Když dva dělají totéž, není to totéž: stará známá pravda platí i u televizních seriálů, kde se napříč světem obchoduje s původními náměty. Těch originálních totiž nikdy nebude dost, a tak kdykoli se urodí něco úspěšného, vzniknou minimálně dvě tři verze přizpůsobené lokálnímu publiku - takzvaný licenční titul.
Jak moc se musí podobat originálu? A co nejlépe funguje na české publikum? Zákulisí licenční tvorby poodhaluje šéfdramaturgyně hrané tvorby FTV Prima Jana Skořepová, jež stojí například za aktuálním diváckým hitem Černé vdovy.
Černé vdovy mají hned dvě skandinávské verze. Kterou jste si vybrali vy?
Práva jsme kupovali v roce 2017 od finského majitele licence. Tou dobou už existovala i švédská verze a jelikož byl licencor velice tolerantní a vstřícný, měli jsme dokonce povoleno inspirovat se právě jí. Byla totiž ve srovnání s původní finskou blíže naší představě, jak by měl seriál na obrazovce FTV Prima vypadat, připadala nám malinko vtipnější.
Co tedy vlastně je a není u licenčních seriálů povoleno?
Záleží, jaký formát kupujete. U klasické vztahové soap opery stačí, když zachováte základní “set-up” - téma, charaktery postav, vstupní dramatickou situaci, případně prostředí, je-li dějotvorné. V případě telenovely už jsou to navíc i dějové linky a u detektivek samozřejmě příběh, jeho žánr a také postava vyšetřovatele. Vypravěčské postupy nicméně můžete jemně žánrově posouvat s ohledem na potřeby diváka té které země nebo vysílacího kanálu. Licencor obvykle ví, že mechanická adaptace nebo adaptace “jedna ku jedné” není možná. Každá země má svá specifika a vysílateli záleží na tom, aby divák přijal příběh co nejvíce za svůj. Lze se dokonce domluvit i na počtu dílů a seriál přiměřeně zkrátit nebo prodloužit podle potřeb vysílatele.
Jak probíhá komunikace s vlastníky práv: co všechno chtějí schvalovat a v jaké podobě, resp. fázi?
Zajímá je hlavně počet dílů, stopáž, nasazení a rozpočet. Nabízejí konzultace, ale záleží jen na producentovi adaptace, jestli je využije nebo ne. Chtějí vidět obsazení, lokace, natočený pilotní díl, někdy se předkládá i přeložený scénář pilotního dílu. Někdo chce stejnou znělku, někdo respektuje, že má vysílatel vlastní vizuál, ale většinou je spolupráce z výše uvedených důvodů velmi vstřícná a flexibilní. A pak mají samozřejmě zájem o výsledky sledovanosti, protože to může být argument, který jejich produkt prodává dál.
Liší se jednotlivé trhy z hlediska poskytované tvůrčí svobody?
Americká produkce je průmysl, což se o té evropské říct nedá. Takže nám sice američtí licencoři nabízejí své produkty, ale my většinou nemáme možnost pracovat jejich způsobem. Jejich seriály navíc bývají postavené na jistých žánrových stereotypech, což, paradoxně, na našeho mainstreamového diváka nefunguje. Takže musíme hledat na menších trzích, a tam je pak logicky domluva mnohem snazší.
Dají se vyvodit nějaká pravidla platná například pro jednotlivé regiony?
Nejvíce adaptací, či chcete-li licencí, najdeme na trase Británie - USA, což je pochopitelné vzhledem k velice podobnému kulturnímu a společenskému prostředí a také k relativně podobným realizačním možnostem. V posledních letech se prosadila produkce severských zemí (tzv. nordic noir) a známé jsou i adaptace minisérií na telenovely v Latinské Americe. Ale jinak jde spíše o úspěchy jednotlivých titulů a témat, které se v dané zemi nečekaně “potkají” se společenskou objednávkou. Naše práce je tak ve výsledku jakousi malou sociologickou studií. Pro příklad nemusíme chodit daleko - německý Der letzte Bulle, u nás Polda. Hlavní hrdina se po dvaceti letech probudí z kómatu a zjistí, že svět není, co býval, což ho přivádí k hrdinnému boji za vše, co kdysi mělo hodnotu – čest, pravdu, přátelství. Jedná se o dvacet let starou klasickou sérii, ale náš divák ji ocenil právě teď - to o něčem vypovídá.
Můžete srovnat přístup k licencím na konkrétních titulech, např. Tátové na tahu versus Černé vdovy?
Práce na obou seriálech probíhala velice podobně, jen u Tátů kupoval licenci producent, u Vdov jsme ji koupili přímo my jako vysílatel. A v obou případech jsme museli prodlužovat stopáž. Možná jsme si jen v Černých vdovách dovolili trošku větší posun ke komedii vůči finskému originálu. Nicméně výsledky sledovanosti jsou odlišné. Zatímco seriálem Tátové na tahu jsme dle výzkumu předběhli dobu, Černými vdovami jsme se trefili do poptávky diváků. Vypadá to tak, že český divák spíš připustí, že žena manžela zabije, než by mu dala na starost děti.
