Na souostroví Raja Ampat v nejvýchodnější části Indonésie zamíří ročně pouhých padesát tisíc turistů. Na mnohem známější Bali přijede stejný počet návštěvníků během několika dní. Přitom Raja Ampat bezpochyby patří k nejkrásnějším destinacím celé Indonésie a tak bohatý podmořský život, jaký je tady, najdete už jenom na pár místech světa.
Čím víc na východ, tím líp. V Evropě by tohle slovní spojení nejspíš vyvolalo jisté kontroverze, v Indonésii jde o velice účinný způsob, jak se vyhnout davům turistů a navštívit zatím ještě poměrně opomíjená místa a destinace. Místa, která stále mají, možná trochu neprávem, nálepku „drahé“ nebo „to si nikdy nebudu moct dovolit“. Přitom opak může být pravdou.
Sbohem, civilizace
Vstupní branou do souostroví Raja Ampat je město Sorong v nejzápadnějším cípu indonéské Papuy. Tady lodní expres Sorong–Waisai zvedne kotvy a vyrazí na otevřené moře. Souostroví Raja Ampat tvoří na 1500 ostrovů a ostrůvků nejrůznějších tvarů a velikostí, obklopených idylickými plážemi s bílým pískem. A všude okolo průzračná zeleno-modrá voda. Prostě ten nejklasičtější kýč, na který si ale rychle zvyknete. Jediným možným způsobem dopravy mezi ostrovy jsou lodě. Veřejná doprava tu však až na malé výjimky neexistuje. Vzdálenosti jsou příliš velké a hustota osídlení naopak hodně řídká. Celé souostroví totiž kromě nepříliš početných skupin turistů obývá pouze necelých 50 000 Indonésanů. Skoro každá rodina proto vlastní aspoň jednu loď.
Do přístavu ve městě Waisai na ostrově Waigeo přijíždím po páté večer. Když o pár desítek minut později konečně vyplouváme z přístavu směr ostrov Arborek, celá obloha už září rudě. Dva výkonné motory monotónně pějí svou ódu a my prakticky letíme nad klidnou vodní hladinou. Než si to vůbec stihnu uvědomit, je noc a v přírodním kině vysoko nad našimi hlavami právě začíná to nejkrásnější představení. Neuvěřitelně jasná Mléčná dráha na nebi mi naznačuje, že je čas hodit všechny chmury civilizace definitivně za hlavu.
Čas se tu řídí trochu jinými pravidly a budík vážně není potřeba. Pár minut po východu slunce se celý ostrov pomalu probouzí a já s ním. Až teď začínám zjišťovat, kde to vlastně jsem. Arborek má na délku zhruba kilometr a přejít ho pěšky z jedné strany na druhou zabere deset minut. Celoročně ho obývají necelé dvě stovky Indonésanů, jejichž skromná obydlí se soustředí v centru ostrova. Kromě nich je tu ještě kostel, škola a několik skromných dřevěných chýší pro turisty. Slovo stres tu nikomu nic neříká a tváře místních obyvatel neustále zdobí nakažlivý úsměv od ucha k uchu. Být v přítomnosti – tady a teď – je tu o poznání jednodušší než kdekoli jinde. Na nádherných plážích s bílým pískem ve společnosti až nezdravě tyrkysového moře čas plyne prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.
Ve středu ráje
To pravé bohatství se ale nenachází na pevnině. Tři kroky po pláži, pár temp v prohřáté vodě a vtom to přichází. Hned při prvním ponoru si přijdu jako v jiném světě. Ve světě, kde jsem jenom tichým pozorovatelem něčeho, co jsem nikdy netušil, že na vlastní oči spatřím. Většina souostroví Raja Ampat je součástí národního parku, a tak není divu, že místní podmořský svět vypadá jako z jiné planety. Žijí tu stovky druhů pestrobarevných korálů, ryb a dalších vodních živočichů; například různé druhy žraloků, želvy a majestátní několikametrové manty.
„Tady, na Raja Ampatu, máme neskutečné štěstí, protože se nacházíme přímo ve středu takzvaného Korálového trojúhelníku. To je obrovská oblast jihovýchodní Asie, která disponuje největší pestrostí korálů a ryb na celé planetě. Raja Ampat je přímo v jeho středu, a je tedy doslova centrem světové mořské biodiverzity,“ vysvětluje mi mořský biolog Dom Matchett, jenž se na Arborku společně s dalšími dobrovolníky z Barefoot Conservation už několik měsíců věnuje studiu podmořského ekosystému.
Komerční rybolov je na Raja Ampatu zakázaný a na rozdíl od jiných částí Indonésie tu místní rybáři v minulosti prakticky nepoužívali k rybaření dynamit. Dnes tu tak jsou běžně k vidění zvířata, která jsou jinde na světě považována za vzácná. I zdejší korálové útesy jsou překvapivě v dobré kondici. „Zdejší korály jsou v současnosti velmi zdravé, což je skvělá zpráva. Vidíme tu minimům bělení korálů. Jsou tu silné proudy a velké změny teplot oceánu a tyto extrémní podmínky jsou podle nás hlavní příčinou, proč se zdejší korály dokázaly oproti jiným místům lépe adaptovat,“ pokračuje Dom.
Takzvané bělení korálů souvisí s globálním oteplováním a je následkem celosvětového zvyšování teploty oceánů. Pokud korál zbělá, je výrazně oslaben a hrozí jeho uhynutí. K podobnému bělení v současnosti dochází na mnoha místech na světě a představuje pro podmořský život velké nebezpečí. „Předpokládá se, že pokud bude teplota oceánů růst stejným tempem, přijdeme brzy o většinu korálových útesů. Například při bělení korálů na Velkém bariérovém útesu v Austrálii uhynulo za poslední dva roky odhadem třicet procent všech korálů,“ dodává značně skleslým tónem Dom a až v tuhle chvíli mi začíná docházet, čeho jsem tu vlastně svědkem.
Pomalá zkáza
Korály hodně z nás bere jako něco samozřejmého. Jako přirozenou součást oceánu. Byly tu milióny let před námi, a je tedy jasné, že lidstvo bez problému přežijí. V klidném světě pod vodní hladinou se jim přece nemůže nic stát. Opak je ale pravdou. Korálové útesy a na ně navázaní živočichové tvoří velmi křehký ekosystém. Pokud odstraníme jeden článek z komplikovaného potravního řetězce, ovlivní to dříve nebo později i ostatní zvířecí druhy, které v útesu žijí. A následně i další obyvatele planety Země, včetně nás, lidí.
Korálové útesy poskytují potravu až miliardě lidí. Současně společně s oceány slouží jako plíce naší planety. Produkují dvě třetiny kyslíku v atmosféře a absorbují naprostou většinu škodlivých plynů. Lidstvo je tak na jejich přežití doslova existenčně závislé. Přitom právě lidé představují pro bezbranné tvory největší nebezpečí. Vědci dlouhodobým pozorováním podmořského života zjistili, že bělení korálů nemá v historii obdoby a jde o přímý následek globálního oteplování, tedy zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.
Možnosti, jak korály chránit, má přitom každý z nás. Dom Matchett vyjmenovává to nejmenší, co můžeme udělat: „Jako turisté byste měli dbát na to, co děláte s odpadky, které by rozhodně neměly končit v moři. Také je velice důležité nekrmit ryby. Krmení mění jejich přirozené chování a způsob, jakým se rozmnožují. Současně je velice důležité nedotýkat se při potápění nebo šnorchlování korálů. Jde o živé tvory a dotykem dochází k jejich poškození.“
Teplo a plasty
„Živé tvory? Vážně?“ honí se mi hlavou. Až doteď jsem se o podmořský život příliš nezajímal a korály považoval za kamenné schránky nebo něco podobného. Situace je ale o dost složitější. Korálů existují tisíce druhů. Velice zjednodušeně si můžeme korál představit jako vysoký, hustě obydlený dům, v němž vedle sebe spořádaně žijí tisíce drobných mikroorganismů, produkujících potravu pro korál jako takový. Fasáda jejich pomyslného domu pak slouží jako živná půda pro plankton, bez kterého se zase neobejdou ostatní obyvatelé útesu. A celý útes pak představuje velké město. Přitom je až neuvěřitelně jednoduché tuto symbiózu výrazně poškodit. Ať už činností nás jednotlivců, komerčním rybolovem spojeným s tažnými sítěmi, majícími na korálové útesy velice destruktivní vliv, nebo právě zvyšováním teploty oceánů, na něž se korály nedokáží adaptovat. Po poškození korálu trvá desítky let, než znovu vyroste. Pokud je poškození velké, trvá to ještě mnohem déle.
Závažným problémem pro podmořský ekosystém jsou také plasty. Recyklace na světové úrovni zatím ani zdaleka nedosahuje potřebné efektivity a velká část plastové produkce končí právě v oceánech. Jenom v Indonésii je to zhruba šest tun za minutu. Plasty jsou velkým nebezpečím pro mořské tvory. Například želvy si pletou igelitky s medúzami, a pokud plasty sežerou, ucpou si jimi žaludky a pojdou hlady. Oceány jsou také plné mikroplastů, které konzumují malá zvířata namísto planktonu. Toxiny a chemikálie z plastů pak pomalu, ale jistě putují potravním řetězcem i na náš talíř. Raja Ampat je na tom z většiny ohledů stále dobře, zkáza ale začíná pronikat i sem.
Svatební veselí
Ohlušující zvuky bubnů narušují poklidnou večerní atmosféru. Dnes se tu koná svatba. Místní souostroví se odlišuje od zbytku Indonésie kromě jiného také převládajícím křesťanským vyznáním. Zdejší kostel po celou dobu dvouhodinového svatebního obřadu praská ve švech. Zajímavostí je, že muži z Arborku si svoji nastávající choť vždy musí vybrat na jiném ostrově. Spíše než o tradici jde o velice důmyslný způsob, jak se vyhnout genetickým komplikacím.
Kouzlo Raja Ampatu tkví kromě jiného také v tom, že každý ostrov je úplně jiný. I když je pekelně jednoduché zůstat na jednom místě, nasávat poklidnou atmosféru a nikam příliš nespěchat, i další ostrovy rozhodně mají co nabídnout. Zatímco nevelký Arborek je na místní poměry relativně hustě osídlený, na jiných ostrovech to může být úplně jinak. Na půl hodiny vzdáleném Gamu není problém strávit týden objevováním spletitých mangrovových zákoutí, třeba na vypůjčeném kajaku. Všudypřítomní papoušci pějící své geniální ódy a původní tropická vegetace z každého návštěvníka zaručeně vyženou i poslední zbytky stresu.
Nebo hodinu cesty vzdálený ostrov Kri, oplývající panenskými plážemi s bílým pískem, zejícími prázdnotou. Většinu ostrova pak pokrývá hustá, takřka neprostupná džungle. Teploty během dne šplhají vysoko nad třicet stupňů a vlhkost vzduchu se blíží stu procentům. Ukrajuji nekonečné metry džunglí po úzké pěšince ve společnosti stromových velikánů a – sám se za tohle přirovnání trochu stydím – přijdu si, jako bych právě doběhl maraton.
Přede mnou se v ostrém večerním protisvětle začínají rýsovat obrysy několika stavení. Pouze letmý náznak civilizace, protože vesnice ani vesničky tu prakticky neexistují. Jen na pár místech na ostrově se vedle sebe tísní pár skromných stavení. Jejich obyvatelé využívají ochabujícího svitu posledních zbloudilých slunečních paprsků, dokončují drobné manuální práce a pomalu se chystají ke spánku. Možná si to ani neuvědomují, na svých bedrech ale nesou nelehký úkol. Uchránit tenhle malý ráj na Zemi ve stejné podobě i pro další generace. A i když jsem se zařekl, že slovním spojením „ráj na Zemi“ už budu hodně šetřit, Raja Ampat si tenhle titul vážně zaslouží.
Jak si užít Raja Ampat
- Nejlepší doba pro návštěvu souostroví Raja Ampat je od října do dubna. Teplota vzduchu i oceánu je celoročně prakticky stejná, během června až srpna ale přichází silný vítr a moře není tak klidné.
- Nejjednodušší způsob dopravy je z města Sorong. Lety z různých destinací po celé Indonésii se pohybují v řádech nižších jednotek tisíc korun. Ze Sorongu jezdí dvakrát denně (v devět a 14 h) rychlá loď do města Waisai na největším stejnojmenném ostrově celého souostroví. Tady se domluvíte na další přepravě s majiteli vybraného ubytování. Lodní doprava je jediným způsobem přepravy po souostroví, ceny jsou dané a závisí na počtu lidí a vzdálenosti.
- Ubytování na Raja Ampatu je často velmi základní, jde o bambusové chýše s matrací a moskytiérou. Cena se pohybuje od 250 000 do 400 000 IDR na osobu a noc (400–650 Kč) včetně tří jídel. K dispozici jsou také o poznání luxusnější a dražší resorty. Ubytování je možné dohledat na webu
www.stayrajaampat.com - Každý návštěvník je povinen zaplatit vstupní poplatek 1 000 000 IDR, podle aktuálního kurzu zhruba 1600 Kč. Ten opravňuje k neomezené návštěvě souostroví na jeden rok ode dne vstupu.
Očima autora
Na Raja Ampatu jsem strávil necelý měsíc. Navštívil jsem mnoho nádherných míst a zažíval chvíle upřímného úžasu nad tím, co všechno dokáže příroda vyčarovat. Taky jsem si však uvědomil, jak rychle tyhle pomyslné ráje na Zemi člověk dokáže zničit. Kamarád Adam na jednom z nich poznamenal: „Přivezl jsem sem svoji pětiletou dceru, aby to zažila a viděla na vlastní oči. Protože za pár let už nebude na co koukat. Pralesy vykácíme, korály zabijeme.“ Je mu skoro padesát a po světě toho nacestoval mnohem víc než já. Začal jsem o jeho slovech přemýšlet a uvědomil si, že dost možná vážně sledujeme zkázu světa v přímém přenosu. A každý k ní přispíváme svým malým dílem.
Já třeba tím, že miluji létání a moje uhlíková stopa není nejmenší. Obhajuji si to sice tím, že letadla by létala i beze mě, to je ovšem čistý alibismus pramenící z toho, že se sobecky odmítám vzdát cestování. Jiní lidé zase například svou nekontrolovanou spotřebou čehokoli nebo laxním přístupem k třídění odpadů. Na příčině vlastně tolik nezáleží, v dnešním, globalizovaném světě všechno souvisí se vším.
Přál bych si, aby nebylo tak strašně jednoduché zničit nenávratně tenhle neuvěřitelně křehký a důmyslný ekosystém. A možná vážně přihlížím konci. Korály budu svým dětem ukazovat už jenom na fotkách a na papoušky se budeme chodit dívat do zoo. Na světě žije strašně moc chytrých a inspirativních lidí, kteří s tím vším třeba dokážou něco udělat. Budou to mít snazší, pokud každý z nás přispěje svou pomyslnou kapkou v tomhle nekonečném oceánu. Protože já nemám rád smutné konce a Raja Ampat si rozhodně zaslouží trochu optimismu.
