Indočínská válka: Vietnamci v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu vybojovali proti Francouzům nezávislost

Indočínská válka: Vietnamci v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu vybojovali proti Francouzům nezávislost Zdroj: ČTK

Indočínská válka: Vietnamci v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu vybojovali proti Francouzům nezávislost
Indočínská válka: Vietnamci v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu vybojovali proti Francouzům nezávislost
Přehled ztrát během války, díky které si Vietnam na Francii vybojoval nezávislost
Přehled ztrát během války, díky které si Vietnam na Francii vybojoval nezávislost
Přehled ztrát během války, díky které si Vietnam na Francii vybojoval nezávislost
6
Fotogalerie

Dien Bien Phu: Rozhodující bitva indočínské války. Francouzi dostali výprask, Vietnamci nezávislost

Dne 13. března 1954, tedy přesně před 65 lety, došlo k rozhodující bitvě války proti Francii, na jejímž konci získali Větnamci nezávislost. Za druhé světové války sice Vietnam okupovali Japonci, přesto však zůstávala formálně zachována francouzská koloniální nadvláda. V roce 1941 vznikla z iniciativy Ho Či Mina Liga boje za nezávislost Vietnamu (Viet Minh), jež se během srpnové revoluce roku 1945 zmocnila vlády. Pětadvacátého srpna se císař Bao Dai vzdal trůnu a 2. září Ho Či Min vyhlásil na hanojském náměstí Ba Dinh Vietnamskou demokratickou republiku.

Francie se však nehodlala své vlády v Indočíně vzdát. V říjnu 1945 se její jednotky vrátily do Saigonu, ovládly deltu Mekongu a v listopadu Haiphong. Incidenty přerostly v rozsáhlý konflikt, Vietnamci nazývaný válka odporu.

Vo Nguyen Giap, zakladatel a velitel Vietnamské lidové armády, po dvacet let ministr obrany VDR a v letech 1976–1980 VSR, který zemřel v roce 2013 v požehnaném věku 102 let, si uvědomoval, že proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi nemá v otevřeném poli šanci, a proto přešel k partyzánské válce.

Ta nepříteli zjevně nevyhovovala, jak dokládá dobové hlášení francouzského generála Pelleta: „Nepřítel je všude. Neexistuje souvislá fronta ani pevná obranná linie, kde bychom mohli nasadit naši bojovou techniku. Každá křovina, každý dům může ukrývat nepřítele. Náš voják žije v ohromném duševním vypětí, protože kdekoliv a kdykoliv musí být připraven na střetnutí…“

Pomoc ze zahraničí

V dubnu 1949 měl Viet Minh 32 pravidelných a 137 oblastních praporů – celkem 300 000 vojáků proti 115 000 Francouzům, cizineckým legionářům, příslušníkům koloniálních vojsk a 300 000 indočínským vojákům. Zatímco Francii podporovaly USA, jejichž pomoc v roce 1953 vzrostla na 385 miliónů dolarů a kryla 60 procent výdajů na indočínskou válku (v následujícím, rozhodujícím roce USA financovaly již čtyři pětiny těchto nákladů a měsíčně dodávaly 88 000 tun výzbroje), pro Vietnamskou demokratickou republiku znamenalo pronikavé zlepšení situace vítězství Maových komunistů v Číně.

Jestliže v roce 1951 činily dodávky z ČLR jen deset až dvacet tun měsíčně, v následujícím roce se vyšplhaly na 250, roku 1953 na 600, počátkem roku 1954 na 1500 a před koncem války až na 4000 tun. Lidová Čína poskytla také přes tisíc nákladních aut a čtyřicet tisíc nosičů, cvičila důstojníky a specialisty.

Na rozdíl od následující vietnamské války za účasti Američanů, kteří nasadili tisíce letounů a vrtulníků, hrálo ve válce odporu francouzské letectvo, vyzbrojované Američany, pouze okrajovou úlohu a Francouzi v Indočíně nikdy neměli víc než 275 bojových strojů. V roce 1954 zde jejich letecká moc zahrnovala 136 transportních letounů, z toho sto C-47 a 24 C-119, 98 bombardérů, hlavně středních B-26, 112 stíhaček, vesměs typu Hellcat a Bearcat, 85 průzkumných letounů a 19 vrtulníků – úhrnem tedy 450 letadel všech typů. Na americký nátlak vytvořili Francouzi Vietnamský stát coby součást Francouzského svazu v čele s císařem Bao Daiem a Vietnamskou národní armádu.

Jestliže dobytí francouzských opěrných bodů na čínské hranici v roce 1950 představovalo první výrazný vojenský úspěch Viet Minhu, neboť mu zajistilo spojení s Čínou, následující útok na francouzské opevněné pozice v deltě Rudé řeky v prvním pololetí následujícího roku ho stál 6000 mrtvých, 8000 raněných a 500 zajatých proti 1400 vyřazeným vojákům Francouzského svazu.

Rozhodující porážka před Ženevou

Francouzské velení s generálem Salanem v čele zahájilo koncem roku 1952 rozsáhlou ofenzívu podél Rudé řeky, mající za cíl zničit partyzánské základny. Žádné převratné výsledky však nepřinesla, a nadto vyčerpala vysychající francouzské zdroje, neboť obratný Vo Nguyen Giap přenesl bojovou činnost do sousedního Laosu a zesílil podporu ideovým spřízněncům v Kambodži, čímž vyčerpával protivníkovy zálohy. Francouzi sice pokusy Viet Minhu o ofenzívu v deltě Rudé řeky odrazili, rostoucí oběti a náklady však činily indočínskou válku stále nepopulárnější v samotné zemi galského kohouta.

Generál Navarre, nový velitel francouzských expedičních sil, hodlal přimět Viet Minh ke generální bitvě, a proto realizoval koncem roku 1954 operaci „Castor“, výsadek v laoském pohraničí, jenž vyústil 13. března 1954 odpoledne v rozhodující bitvu u Dien Bien Phu, která skončila jednou z nejtěžších porážek, jakou utrpěla koloniální velmoc v moderní válce. Giapovy jednotky posílily nové dodávky výzbroje a vyslání čínských instruktorů.

Porážka u Dien Bien Phu čtyřiadvacet hodin před zahájením ženevské konference zpečetila vietnamské vítězství a VDR uhájila svou samostatnost. Potvrdila se slova jejího zakladatele Ho Či Mina: „Není nic cennějšího než nezávislost a svoboda.“

Taktika lidských vln

Na Západě vysvětlovali francouzský debakl v indočínské válce tím, že velení Vietnamské lidové armády vrhalo do útoku vlny bojovníků až do konečného vítězství bez ohledu na ztráty a že tuto taktiku dovoloval fanatismus vojsk. Na to Vo Nguyen Giap, vítěz od Dien Bien Phu, opáčil: „Poražená armáda vždy hledá důvod prohry.“ Jak nepříznivě dopadla indočínská válka pro Francouze, vyplývá ze srovnání s jejich ztrátami v tonkinské válce z let 1883–1885, v níž přišli jen o 333 důstojníky a 3889 příslušníků mužstva padlých a raněných a 5223 zemřelých na nemoci, kdežto bojové ztráty Číňanů a Vietnamců dosáhly nejméně deseti tisíc osob.

Je pravda, že bilance ztrát nevyznívá pro Viet Minh příznivě. Činily podle odhadů 175 000 mrtvých a 300 000 raněných. Civilistů zahynulo asi 125 tisíc. Značně odlišnou bilanci předkládá ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman ve Ztrátách obyvatelstva ve XX. století. Podle něj v partyzánské válce let 1946–1954 zahynulo dva a půl miliónu osob, z čehož půl miliónu tvořily bojové ztráty (partyzánů zahynulo 450 000 a Vietnamců na francouzské straně 27 700) a dva milióny civilisté (150 000 mrtvých v důsledku bojové činnosti, 600 000 popraveno a zabito, z 1,3 miliónu uvězněných čtvrt miliónu zemřelo a milión podlehl hladu a nemocem).

Přes tento nepoměr se však naplnila prorocká slova Ho Či Mina: „Vy nám zabijete deset lidí a my vám jednoho, ale přesto to budete vy, kdo zanechá boje…“

Na fotky z války a tabulky ztrát se podívejte do galerie: