Na první pohled by se to dalo říci, že tyto dvě zprávy z poslední doby spolu nijak nesouvisí. Podle jedné z nich prohlásila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, že Česká republika důchodovou reformu nepotřebuje (a hlavně ji ani neumí připravit). Stačí prý jen stávající průběžný systém přizpůsobovat okolnostem. Druhá zpráva hovoří o vzrůstající bezdětnosti manželských či partnerských párů v zemi. Statistici dokonce u dnešních třicátnic predikují, že každá pátá z nich zůstane bezdětná.
Důchodová reforma a demografické faktory přitom mají k sobě hodně blízko. Protože má-li být jednou zajištěno finančně důstojné stáří zdejším lidem, bez vyšší porodnosti nebo reformy to zkrátka nepůjde. Je proto trestuhodným hazardem tvářit se, že je vše v pořádku a není potřeba nic dělat či měnit. Od člena vlády obzvlášť.
V současné době drtivá většina penzistů žije ze státní penze, které jsou financovány z důchodového účtu z průběžného systému. Ten je nyní v přebytku. Ale to jen díky tomu, že v Česku je minimální nezaměstnanost a lidem solidně rostou výdělky. Až se ekonomika otřese nebo poněkud zpomalí, bude situace jiná. Mzdy porostou minimálně a na úřady práce zamíří desítky tisíc nyní zaměstnaných lidí. Rázem se tomuto finančnímu potoku na důchodový účet sníží průtok a finance nebudou přibývat, ale chybět.
Nesmíme totiž zapomenout, že starobní penze i dále porostou a počet lidí, kteří je budou pobírat, také. Z čeho se pak budou financovat? Pokud nedojde k reformě, zůstane Černý Petr v rukou státu. Ten bude muset sekat další a další dluhy, nebo zvýšit daně.
Druhou rovinou je demografický vývoj. V Česku sice za posledních let vzrostla porodnost, ale ani ta stále nestačí na přirozenou obměnu populace. Počet obyvatel Česka zatím sice neklesá, ale to jen díky migraci. Ale jak tomu bude v budoucnu?
Všechny minulé politické garnitury (a vlastně i ta současná) za posledních 25 let měly ústa plná prorodinné politiky. Ta vždy vzala za své v okamžiku uzavření volebních místností. Jistě, vzniklo tu bezpočet studií, projekcí či dílčích návrhů (například i možnost posílat část ze svého pojištění rodičům jako přilepšení k penzi), nakonec však neprošlo nic. Léta plynula a zatímco v okolních zemích mají vše vyřešeno, zůstává Česko stát jako malý kluk s otevřenou pusou uprostřed širého lánu.
I nad vzrůstajícím množstvím bezdětných párů v zemi je potřeba se zamyslet a říci si, proč ty děti nechtějí, nebo nemohou mít. Samozřejmě, je tu skupina těch, kteří se nechtějí vzdát cestování a současných vymožeností. Jen pak je docela tristní, jak se tito lidé ve svých veřejných proklamacích skoro předhánějí v tom, kdo označí děti a rodičovství za něco šíleného, nesmyslného či přežitého. Přitom i tito jedinci či páry až zestárnou, budou konzumovat celé množství veřejných statků hrazených či dotovaných z rozpočtu, do něhož budou přispívat hlavně potomci jejich vrstevníků, kteří nebudovali kariéry a tolik necestovali, ale velkou část svého života věnovali výchově svých dětí.
No a pak tu jsou lidé, kteří by dítě chtěli, ale cítí, že by to ekonomicky neutáhli. A to je ten hlavní problém. Pořídit si dítě je dnes velice nákladné a mnoho mladých rodin se pohybuje poblíž hranice příjmové chudoby nebo musí pobírat nejrůznější dávky a příspěvky. Ostatní když to vidí a uvědomí si, že ani jejich výdělky nejsou žádné terno a úspory nemají žádné, tak mají jasno. Buďto rodičovství odloží na pozdější věk nebo se zřeknou navždy.
Podtrženo sečteno, ani v současné "lepší" době se stát nemůže a nesmí tvářit, že vše je bezvadné a není potřeba nic měnit. Je potřeba myslet na desítky let dopředu a podle toho se zachovat. Do celého systému je potřeba pořádně říznout. Vytvořit v něm podmínky a motivovat lidi, aby si odkládali peníze na své stáří a za to jim odlehčit nyní. Uvádět v život propopulační opatření, zlepšit postavení mladých matek a jejich snadnější návrat na pracovní trh. Například podporovat a zvýhodňovat zkrácené úvazky nebo systém home-office práce, které by tomu značně pomohly. Těch opatření je samozřejmě celá řada. Jistě, svou roli tu hraje i výchova a prostředí, v němž budoucí (ne)rodiče vyrůstají, ale když přijde kosa na kámen, rozhodují o všem peníze.
Důležité je o všem mluvit, jasně pojmenovat věci a rozhoupat se k činu. Prohlášení ministryně Maláčové šlo přesně opačným směrem a je tristní, že ji nikdo z jejích vládních kolegů ale i představitelů opozice nechytl za slovo a vysvětlil jí, jaký nesmysl to vypustila z úst. Přitom právě nyní se ještě nacházíme v údobí, kdy lze něco udělat. Až za pár let přijde cyklická recese nebo významné zpomalení ekonomického růstu, bude už pozdě.
