Multikulturalismus je mantrou postmoderních neomarxistů a je v naší společnosti posvátnější než Desatero pro křesťany. Ve skutečnosti se však jedná jen o prázdné tlachání, a pokud nějaká jiná kultura vymyslí něco skutečně užitečného a dobrého, tak to v Česku nedokážeme využít. Například pokročilá japonská WC by nestála skoro žádné peníze – přesto u nás nejsou.
Ano, v některých oblastech multikulturní skutečně jsme. Dokážeme například multikulturně akceptovat ideologické systémy, ve kterých má žena poloviční hodnotu než muž. Zrovna tak úspěšní jsme i v přebírání žrádla. I od ideových nepřátel. Přes rozšířený antiamerikanismus je dnes jedním z nejoblíbenějších pokrmů mladé generace hamburger, a navzdory všeobecné islamofobii znám jen málo lidí, kteří si občas nedají kebab. Ale u jídla náš multikulturalismus končí.
Málokdo rád poslouchá zvuky vyměšování. Jakmile jsou někde společné záchody, kde je více kabinek, nevyhnete se tomu, abyste se dříve nebo později detailně neseznámili s akustickým doprovodem vyměšování vašich kolegů. A – alespoň za sebe – prohlašuji, že jde o typ informace, kterou radši nemám.
Japonsko a estetika
Pokud někdy nějaký národ opravdu dbal na estetiku a její nejjednodušší a nejčistší podobu, jsou to Japonci. A jejich estetické cítění se vztahovalo i na toalety – jednou z tradic japonských obydlí (tam, kde to bylo z geografických důvodů možné) byla toaleta umístěna nad potok, aby byl odpad rovnou odplavován. Útulnosti a kráse japonských toalet dokonce věnuje asi nejznámější japonský spisovatel píšící ve stylu wabi-sabi, Džuničiró Tanizaki, ve své knize „Chvála stínů: Tradice japonské estetiky“ snad třicet stran.
Vkusně i na toaletě!
Proto nepřekvapí, že se Japonci postavili – citlivě, vkusně a mimořádně efektivně –i k akustickému problému vznikajícímu na WC. Japonské toalety jsou dnes běžně vybavovány „privacy buttonem“. Tlačítkem PLAY. Když klient vejde do místnůstky a nechce vydávat do okolí nechutné akustické signály, stiskne tlačítko a začnou se ozývat zvuky. A k vidění (či lépe slyšení) jsou jak modely, které nahlas přehrávají hudbu, tak typy ruchu, kdy se z reproduktoru ozývá splachování a chrastění. A jde o zlepšovák starý dlouhá desetiletí.
Skutečně existující a poměrně nechutný estetický problém je tím vyřešen, a pořizovací náklady na bedýnku s reproduktorem, která umí přehrávat jeden zvukový záznam dokola, jsou v řádu desetikorun. Takové multikulturní obohacení bylo opravdu levné, a pomohlo by z rozpaků mnoha Čechům. Přesto jsem takové WC u nás nikdy neviděl.
Malé české poměry
V některých řetězcích jsem viděl toalety, kde tiše hraje hudba, ale obávám se, že zvuky z WC nepřehluší. Toaletu, která pouštění větrů opravdu na zmáčknutí knoflíku přeřve, jsem ale v Čechách ještě nikdy nezaznamenal. Oháníme se multikulturalismem, mluvíme o něm, ale v praxi ho využít neumíme. A nejde o evropský, ale ryze český rozmar. Když jsem chystal tento článek, mluvil jsem o něm s kamarádkou, která žije ve Švýcarsku. „Počkej – ale u nás v Curychu v posilovně, kam chodím, když vejdeš do kabinky, tak začne docela nahlas hrát hudba sama. A je to tam od začátku, co tam, chodím!“ „A odkdy tam chodíš?“ Chvíli přemýšlela: „Od roku 1992.“
Ano – jsme v Česku. V zemi, kde se sice dají na propagaci multikulturalismu pobírat dotace, ale kde se v praxi nedokážeme multikulturně obohatit ani ve věci záchodů.
