Jako učitele správního práva mě zaujala čísla o počtu komunálních politiků, kteří řádně nedodali svá majetková přiznání, jak jim stanovuje zákon o střetu zájmů. Podle ministerstva spravedlnosti chybí přiznání jak za rok 2017, tak i 2018 u více než dva tisíce osob. Na první pohled hrozivé číslo. Sarkastický čtenář si řekne: To máme ale nedbalé politiky, když ani oni sami neplní své zákonné povinnosti. Nabízím jiný úhel pohledu. Pokud je totiž nějaká nová právní norma masivně nedodržována, může jít o normu nekvalitní či zbytečnou, kterou společnost prostě nepřijala.
Již staří Římané moudře věděli: Kde je společnost, tam je právo. Má-li být zákon užitečný, musí s ním většina společnosti být ztotožněna. Tato hypotéza se očividně nenaplnila v případě zákona o střetu zájmů, který plošná majetková přiznání (nejen) pro komunální politiky zavedl. Je to takové de facto nechtěné legislativní dítě.
Algoritmus nedůvěry jako výsměch voličům
Mnozí naši poslanci a senátoři se bohužel řídí zásadou: Čím více zákonných předpisů, tím lépe se nám bude žít. V tom je samozřejmě utvrzuje i lavina předpisů valících se na nás z Bruselu. Pravda, občas někdo z politiků (například Kubera, Kalousek či Klaus mladší) něco proti té smršti vtipně namítnou, ale legislativní karavana jede dál.
Co se komunální politiky týče, obecně mě štve, že politici v principu nevěří územním samosprávám. Státní úředníky ať si regulují podle libosti, ale nedůvěra v místní politiky, to je de facto nedůvěra v nás občany, že si nejsme schopni odpovědně zvolit své zastupitele. A tento „algoritmus nedůvěry“ by měl každého skutečného demokrata nadzvednout ze židle. Dodejme, že právo na územní samosprávu je zaručeno ústavně, tedy normou té nejvyšší právní síly.
Regulace nám blahobyt nezajistí
V konkrétnější rovině autorovi mi dlouhodobě vadí, že zákon dopadá i na neuvolněné radní, byť od července 2018 je tato úprava poněkud zmírněna. Neuvolněný radní je takový, který vedle své profese patologa, středoškolského učitele nebo barové tanečnice vykonává i funkce radního města či obce. Na neuvolněné zastupitele obcí zákon naštěstí nedopadá. Vidím v tom určitou nesystémovost a nespravedlnost. Vezměme v úvahu jen směšné odměny neuvolněných radních obcí a porovnejme je například s příjmem běžného okresního či krajského soudce.
Nechť tedy naše obecní a krajské politiky nadále regulují a hlídají běžné zákony – a že jich máme. Zjednodušeně napsáno pro neprávníky: Pokud radní krade, tak je samozřejmě dávno postižitelný podle trestně právních předpisů, ale nevymýšlejme další regulace a povinnosti, se kterými se společnost neumí a nechce ztotožnit. Nápovědou k tomuto tvrzení jsou právě ty tisíce nepodaných majetkových přiznání. A hlavně nevěřme populistům a legislativním inženýrům, kteří se nám dlouhodobě snaží vnutit myšlenku, že čím více zákonů a vyhlášek budeme mít, tím bude náš svět spravedlivější a spokojenější. Nebude.
Autor je právník a vysokoškolský pedagog.
