Gruzínská oblast Tušsko je bezesporu jedna z nejpozoruhodnějších částí kavkazského masívu. Obývána je již prakticky pouze od května do října, neboť v zimě není jediná silnice, která sem vede, průjezdná. Těžký život horalů v jedné z nejdivočejších oblastí Kavkazu se snaží zlepšit projekty České rozvojové agentury, které se v poslední době zaměřují na rozvoj tradičního způsobu obživy tušských farmářů, zahrnující zejména pěstování místních zemědělských plodin či zpracování ovčí vlny.
Odlehlý horský region Tušsko leží v nadmořské výšce téměř tří tisíc metrů. Jde o jakousi kapsu ukrytou za hlavním hřebenem Kavkazu v severovýchodní Gruzii hraničící na severu s Čečenskem a na východě s Dagestánem. Dostat se sem je možné pouze přes vysokohorská sedla, nejčastěji Abano (2930 m n.m.), které lze překonat autem, anebo Atsunta (3510 m n.m.), kudy je to ale možné pouze pěšky nebo na koni. I když zde každým rokem počet turistů stoupá, místní obyvatelé se nadále věnují také tradičním způsobům zajištění obživy, což je zejména pěstování brambor, v údolí Pirikiti a Cova pak pastevectví a následné zpracování ovčí vlny. „Hlavním problémem zde byl nedostatečný odbyt vlny a pokles celkové produkce brambor. Vlna má navíc nízkou kvalitu, která souvisela s ručním stříháním ovcí a chybějícím zařízením pro čištění vlny. V případě vlny i brambor hrála významnou roli také jejich nákladná a komplikovaná doprava po nezpevněných silnicích, spojující Tušsko s dolinou,“ říká Tomáš Ďurana z Charity ČR, která zde od roku 2015 realizovala čtyřletý projekt Podpora tradičního způsobu zemědělské obživy v Tušsku financovaný ČRA.
Problém poklesu celkové produkce brambor spočíval v nízkých výnosech, které byly zapříčiněny zejména neefektivností pěstebních postupů, neznalostí úrodnosti půd a snížením využívání pěstebních ploch. Úzká a obousměrná souvislost byla patrná i s nedostatečným odbytem brambor, vyplývající i z neexistence marketingu a vytvářející zpětně tlak na snížení produkce. Tušské brambory jsou přitom v oblasti známé a žádané pro svoji kvalitu, bohužel ale tyto odrůdy dozrávaly až v době, kdy turistů a tím i odbytu ubývalo. Problematika obou oblastí byla také významně spojena s absencí obchodního plánování a analýz trhu.
„Hlavní náplní projektu byly aktivity zahrnující materiální, technickou a metodickou podporu pro rozvoj tradičního způsobu zemědělské obživy. Jednalo se především o pěstování zemědělských plodin jako jsou brambory, okurky i částečně rajčata a zpracování ovčí vlny v horských oblastech Tušska. Podstatná část realizace projektu byla zaměřena na podporu lidských zdrojů, zajištění vybraných výrobních vstupů, ale také na koordinaci odbytu zemědělských produktů. Proto byly např. zavedeny rané odrůdy brambor, které jsou teď dostupné v turistické sezóně,“ přibližuje Kateřina Šimová z České rozvojové agentury, která má projekty v Gruzii na starosti.
Od brambor k bylinkám, ovčí vlně a medu
Jednou z důležitých součástí projektu bylo založení dvou zemědělských družstev, sloužících k zajištění vybraných výrobních vstupů a hlavně ke koordinaci odbytu zemědělských produktů. Tyto dvě nově vzniklé kooperativy organizují výkup brambor od místních zemědělců ve stále rostoucím objemu. Tak jako v případě Nany a Emzara Mozaidze, kteří jsou členy místního družstva "Tusheti 2015" a věnují se převážně pěstování brambor a okurek. V rámci projektu jim byl postaven skleník, kde v době úrody sklízejí denně až 30 kilo okurek, úroda brambor se pohybuje kolem 10 tun na půl hektaru.
Dalším příjemcem projektu je Kako Bukvaidze, který žije se svou ženou celoročně v obci Shenako a kromě jiných aktivit se živí pěstováním brambor. Dříve sklízeli z hektaru 4 tuny, nyní se jejich úroda s jiným druhem brambor a účinnějšími postupy více než zdvojnásobila na 10 tun z hektaru. Kromě toho jim byl v rámci projektu pořízen sušič bylinek, který jim pomáhá uchovat si své aroma. Takto usušené bylinky pak během roku prodávají.
Místním pastevcům pak byla dodána mechanizovaná stříhací technika obsahující 24 moderních stříhacích strojků. Tuto techniku učila místní pastýře používat, sestavovat i udržovat mimo jiných také zkušená lektorka Stefanie Kauschusová, která se výukou stříhání ovcí živí po celém světě. V obci Alvani pak byly v rámci projektu pořízeny dva automatizované tanky a sušička, čím se podařilo značným způsobem zefektivnit proces zpracování vlny a zvýšit její objem.
Podpořeni byli i někteří včelaři, např. Irodi Bukvaidze, který včelaří a v rámci projektu získal potřebné vybavení a rozšířil své aktivity na 10 úlů, z nichž má v průměru 100 kilo medu. Podobně jako Onise Itchirauli, který začal včelařit na základě programu malých grantů pro začínající podnikatele vypsaného v rámci projektu. V minulé sezoně měl už 200 kilo medu.
Udržitelný „ekoturismus“
Další oblastí, v níž se projekty ČRA snaží zlepšit místním životní úroveň, je turismus. Před pár lety do regionu zavítalo už přes 11 000 domácích a zahraničních turistů, včetně spousty Čechů, kteří zde mají skvělou pověst. A to nejen díky zmíněným projektům, ale i kvůli pravidelným pobytům českých dobrovolníků, jejichž zásluhou byly vyznačeny hlavní turistické trasy. „Tušové byli milí a štědří. Když jsme dokupovali zásoby a zmínili, že jsme Češi, paní prodavačka nám hned nabízela pivo se slevou,“ vzpomíná Hradečák Michal Malý, který v Tušsku strávil několik týdnů jako dobrovolník při archeologických pracích a značení turistických tras. Nejen pro české turisty chystající se poznat krásy Tušska na vlastní kůži vytvořili čeští odborníci mapu celého území včetně vyznačených turistických tras, která je zdarma ke stažení zde.
Počet turistů tedy každoročně stoupá, a tak logicky stoupá i poptávka po ubytování. Ve vesnici Omalo, která je východiskem pro většinu turistů, se chystá k stavbě hotýlku Marine Ghuzarauli. Odvážný krok má na svědomí úspěch její malé kavárny "Khavitsi", kde servíruje místní speciality a o zákazníky nemá nouzi.
To Natia Bakuridze už svůj hotelový byznys rozjela. Její hotýlek “Shina” nabízí vedle ubytování domácí sladké pečivo a cukrovinky. Pro vysokohorské turisty pak připravuje speciální sušenou stravu. Není divu, že na stránkách booking.com má její hotýlek hodnocení 9.2 z 10 možných a své úspěšně podnikání plánuje rozšířit i do podoby dalšího hotýlku ve vesnici Iliaurta.
Podpora samostatnosti
V malebné vesničce Girevi pak rozjela rodinný podnik Lela Arindauli. Její hotel “Nadikurta” se těší mezi turisty velké oblibě, k čemuž přispělo jeho vybavení solárními panely v rámci projektu ČRA a mohla proto rozšířit ekologicky šetrným způsobem poskytované služby o internet, teplou vodu a vytápění a zdvojnásobit tak svůj zisk. Díky jejímu úspěchu se do rodné vesnice vrátili i její rodiče, kteří dlouhá léta žili v Rusku.
Také Kavtar Darkizanidze strávil řadu let v cizině a dlouho to nevypadalo, že by se někdy do Tušska vrátil. Po řadě let strávených v Irsku se ale nakonec rozhodl k návratu do dnes už částečně vylidněné obce Djvarboseli a s podporou českých programů si otevřel guesthouse "Poshol".
Na příbězích tušských farmářů je tak dobře vidět, že jednou z nejefektivnějších forem pomoci rozvojovým zemím je podpořit místní k samostatnosti a ukázat jim, že svými výrobky mohou uživit rodinu a rozvíjet turistický ruch v horách. „Hlavním pozitivním dopadem projektu je podle mě změna myšlení a přístupu tušské komunity, která byla původně k jakýmkoli změnám velmi rezistentní. Ať už se jednalo o změny zavedených postupů v zemědělství či ve vztahu k jiným ekonomickým aktivitám. Tato změna, jakkoli ze své podstaty dlouhodobá a náročná, pomohla v odlehlém Tušsku nastartovat udržitelný ekonomický rozvoj a zefektivnit zemědělskou produkci,“ dodává Kateřina Šimová.
