Psal se 1. říjen roku 1910, když rada zemského soudu Šabata předložil dvanáctičlenné porotě jedinou otázku. Vraždila sedmadvacetiletá Antonie Trousilová, nebo ne? Šest porotců odpovědělo ano, dalších šest ne. In dubio pro reo. V pochybnostech ve prospěch obviněného. Rakouský právní řád byl jasný. A tak ačkoli byla většina přítomných a zřejmě i soudce dr. Šabata přesvědčeni o vině Trousilové, byla obžaloby zproštěna a propuštěna na svobodu. O co v případě, který vyvolal tolik vzrušení, šlo?
„Kde dvě ženy u jednoho krbu hospodaří, tam klid a mír nebývá domovem,“ poznamenala na okraj soudního líčení Národní politika. O tom, že se snacha s tchyní u Trousilů nenávidí, věděl ve Velké Bukové nedaleko Křivoklátu snad každý. „Kdo s mladou Trousilkou pohovořil, jen stesky a žaloby od ní slýchal. V rozvášnění vůči tchyni dávala se strhávati k neprozřetelným výrokům. ‚Zabiju jednou ji, muže a naposledy sebe,‘ vyjádřila se kdysi a jindy prohodila: ‚Kdybych byla zavřena, bylo by mi to jedno, aspoň bych měla pokoj‘.“
„Antonie Trousilová svou tchyni často do krve zbila“
V případě staré Trousilové to bylo podobné. „Rozpory den co den vzrůstaly, propast mezi tchyní a snachou prohlubovala se stále zřetelněji. A zápasy vedeny byly netoliko jazyky, ale i pěstmi a domácím nářadím,“ udává Národní politika s tím, že „Antonie Trousilová svou tchyni často do krve zbila“.
Prvotní příčinou rozporů byl podle všeho fakt, že sedmdesátiletá žena odmítala přepsat domek, ve kterém všichni společně bydleli, na syna s manželkou.
„Mrtvolu nechala ležeti a nestarala se o ni“
„Dne 9. července 1910 vznikla hádka po poledni. Mladá Trousilka chystala se k mytí podlahy, staré to nějak nebylo vhod a za okamžik byly obě ženy zase v křížku. Tentokráte však vzal nepěkný výstup strašný konec. Rozčílená manželka zedníkova vtlačila tchyni do její jizby, povalila ji a kleknuvše ji na prsa, popadla hadr a držela jej vší silou před ústy a nosem stařeny tak dlouho, až nešťastnici zadusila,“ popsal list události na základě státní žaloby, kterou vedl dr. Holeček.
„Mrtvolu nechala ležeti a nestarala se o ni. Teprve druhého dne upozornila svého muže, že jeho matka je mrtva. Muž přivolal lékaře, ten mrtvolu ohledal, a ježto zjistil stopy násilné smrti, učinil oznámení.“ Tolik Národní politika.
Pachatel byl zřejmý. Jenže mladá Trousilová čin popírala, a dokonce přesvědčila svou vlastní matku Antonii Topinkovou, aby vzala vinu na sebe. Teprve když si matka po několika dnech ve vyšetřovací vazbě věc rozmyslela, přiznala se Trousilová k útoku na tchyni.
Jenomže u soudu popisovala vše znovu jinak. Mezi oběma ženami došlo sice k potyčce, připouštěla mladá žena, snad také hadrem na podlahu svou tchyni nějaký čas dusila, avšak smrt Anny Trousilové způsobil především náhodný pád na železný hrnec, k němuž během potyčky došlo. Žádné další svědectví neexistovalo a jakkoli mladá Trousilová mnoho sympatií před soudem nevzbudila, žalobce většinu porotců o cílevědomé záměrnosti vražedného činu nepřesvědčil. Antonie Trousilová vyvázla na svobodu.
