Žádná puška, žádná pistole, žádný granát. William „Bill“ Millin vstoupil na evropskou pevninu jen v kiltu s dudami na zádech. Jako osobní dudák lorda Lovata byl 21letý mladík 6. června roku 1944 mezi prvními na pláži s kódovým označením Sword Beach. Dle předpisů tam přitom neměl co pohledávat.
Dudáci měli po několika tragických incidentech v 1. světové válce zůstávat vždy v týlu. Lord Lovat ale Millinovi tvrdil, že předpis britské vlády platí jen pro Brity. Což bylo přesně to, co potřeboval mladý skotský patriot slyšet. Velmi ochotně se nechal přesvědčit k tomu, aby se stal Lovatovým osobním dudákem a při invazi stál po jeho boku. Jelikož tento kreativní výklad pravidel nikdo jiný neaplikoval, stal se Millin jediným hráčem na dudy, který se invaze zúčastnil.
Již krátce po vyplutí se ukázalo, jak velký vliv měla jeho přítomnost na morálku řadových vojáků. Millin začal hrát „The Road to the Aisle“ a jeho hudbu ocenili potleskem a výhozem helem do vzduchu i vojáci na okolních lodích. Dudák proto hrál pořád dál a dál. Přestal, až když ho na rozbouřeném moři zradil slabý žaludek. Vlny se za celou noc neuklidnily, a tak skotští Commandos dorazili do Normandie jen za zvuku dělostřeleckých granátů a štěkajících kulometů.
Na mušce německého odstřelovače
Lord Lovat se přehoupl přes palubu úplně první. Bill Millin pak hned za ním v závěsu. Křik, všudypřítomná krev a dým záhy zahltily všechny smysly mladého Williama. Navzdory ohlušujícím ranám dopadajících granátů se a dal do hraní písně Higland Laddie. Když to zpozorovali jeho kamarádi, začali spontánně tleskat a křikem Millina povzbuzovali. Jenže jelikož dudák jako jediný stál bez jakéhokoliv krytí, brzy si ho vyhlédl německý sniper. Millin nedbal kolem létajících kulek a dál se věnoval hudbě. Snipera se nakonec Skotům podařilo zneškodnit a speciální jednotka se konečně dostala z pláže. Bylo již na čase.
Krátce nad ránem obsadili britští výsadkáři Pegasův most ve městě Benouville a zabránili tak tomu, aby se při vylodění Lovatových vojáků pláž hemžila Němci. Commandos jim měli na pomoc dorazit v poledne, ale to se nestalo. Když už byly kolem 13. hodiny výsadkáři na pokraji sil, uslyšeli z dálky tóny písně Blue Bonnets Over the Border. Lovat dorazil. Jeho vojáci se neohroženě vrhli rovnou na most a prorazili německé obklíčení. Nadšení výsadkáři je rychle následovali.
Nacisté si mysleli, že je dudák "dummkopf"
„Byl to vážně dlouhý most,“ vzpomínal po letech Millin na překročení Caenského kanálu. Navzdory létajícím kulkám ale dudy opět neodložil. Ani se nerozběhl. Prostě jen pochodoval prostředkem mostu a doufal v nejlepší. Poslední písní, kterou ten den zahrál, byla The Nut Brown Maiden. Chtěla ji po něm malá holčička, jež na ni následně poskakovala kolem smějících se vojáků. Chvíli na to bohužel dudy trefil šrapnel z minometného granátu.
Bill sloužil v armádě až do konce války, a poté krátce pracoval na panství lorda Lovata. Poté až do důchodu pomáhal v psychiatrické léčebně v Glasgow. Na Den D často vzpomínal a jedna věc ho nikdy nepřestala zajímat. Byl tím nejhlasitějším, nejnápadnějším vojákem celé invaze. Proč ho tedy tehdy při přechodu přes Pegasův most Němci nezastřelili? Dvanáct commandos lorda Lovata bylo během toho šíleného pochodu přes Caenský kanál zabito. Přičemž většina kulek proletěla jejich barety. Proč tedy Němci nestříleli na Millina?
Odpověď dostal až krátce před smrtí při setkání s jedním z tehdejších německých obránců. Ten mu prozradil, že si byli Němci jistí tím, že je to nějaký Dummkopf. A na šílence zkrátka nechtěli plýtvat střelivem. Bill Millin zemřel na zástavu srdce v roce 2010 ve věku 88 let. Jeho „šílenost“ během invaze dodnes připomíná socha neohroženého dudáka v baretu a kiltu na Sword Beach.
