Jsou cesty, na jejichž konci nečeká žádný zjevný cíl a cílem musí být cesta sama. A také existují cesty, u kterých to platí doslova – silnice, které končí v pustině v zemi nikoho, a člověku nepřestane vrtat hlavou, proč tu vlastně jsou. Třeba Copper River Highway.
Pokud si něco v bohatých a vyspělých Spojených státech říká „highway“, čekali bychom pohodlnou, širokou asfaltku bez děr. Nazvat tak silnici, která je většinu své délky tvořena štěrkem a blátem, se může zdát poněkud nepatřičné. Ale Aljaška je velká země a lidí málo, jako by se v té rozlehlé divočině úplně ztráceli. Prašné štěrkové silnice jsou tady docela běžné a vůbec žádné ještě běžnější – v těchto případech je třeba spoléhat na loď nebo letadlo.
Všichni si dobře uvědomují, že budovat předlouhé asfaltové silnice jen pro pár aut je příliš drahý přepych i pro Ameriku. To platí dvojnásob pro cesty, které nikam nevedou. Takové, jako je Copper River Highway. Pokud očekáváte, že když pomalu a opatrně (štěrk a bláto bývají o nemalý kus poznání zrádnější než asfalt) zbrázdíte jejích osmdesát kilometrů, dojedete do nějaké vesnice, případně k dolu, přístavu, návštěvnímu centru, zkrátka k jakémukoli místu, jehož existence je obvykle uznávána jako dobrý důvod pro stavbu silnice, vaše očekávání zůstane navždy v kategorii nenaplněných. Na konci Copper River Highway není vůbec nic.
Když se láme ledovec
Cesta, která nikam nevede, se starým železným mostem kousek před svým koncem a s pohnutou historií, navzdory tomu láká spoustu turistů. Ukáže jim divokou říční deltu, na severu hradbu Chugah Mountains, na jihu oceán. A z hor se do údolí plazí velké ledovce. V májovém slunci tady člověk docela snadno zapomene, že je v aljašské divočině, a na ledovci. A ztratí trošku té zdravé obezřetnosti. Je dost možné, že podobnou poučku najdete i v některém z turistických průvodců. Ke mně přišla spíše takříkajíc sama, když jsem se zoufale snažil vyškrábat z trhliny plné ledové vody, do které jsem se ke svému překvapení zřítil.
Ledovec na okraji nebyl tak pevný, jak se zdálo, a smělý plán přeskočit trhlinu (ačkoli by netrvalo příliš dlouho ji obejít) nakonec naštěstí odnesl jen drahý fotoaparát. Na ledovce jsem přesto nezanevřel. Některé totiž nabízejí vpravdě neobvyklý druh divadelního představení. Jede se za ním až skoro na konec Copper River Highway, kde stojí starý železný a vpravdě impozantní most. Stojím na břehu kalné řeky a upírám oči na obrovskou ledovou hmotu před sebou. Z modré stěny ledovce Child´s tu a tam kus upadne a za velkého rachotu se řítí do vody. Sestupuji až k hladině řeky, jenomže vzápětí se odlamuje další velký kus ledu. Malá vlnka, nic víc, jenomže když dorazí ke břehu, je z ní najednou vlnka velká a mně nezbývá než před nespoutaným živlem zbaběle utéct. Tabule na břehu ukazuje, jak vysoko mohou dosahovat vlny při opravdu velkých odlomech ledu. Jde vlastně o obdobu desetiletých, padesátiletých nebo stoletých vod při povodni. Před takovými by už nebylo kam utéct.
Na sledování padajících ledovců je něco podivně přitažlivého – asi jako když hledíte do plamenů ohně nebo když nemůžete odtrhnout oči od televize, ačkoli dobře vidíte, že postavy jsou schematické a dialogy stupidní. Stupidní asi není to pravé slovo pro celodenní sledování padajících ledovců, je to celé spíše zvláštní. Parta údržbářů z jedné cordovské rybárny si s tím hlavu neláme. U ledovce už sedí mnoho hodin a asi ještě chvíli sedět budou, měli během cesty dva defekty a jen jedno rezervní kolo. Nezpevněné silnice jsou zrádné. Vůně typická spíš pro amsterdamské coffee shopy se line severskou pustinou a údržbáře, zdá se, jejich situace nijak neznepokojuje. Snad pro ně někdo přijede.
Milionový most
Stačí přejít most, vyšlápnout si ještě pár kilometrů a cesta bez jakéhokoli varování končí. Kolem není nic, jen husté houštiny. Lidé obvykle nestavějí silnice jen tak z nudy, a tak je čas konečně vysvětlit, jak k tomu všemu Copper River Highway přišla. Příběh je to dlouhý a začal objevením měděné rudy v pohoří svatého Eliáše. Přesně v roce 1900 mladý důlní inženýr Stephen Birch zjistil, že místní naleziště by mohlo být to vůbec nejbohatší na světě. Protože měl známosti a věděl, jak je využít, přesvědčil pár bohatých investorů o tom, že v srdci Aljašky se jen tak povaluje velké bohatství.
Nemýlil se. Z takového místa jej však lze stěží odvézt na trakaři. Bylo nutné vybudovat důlní osadu Kennecot a také železniční spojení mezi doly a Cordovou. Železnice musela projít mokřinami delty Copper River, jako úhoř proklouznout mezi čely dvou horských ledovců a překonat další nesčetné kaňony, strže a údolí. I dnes budí tento projekt obdiv, ale tehdy šlo o nadlidský úkol pro stavební inženýry. Místo oficiálního názvu železnice (Copper River and Northwestern Railway) se vžil slangový „ta co nemůže a nikdy nebude fungovat“.
Železnice nakonec fungovala víc než dvacet pět let, až do roku 1938, kdy klesly ceny mědi a kvalita rudy se zároveň zhoršila natolik, že těžba ztratila ekonomický smysl. Důlní společnost zdarma přenechala železnici aljašské vládě. Ta se rozhodla vybudovat podél staré železnice silnici a obnovit spojení mezi Kennecotem a Cordovou. Dokončeno bylo jen prvních osmdesát kilometrů, a tak to zůstalo dodnes. Silnice končí několik kilometrů za velkým mostem, který se protahuje mezi čely dvou ledovců.
Most je známý jako Million Dollar Bridge, ačkoli stál o něco více. Pokud bychom přirovnali celou kennecotskou železnici k neobyčejně drahému šperku, byl by Million Dollar Bridge tím největším a nejdražším diamantem uprostřed. Stál více než 128 dalších mostů na trati dohromady a nebylo jisté, zda jej nezničí blízké ledovce. Nakonec však celý ten čas, kdy byla v Kennecotu těžena ruda, bez úhony přestál. Milionový most si své jméno získal hlavně díky bohatství, které přinesl, a to navzdory vysokým nákladům, pochybám a potížím při stavbě. Cena vytěžené mědi nakonec více než desetkrát překročila investiční náklady.
Most vydržel až do roku 1965, pak jej poškodilo zemětřesení a práce na silnici navždy ustaly. Dnes se o jeho obnovení pouze diskutuje – a u diskusí nejspíš ještě dlouho zůstane. Nedávno byl most opraven zejména kvůli obavám, že by jeho zřícení narušilo tah lososů. A to nechtěl riskovat vůbec nikdo. Možná někdy v daleké budoucnosti, až na Aljašce nebudou vědět co s penězi, bude plán dokončen a z Copper River Highway bude silnice jako každá jiná. Zdá se ale, že zatím ji lidé mají rádi takovou, jaká právě teď je, a pranic nevadí, že končí jako slepá ulička obklopená křovinami a mokřinou. Na cestu, na jejímž konci nečeká žádný hostinec, má docela slušný provoz.
