Zákon o svobodném přístupu k informacím je účinný již skoro dvacet let. Člověk by si řekl, že problémy s jeho aplikací budou již dávno odstraněny. Chyba lávky! Některé subjekty stále hledají kličky, jak se mu vykutáleně vyhnout. Člověk to ještě pochopí u nějaké malé obce, která je otrávená z toho, že jí místní kverulant zasílá desítky žádostí o informace týdně, nicméně pokud se zákonu snaží vyhnout Vrchní státní zastupitelství, která by mělo spolugarantovat zákonnost v zemi, musí se nám v hlavě rozsvítit červená kontrolka – a to ostošest.
Jak informoval mimo jiné i web Česká justice, relativně populární jihomoravský právník a vysokoškolský pedagog Zdeněk Koudelka požádal Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Praze o informaci, v kolika případech byli využiti soudci jako konzultanti státního zastupitelství. Jde o vysoce důležitý a smysluplný dotaz související s dělbou moci ve státě. Tedy žádné kverulantství, kdy by se žadatelé ptali třeba na to, kolik rolí toaletního papíru se na zastupitelství spotřebovalo za minulý rok.
Formalismus dovedený do maxima
Pro demokracii je určitě užitečné vědět, v kolika případech za určité období soudce dělá v principu neústavně asistenta či poradce státnímu zastupitelství, tedy kdy došlo k principiálně nebezpečnému prolnutí moci soudní a moci výkonné. V právním státě by člověk očekával, že VSZ panu docentu Koudelkovi odpoví a řádně a včas mu vysvětlí, proč mu informaci nesmí dát.
Avšak zmýlená neplatí, VSZ přistoupilo ke krajně neobvyklé kličce. Koudelkovu žádost odložilo z ultraformalistického důvodu – a teď se podržte – protože neuvedl adresu trvalého pobytu. Koudelka uvedl „pouze“ adresu své advokátní kanceláře, která je navíc shodná s jeho adresou trvalého pobytu. Z odůvodnění odmítnutí de facto plyne, že kdyby žadatel místo „adresa“ uvedl „adresa trvalého pobytu“, žádost by mu asi řádně vyřídili. K čemu slouží údaj o „adrese trvalého pobytu“? K doručování přece. Ale Koudelkovi bylo očividně kam doručovat, když s ním VSZ následně komunikovalo. Toto je opravdu nevídaný důkaz formalismu, který jde proti smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.
Jak by asi dopadl běžný občan
Právo na informace je ústavním právem každého – například i cizince či nezletilého (viz causa patnáctiletého žadatele z Prostějova). Jinak řečeno, povinnému subjektu může být v zásadě z právního hlediska jedno, zda informaci poskytuje Frantovi z Mostu či prezidentovi USA. Ostatně do 15 dnů musí takový subjekt dle zákona publikovat na internetu vše, co v režimu tohoto právního předpisu poskytnul.
Vím, že někdo patrně namítne, že Zdeněk Koudelka je či byl v minulosti v ledasčem kontroverzním politikem či právníkem, nicméně ani toto v žádném případě nesmí ospravedlnit přehnaný formalismus, kterého se dopustilo VSZ. Můžeme se pak divit lidem, že ztrácí důvěru v justici a státní zastupitelství. Běžný občan si řekne, že pokud takto nakládají s elitním advokátem, jak pak asi „vyběhnou s normálním člověkem“.
V rámci informační komplexnosti a fair play uvádím, že se s panem docentem Zdeňkem Koudelkou znám dlouhá léta z brněnské právnické fakulty, avšak ani toto nemění nic na podstatě problému – tedy na odmítání poskytovat informace.
Autor textu je právník.
