužilými vojáky, brutálně potlačil povstání spartakovců v Berlíně. Jeho vůdci – původem polská Židovka Rosa Luxemburgová a německý sociální demokrat Karl Liebknecht – byli zavražděni Erthardovou Brigádou smrti. Podle oficiálních údajů zahynulo 200 osob a 800 utrpělo zranění, ale některé odhady hovořily až o 1200 mrtvých.
Třetího března se levice v Berlíně pokusila vyvolat generální stávku, jíž se zúčastnilo 10 000 osob a trvala deset dní. Vládnoucí moc ji však utopila v krvi 1500 lidí.
Bavorská republika rad
Jedenadvacátého února zavraždil v Mnichově pravicový politický aktivista Anton von Arco auf Valley nezávislého socialistu a strůjce pádu bavorské monarchie židovského původu Kurta Eisnera, předsedu bavorské zemské vlády, jenž svými bojůvkami a programem inspiroval budoucího italského duceho Benita Mussoliniho.
Eisnerovu nástupci Hoffmannovi se situace vymkla z rukou a jeho ministři uprchli do Bambergu. Skupina Eisnerových příznivců vyhlásila 7. dubna 1919, sedmnáct dní po vzniku Maďarské republiky rad, v Mnichově Bavorskou republiku rad, ale opravdovou diktaturu proletariátu nastolil teprve 13. dubna akční výbor, dosazený dělnickými a vojenskými radami, který znárodnil průmysl a banky a po sovětském vzoru zřídil Rudou gardu a Rudou armádu.
Republika rad měla jepičí život
Jelikož se znárodňování podobalo spíše rabování, komunistický experiment nenalezl v tradičně katolickém Bavorsku dostatečnou podporu a třicetitisícový Freikorps spolu s Reichswehrem do 3. května Bavorskou republiku rad zlikvidoval.
Freikorps jejího vůdce, petrohradského rodáka, šestatřicetiletého Eugena Leviného, zajal. Pátého června skončil v mnichovském vězení Stadelheim před popravčí četou, zatímco druhý předák, Ernst Toller (oba byli rovněž židovského původu), uprchl do ciziny a 22. května 1939 spáchal v New Yorku sebevraždu oběšením.
Krvavé účtování
Za dobytí bavorské metropole Freikorps zaplatil 68 padlými a 170 raněnými. V odvetu za popravu dvaceti pravicových rukojmí socialisty z Rudé gardy během bojů v Mnichově Freikorps podnikl v následujících šesti dnech sérii teroristických útoků, při nichž zahynulo 557 osob včetně 142 zajatých příslušníků Rudé gardy.
Výmarská republika se však nepřestávala otřásat levičáckými bouřemi. V březnu 1920 vypukla dělnická revolta v Porúří, o rok později hornická ve středním Německu a 23. října 1923 se rozhořelo komunistické povstání v největším německém přístavu – Hamburku –, při němž přišlo o život 24 komunistů a 17 policistů.
Ve dnech 8. až 9. listopadu téhož roku provedl dosud neznámý Adolf Hitler v Mnichově svůj „pivní puč“. Když se o necelých deset let později chopil moci, vystřídala sen marxistické teoretičky a socialistky Rosy Luxemburgové o bratrství a rovnosti vize budoucího Führera německého národa o árijské, panské rase s čistou krví a později genocida Židů, kteří mimochodem stáli v čele jak Bavorské, tak i Maďarské republiky rad, o Sovětském Rusku ani nemluvě, což nacistům poskytlo vítanou záminku k široce rozšířené tezi o „mezinárodním židobolševickém spiknutí“ se všemi hrůzami z ní vyplývajícími.
