Invaze začala v šest hodin ráno. Na území republiky zmrzačené mnichovským diktátem, začaly pronikat jednotky hitlerovského wehrmachtu. Kolony motocyklistů, vozidla napěchovaná vojáky. Tanky.
Jedná se vesměs o typ Pz. lll, se slabým pancéřováním a vyzbrojený pouze kulomety. Těžší a dokonalejší typy, jejichž pásy zanedlouho rozbrázdí Evropu, k jednotkám teprve přijdou.
Zato vojáků je mnoho, všichni v charakteristických přilbách, v pláštích do deště a s plynovými maskami ve žlábkovaných pouzdrech přes rameno. Nikde nenarážejí na odpor. Je samozřejmě zakázán, nikdo nesmí proti okupantům vztáhnout ruku. Text z tehdejší vyhlášky zní: Setká-li se vojsko se sebemenším odporem, bude to mít vzápětí nejkrutější důsledky.
Hitlerovský režim již zuby ukázal. Doma, v Německu, to byly koncentráky, o nichž se dosud mnoho nevědělo, Noc dlouhých nožů a Kristallnacht - Křišťálová noc, zběsilé řádění, které čas zatím přikrýval jen rouškou skutečně velice tenkou. A za hranicemi? Guernica, zničená zuřivým útokem "kondorů" jako předobraz vybombardované Varšavy, Rotterdamu, Londýna a Coventry...
Němci v Praze
Tato jména však zatím znějí bez přídechu hrůzy - vždyť je dosud mír a tato invaze, tato záplava šedivých vojáků se sveřepými orlicemi na opascích je aktem "ochrany", kterou poskytuje německý führer českému národu. Text z vyhlášky: Působte všichni ve svém okolí, aby německému vojsku se nikdo neprotivil a ani slovem, ani skutkem se ho nedotkl.
Do Prahy dorazili první okupanti mezi osmou a devátou hodinou. Město je zahaleno sněhovou přeháňkou, vítr žene před sebou sněhové vločky, které však rychle tají. Plískanice občas ustává, aby propukla novou silou. Ulicemi zní hřmot projíždějících vozidel. Lidé stojí na chodnících, jsou rozhořčeni, mnozí bezmocně pláčou. Nalomeni tragickým podzimem jsou touto novou, stěží uvěřitelnou událostí zasažení do hlouby duše. Hitlerovské vojáky vítají slzy, zaťaté pěstí a kletby.
Nevšímají si toho. Jedou nové a nové motocykly. Jedou tanky. Některé kolony neustále objíždějí centrum města, aby vzbudily zdání nesčíslné mnohosti. Je to ponurá podívaná, jejímž cílem je vzbudit dojem mohutného ocelového přívalu, který smete vše, co se mu postaví do cesty. Skutečnost je ovšem trochu jiná. Hitlerovské armáda zdaleka není plně motorizovaná, jak se snaží předvádět. V invazním proudu, zvláště ve venkovských městech, jsou také koně, dokonce mnoho koní a soumarů. Táhnou povozy, nesou lehká polní děla, Praha je však obsazována motorizovanými jednotkami.
Prázdné sejfy rozvědky
V záplavě vozidel v pražských ulicích si razí cestu rychlé osobní automobily. Směřují na dejvické náměstí, kde zastaví před budovou československého generálního štábu. Vyskočí z nich svižní důstojníci, kteří se hrnou dovnitř. Jdou najisto. Chtějí zajistit materiály, jimiž disponuje naše rozvědka. Čeká je však nemilé překvapení. Nejdůležitější skříně zejí prázdnotou: jedenáct našich zpravodajců vedených plukovníkem Moravcem den před záborem stačilo opustit vlast. Neodcházeli s prázdnou; nejdůležitější materiály vzali s sebou. Co nemohli pobrat, dohořívalo v čadícím ohni na dvoře budovy.
Únik byl dohodnut s britskou rozvědkou, která pochopila, že může mnoho získat. Stačilo se spojit s holandskou leteckou společností a zařídit, aby její letadlo den předtím přistálo na Ruzyni… Nebyl to úplně vypálený rybník, nicméně něco se přece jen podařilo. Akce měla velký význam pro celý druhý odboj.
Vrchol pokoření
K večeru, když horečný ruch onoho tragického dne trochu utichl, je národnímu pokoření nasazena trnová koruna. Na Pražský hrad, odvěké sídlo českých králů a symbol české státnosti, přijíždí strůjce těchto ponurých událostí, Adolf Hitler. Na Hradě vlaje prapor s hákovým křížem. Hitler prochází hradním nádvořím, pozdraví zdviženou pravicí a stoupá po schodech. Za chvílí se objeví na balkoně a pak v okně, aby pozdravil jásající německé děti, shromážděné zde k této příležitosti. Stojí v otevřeném okně vypjatý, ve vůdcovské póze, přehlíží jásající dav a pohlíží na město, jehož horizont se už ztrácí v jarním podvečeru.
Pro Hitlera je tato chvíle bezesporu triumfálním okamžikem. Hledí již na druhé evropské hlavní město, jehož dobyl bez jediného výstřelu. Vídeň padla bez odporu a přijala ho s jásotem. Praha vzdorovala, takže bylo zapotřebí zvolit dvoufázové řešení. Nejdřív Mnichov a zábor českého pohraničí se silným opevněním, potom rozbití zmrzačené republiky. Den předtím, 14. března, vyhlásili slovenští fašisté svůj samostatný stát, čemuž se muselo trochu pomoci. Göring k luďáckým ministrům při jedné z jejich berlínských návštěv řekl: "Tak co, kdy už vyhlásíte tu vaši samostatnost, abychom vás nemuseli dát Maďarům?" Takže nakonec Praha padla také - a nyní leží u jeho nohou...
Možná si v tomto okamžiku vzpomene na bledého nevýznamného mladíka v ošuntělých šatech, který často navštěvoval vídeňský Hofburg, císařský hrad, kde dlouhé chvíle postával před vitrínou, jejíž obsah ho zřejmě fascinoval. Vitrína totiž skrývala nesmírně pozoruhodnou relikvii. Kopí, jímž jeden ze strážců ukřižovaného Krista propíchl mesiášův bok. Voják se později stal světcem a jeho kopí obestřela legenda: kdo se ho zmocní, ovládne celý svět.
Ano, získat to kopí - a ovládnout svět!
Omamně krásná představa...
Dny vzestupu démona zla
Mezitím uplynula desetiletí. Je v nich první světová válka, v níž mladý Hitler, rodem Rakušan, bojoval nikoli v rakouské, ale v německé armádě. Podle souhlasných svědectví se osvědčil jako neohrožený voják, na něhož mnozí jeho tehdejší druhové pohlíželi jako na vyvolence stojícího pod ochranou „vyšších sil". Na západní frontě prožil útok bojovými otravnými látkami, po němž dočasně oslepl a nějakou dobu se musel léčit v zázemí.
Už v zákopech si mohl povšimnout, že nad svými druhy získává jakousi zvláštní moc silou svého slova, zanícení i výřečnosti. Po válce zjišťuje, že je schopen z tohoto talentu vytěžit podstatně víc než jenom oddanou pozornost hloučku posluchačů. Stává se nejprve příležitostným agitátorem, později řečníkem volajícím po obnově velikosti a slávy poraženého a potupeného Německa a ještě později po volebním vítězství v roce 1933, říšským kancléřem.
Dvacátého dubna oslaví padesátiny a bude to velkolepá oslava. Má za sebou totiž čerstvý - a strhující - triumf: zábor středoevropského prostoru, a to téměř bez jediného výstřelu! Svět nehnul brvou, jako by věřil, že nic z toho, co se děje ve střední Evropě, se ho bezprostředně netýká. Skoro by se chtělo věřit, že začala působit magická síla „svatého kopí“, jehož se zmocnil při anšlusu Rakouska. Což to všechno nebyl zázrak?
Když se Hitler několik týdnů předtím vracel z pokořené Prahy a Brna (kde pobyl 16. března a kde mu tamější německá menšina připravila frenetické ovace), vítal ho Berlín, metropole nacistické říše, s pořádnou pompou.
Bylo příznačně, že jeho triumf se odehrával večer, již za tmy. Podél hlavních tříd a ulic stály vysoké pylony, z nichž k obloze šlehaly plameny řeckých ohňů. Domy se ztrácely v záplavě vlajek s hákovými křížy. Nad Unter den Linden, třídou Pod lipami, vytvořily nesčetné světlomety obrovský tunel, na jehož začátku a konci tryskal k nebi oslnivý ohňostroj. Hitler přijížděl v otevřeném autě, stál vedle řidiče a davy jásajících Berlíňanů třeštily nadšením. Transparenty nad ulicemi hlásaly jediné heslo: Wir danken unserem Führer - Děkujeme našemu vůdci...
V den jeho padesátin bude tento triumf už jenom vzpomínkou, nepochybně však hluboko tkvící v jeho mysli. Když Hitler vidí toto nadšení, rozhoduje se: válku, k níž se připravuje od samého počátku, začne ještě letos!
Co předcházelo březnovému záboru
Byla to návštěva prezidenta Háchy v Berlíně den předtím. Měla dramatický spád, o němž zanechal svědectví francouzský velvyslanec Coulondre. Ve zprávě pro svou vládu popsal průběh jednání tak, jak se o něm dozvěděl "ze zasvěcených kruhů". Uvádí, že Hácha i Chvalkovský se zpočátku zdráhali podepsat předloženou žádost o okupaci. Prohlásili, že by byli svým národem navždy prokleti, kdyby se zřízením protektorátu souhlasili. Roztřesený Hácha se prý dokonce vzchopil a poukazoval na to, že není na světě příslušníka bílé rasy, který by se octl v podobném postavení.
Němečtí ministři však byli neúprosní. Doslova honili českého prezidenta i Chvalkovského kolem stolu, na němž byla připravena státní listina. S dokumentem v ruce neustále na české zástupce dotírali, vnucovali jim plnící pera a nepřestávali opakovat, že ve dvou hodinách zničí německá letadla polovinu Prahy, budou-li nadále odmítat svůj podpis. A to by prý byl jenom začátek: stovky bombardérů čekají na povel ke startu a dostanou ho v šest ráno, nebudou-li inkriminované dokumenty do té doby podepsány.
Zvláště Göring naléhal se zuřivostí až nepříčetnou, a sotva asi jenom proto, že litoval své přerušené dovolené v Itálii. Byl však zřejmě informován o předpovědi počasí a věděl tedy, že ráno, ve sněhové vánici nevzlétne z osmi set bombardérů, jimiž vyhrožoval, ani jediný. Tuto zkušenost ovšem Coulondre neuvádí. Upozornil na ni - když ještě žil – Filip Jánský, bývalý československý válečný letec, který létal nad Německo a byl s problematikou leteckých útoků dokonale obeznámen. V roce 1939, když ještě neexistovaly palubní radary, hrály povětrnostní podmínky roli podstatnou a mohly hromadný nálet znemožnit.
Hácha se nakonec zhroutil a pozbyl vědomí. Göring znechuceně mrštil perem a zavolal svého lékaře. Tomu se posléze podařilo vzkřísit pana státního prezidenta injekcemi a doporučil šetrnější postup. Göring tedy nasadil lyričtější tón: bylo mu prý nesmírně líto, kdyby musel nechat zničit tak krásné město, jako je právě Praha…
Oba čeští zástupci ještě chvíli dokázali vzdorovat. Ochablý Hácha se posléze podvolil zavolat Prahu, kde probíhalo noční zasedání vlády. Sdělil Beranovi a Syrovému, co Hitler žádá a co je potřeba učinit. Jako vrchní velitel branné moci přikazuje, aby armáda nekladla odpor… To byla tečka. Pak už jen vzali pera a podepsali.
Zbraně a osmdesát tun zlata
Nacisté českou kapitulací dosáhli obrovského úspěchu. Obsazením českých zemí se totiž završily německé snahy o dominantní postavení ve středoevropském prostoru. Získáním výzbroje československé armády došlo k nebývalému posílení vojenského potenciálu říše: jednak doplněním výzbroje vlastních divizí, jednak ovládnutím výrobního potenciálu českých zbrojovek.
Vytvořením vazalského slovenského státu vznikly předpoklady pro nové nástupiště k dobytí Polska, k pronikání do Karpatské kotliny a k realizaci plánu v tzv. východní politice (Ostpolitik), která poměrně záhy (za pět měsíců) nachází výraz v uzavření známého paktu mezi Německem a SSSR. Konečně v neposlední řadě získáním československých valutových rezerv a zlata (jehož zásoby přesahovaly v té době osmdesát tun). Došlo tak k významnému hospodářskému posílení Německa, v té době již značně vyčerpanému horečným zbrojením.
Cesta k dalším výbojům se otevřela dokořán.
