Setkání s Antonínem Štohanzlem se mělo stát pro Boženu Tomečkovou, pětadvacetiletou prodavačku v pražském automatu AXA, osudným. Osmadvacetiletý čalouník byl přitom pracovitý a pořádný muž, snad jen trochu nervově labilní, vypověděli posléze lidé z jeho okolí. „Vytáhlý, hubený mladík, bledé cholerické tváře,“ jak Štohanzla popsaly Národní listy, se do Tomečkové bláznivě zamiloval. V lednu 1935 se intimně sblížili. V tu chvíli přišel zlom.
Pro Tomečkovou začalo peklo. Dosud pozorný a obětavý přítel na ni teď „denně čekával, hlídal ji, stopoval a hrozně žárlil. V té chorobné žárlivosti zahrnoval Tomečkovou výčitkami a doslova ji svou láskou týral,“ popisuje další události list. Tomečková byla přirozeně vůči takovému nápadníkovi stále chladnější. Jak to však u žárlivců bývá, čím odtažitější byla, tím více se Štohanzlova temná vášeň stupňovala. U soudu vypověděl, že „žárlivostí nemohl ani jíst, ani spát, ani pracovat. Všechny jeho myšlenky dlely u milované dívky.“
„Žárlil už na stín mužských kalhot“
Šestadvacátého října 1935 vyhledal Tomečkovou v automatu AXA a přede všemi ji „zpolíčkoval, spílaje jí děvek“. Jak se později ukázalo, důvodem byl dopis, který dívka obdržela den předtím od jakéhosi Švýcara, s nímž se mezitím seznámila. Dotyčný použil na konci listu formulaci „Líbá vás…“. To čalouník neunesl. „Žárlil už na stín mužských kalhot, které mihly se kolem Tomečkové.“
O tři dny později – 29. října 1935 – se Štohanzl vymluvil v práci na nemoc. Pak sepsal jakýsi dopis, nebo spíš prohlášení, které pojmenoval Můj životopis. Zmatený a sebelítostí oplývající text popisoval vývoj jeho vztahu s Boženou Tomečkovou.
Ve tři hodiny odpoledne potom čekal na dívku před automatem AXA v ulici Na Poříčí. Božena odcházela domů. Štohanzl kráčel vedle ní až do Palackého (dnes Křižíkovy) ulice v Karlíně č. p. 254/5, kde Tomečková bydlela v podnájmu, a ačkoli měl po předchozích výstupech (Tomečkovou navštěvoval v noci, aby kontroloval, zda je sama) od bytné vstup zakázán, vyběhl do třetího patra a vnikl do bytu, v němž dívka s kamarádkou bydlela.
„Ten budík jest úplně ranami zdeformován“
„Prosil, domlouval, vyčítal… Marně,“ líčí následující okamžiky Národní listy. „Pak předhazoval, co všechno dívce dal. Děvče rozmrzeno scénou a ostýchajíc se přítomné kamarádky B. Jonášové (pravděpodobně spolubydlící – pozn. red.), vstalo a vrátilo mu kabelku a řetízek, které od něho dostala. Podávajíc mu ty věci, řekla mu, aby si hledal štěstí jinde… A odešla.“
Tomečková se zamkla ve vedlejším pokoji a začala šít. „Štohanzl se posadil na postel, plakal a prosil ji, aby mu odpustila, aby se na něho nezlobila, že se polepší. Já ti odpustím, jen už jdi – ozval se z pokoje dívčí hlas. Zněl chladně, odmítavě. A v té chvíli žárlivý mladík vzplanul. Vrazil do dveří, rozbil pěstí skleněnou tabuli a vnikl do uzamčeného pokoje. Tam nepromluviv slova porazil milou na postel, vytáhl bleskurychle z kapsy dlouhý kuchyňský nůž, který vzal předtím v kuchyni, a slepě, zuřivě ji bodal do zad, do hlavy, do krku, do levé ruky.“
Lékaři napočítají třináct bodných ran. „Zuřivec uchopil ještě budík a jim třískal tak divoce Tomečkovou do hlavy, že táž klesla v bezvědomí k zemi. Ten budík jest úplně ranami zdeformován,“ hlásily noviny.
Teprve poté jako by se čalouník Štohanzl vrátil do normálního světa. Když před sebou spatřil tratoliště krve a nehybné tělo domněle mrtvé dívky, pochopil rozsah svého činu a rozběhl se k oknu. „Štohanzl vyskočil z třetího patra a letěl. Kam? Na střechu autodrožky, která jako zázrakem stála dole na ulici. Dopadl, střecha vozu se pod ním probořila a mladý zoufalec s těžkým vnitřním zraněním byl odvezen do nemocnice,“ uzavírají líčení pohnutých událostí Národní listy.
Láska až za hrob: Nic si nepamatuje, Tomečkovou stále miluje
Jako zázrakem oba mladí lidé, útočník i jeho oběť, přežili. Soud zasedl poslední březnový den roku 1936. Povolaní znalci konstatovali, že útok, který Štohanzl vedl, byl mimořádně brutální, o čemž ostatně svědčí zdeformovaný budík. Dívka zůstane také nadosmrti postižena, když jedna z bodných ran přeťala vřetení nerv na levé ruce a způsobila ochrnutí palce a ukazováku. Štohanzl byl prohlášen za duševně zcela zdravého s tím, že svůj čin vykonal v „prudkém hnutí mysli“. Sám čalouník před soudem opakoval, že si nic z osudných chvil nepamatuje a Boženu Tomečkovou stále miluje.
Porota poté všemi dvanácti hlasy rozhodla, že se v tomto případě nejednalo o pokus vraždy. Stejně jednohlasně, tedy dvanácti hlasy, označila Štohanzlův čin za těžké ublížení na těle. Soud vynesl rozsudek patnácti měsíců těžkého žaláře.
