Při četbě románu pekingského rodáka Ning Kchena Nebe nad Lhasou (nedávno jej vydalo v překladu Zuzany Li nakladatelství Verzone) jsem nemohl nevzpomenout před necelým rokem zesnulého profesora sinologie Oldřicha Krále, mého učitele z komparatistického literárního semináře. Ten nám, studentům, kladl na srdce, abychom se vyhnuli srovnávání čínského románu s literární aristotelskou tradicí evropskou.
Čínský román totiž vychází z jiných tradic; není originální kratochvilnou romancí, ale tvořil jej původně sled výpravných básní, jarmarečních vyprávění a historek, podobající se nejvíc procházce lunaparkem, kde se jednotliví vyvolávači navzájem překřikují svými nabídkami a davy nadšeně řvou.
Symbol statisíců, ba miliónů umučených
V románu autora Ning Kchena Nebe nad Lhasou, oceněném v roce 2011 nejvýznamnější čínskou akademickou Š’ Naj-anovou cenou, máme co do činění s burleskní sestavou postav. Ústřední protagonista Wang Mo-tie přichází s cejchem vyvržence do Lhasy, hlavního města Tibetu okupovaného čínskou armádou. V roce 1989 byl jednou z přeživších obětí mocenského masakru vůči studentské revoltě v Pekingu v noci 4. června, poté byl stranou a vládou odsouzen a deportován kamsi do čínského kolchozu na převýchovu. Po skončení kárného procesu se pokouší uchytit v tibetské metropoli. Oplývá masochistickou sexuální orientací – v důsledku se stává postava Wang Mo-tie symbolem statisíců, ba miliónů umučených lidí v průběhu „vlády jedné strany“ v Číně a všude na světě, vězněných, týraných, popravovaných na jitřním poli a stadionech v hekatombách despotické moci.
Sociální outsideři ve vlastní zemi
Další postavy jsou symbolické až paradoxně. Tibeťanka Ükji vystudovala v Paříži, aniž by autor vzal v potaz havarijní stav panující ve vzdělávání tibetských dětí na okupovaném území pod Himálajem. Jsou počínšťovány, aniž by měly rovné šance s čínskými dětmi, nedostává se jim výuky v tibetštině, s tibetským písmem o tibetských reáliích a po školní docházce končí jako sociální outsideři ve vlastní zemi. Vzdělání v tibetštině je tak možné dosud pouze v exilu. V tomto kontextu aspiruje fantomatická postava Tibeťanky vystudovavší Sorbonnu na sci-fi cenu Nebula.
Vlhké kobky v kartouze Drapči
Když se to vezme do důsledků, Nebe nad Lhasou je válečný román z okupovaného Tibetu, a jak známo, inter arma silent Musae.
Další postavy pocházejí z Francie: solitérní buddhistický mnich Matthieu a badatel Revel. Těmto podivínům nelze nic vytknout a potěší přítomnost dacanu (nejedná se o neotesaného venkovského balíka, ale označení pro lamaistický klášter). Jsou na existenciální hraně, jaká potkává zahraniční badatele v Tibetu. Pokud nejsou loajální s režimem až devótně, jsou buď vyhoštěni, anebo razantně obviněni ze špionáže, vyfasují flastr patnáct let nepodmíněně a domovské úřady je v následujících letech pracně dolují z vlhkých kobek v kartouze Drapči či v jiném žaláři.
Filosofující tirády i strašidelný bigbít
Přítomnost těchto Evropanů, „opic ze Západu“, poskytla Ning Kchenovi možnost pustit se do filosofujících tirád, v podstatě naučných a vychvalujících přednosti čínských filosofických systémů vůči evropské starověké a moderní filosofii. Tyto pasáže balancují na hranici literárního kýče. Kdyby autor znal Órigena, Ignáce z Loyoly či Komenského, věděl by, že umělecké dílo nemá poučovat. Každý si udělá obrázek sám. Literatura slouží k zábavě, obor vzdělání přísluší škole.
Postava estébačky Jü Jou-jen, vlísávající se do přízně vyvrhele Wanga Mo-tie, pobaví všechny fanoušky totalitární politické satiry. Když k tomu připočteme fakt, že se již v prvních stránkách románu Nebe nad Lhasou zjevuje zemřelá tibetská matička pologramotným školáčkům při chudičké večeři ve svitu blikotajícího kahance, tak je to bigbít uvedený rámcovou strašidelnou povídkou. A že historky z Tibetu jsou strašidelné až běda.
