Pokud si Praha vysloužila přívlastek „stověžatá“, italský region Trentino (česky Tridentsko) by klidně mohl být nazýván „stojezernatý“. Podle oficiálních informací je tu jezerních ploch přesně 297 – dost na to, aby si mezi nimi našel každý své.
„Hláď vodní šedá v dálku rozlitá/ volavka nad ní krouží stříbřitá./ Na hrázi stojím oči rukou stíně./ Dívám se tiše po krajině.“ Já nestojím na hrázi, ale na břehu Gardského jezera (Lago di Garda) a na mysl mi vyplouvá tahle básnička ze středoškolských let. Až na tu volavku a šedou barvu totiž dokonale vykresluje atmosféru, kterou je prosycen podvečer u nejznámějšího italského jezera. Ale nejsou to jen bílé pláže, křišťálově čistá voda a horské štíty, jež se z břehu tyčí do nadmořské výšky přesahující dva a půl kilometru, kterými si vás jezero podmaní. Zatímco tam nahoře se počasí změní třikrát za den, slunečno střídá mrazivý vítr s deštěm, u jezera rostou olivovníky, palmy, citrusovníky a magnolie.
Sladké moře
Svůj velký podíl na tom, že Gardské jezero, byť je zasazené v hloubi severní Itálie, připomíná středomořská letoviska, má vedle středomořského podnebí i surfařská a jachtařská komunita, která se k jezeru sjíždí z celé Evropy. Ženou ji sem příznivé povětrnostní podmínky, což je pro vyznavače zmíněných sportů základ. „Ráno fouká mírný severní vítr pelér. Při něm je jednoduché se učit na prkně nebo na katamaránu. A co se ráno naučíš, můžeš si po poledni vyzkoušet naostro. Odpoledne totiž fouká ora, jižní vítr, který zčeří hladinu jezera a řádně napne plachty,“ vysvětluje mi Antonio, instruktor jedné z mnoha zdejších škol vodních sportů.
I když mě navzdory svému šarmu nedokáže přesvědčit, abych si to na surfu zkusila, rozhodně se neurazí a u šálku velkého jako náprstek, ovšem s kávou silnou jako Frištenský, mě dále zasvěcuje do tajů zdejších větrů. Dozvídám se tak například, že pelér a ora se každý den pravidelně střídají, což je jeden z hlavních důvodů, který ze severního cípu jezera Garda činí ideální místo pro konání významných mezinárodních regat. Na to, abyste pochopili, že Gardské jezero je místo vyhledávané vyznavači vodních sportů, ovšem nepotřebujete být zasvěcený fanoušek větrem poháněných plavidel. Stačí totiž pohled na hladinu, po které se prohánějí barevné plachty připomínající motýly na obrovském zrcadle.
Když s Antoniem opouštíme jednu z kaváren na náměstí v Riva del Garda, otevírá se přede mnou scenerie hodná vyfocení a umístění na plochu počítače: slunce pomalu zapadá, barví nebe dočervena a Gardské jezero se svými šedesáti kilometry délky a pěti kilometry šířky vypadá spíš jako mořský záliv. V tu chvíli mě opět překvapí moje myšlenky, které se ne a ne zaobírat ničím jiným než otázkou: Jak asi ovlivnil tento výjev Nietzscheho, bratry Mannovy, Klimta, Kafku či Rilkeho? Krajinu kolem Gardského jezera si totiž oblíbili tito múzou políbení a talentem obdaření muži stejně jako evropská smetánka, jež v 19. století do lázeňského městečka Riva del Garda jezdila odpočívat a přečkat nevlídnou zimu.
Klid na Ledru
Komu by se ale Lago di Garda zdálo příliš známé, velké nebo mu z jakýchkoli jiných důvodů plně nevyhovovalo, rozhodně nemusí věšet hlavu. Jezerní konkurence je v Trentinu (Tridentsku) obrovská a v nabídce si vybere dozajista každý. Toužíteli po klidu, určitě zkuste jezero Ledro. Jeho největší devízou je snadná dostupnost a úchvatná okolní krajina. A k tomu bohatá historie – vždyť v roce 1929, kdy došlo k výraznému poklesu vodní hladiny, byla na jednom z jeho břehů objevena zatopená vesnice z doby bronzové, jejíž stáří je odhadováno na 3500 let. Rozsahem a hodnotou nálezu neměl tento objev v Evropě konkurenci.
Relaxovat na vodní hladině budete moci díky všudypřítomným půjčovnám loděk a šlapadel, jejichž ovládání nevyžaduje nadměrnou fyzickou námahu. Ti aktivnější pak uvítají možnost zapůjčení něčeho náročnějšího – katamaránů, surfů či kánoí. Mě uchvátil další sport, který jsem si dosud nikde nevyzkoušela, a to canyoning. O co vlastně v canyoningu jde? Je to něco mezi lezením, raftingem a jeskyňařením, od každého trochu. Vyhlédnutou soutěsku splouváte po vlastních zádech, prolézáte úzké skalnaté průrvy, skáčete do tůní, v nichž se doslova vaří voda. Nic pro ty, kteří nesnášejí výšky a studenou vodu.
Antonio, zkušený instruktor, dává celé naší malé skupině instruktáž. „Sjíždějte vždy po zádech, s rukama skříženýma na prsou!“ huláká na mě přes rachot vody. A už mizí pod první překážkou – musíme podplavat podvodním tunelem do malé jeskyně, odkud projdeme kolem vodopádu na druhou stranu řeky. Na druhé straně už na nás čeká první jump – na skalisku vysokém tak šest metrů je připevněno lano. Po něm se máme sklouznout do vody a přeplavat na písečnou výspu. Napoprvé je to nezvyklý pocit, ale napodruhé už mě to strašně baví. Tak, že ani nevnímám studenou vodu pod neoprenem, která se ne a ne oteplit. Na písku musíme vypadat jako stádečko nedomrlých mrožů. Celotělový neopren většinou není zrovna slušivý model. Ale už se znovu postupně noříme do ledového proudu, který zanedlouho dostává pořádné grády, a mám co dělat, abych udržela hlavu nad vodou. Naštěstí nás Antonio jednoho po druhém z proudu loví, abychom mohli všichni pohromadě pokračovat dál. Docela by se mu hodilo bidlo s háčkem, smějeme se.
Ale ne dlouho. Nad řekou ční vysoká kluzká a černá skála. Toho jsem se obávala – ty jumpy mne stojí docela dost úsilí. Tenhle musíme zdolat ještě k tomu s rozeběhem. Antonio řve přes hukot proudu, že nám ukáže, jak na to. Raz, dva, tři, víc kroků je zbytečných – a plác ho přímo do studené hluboké tůně. No, co se dá dělat. Tak tedy raz, dva, tři – a nový proud ledové vody obemkne tělo pod neoprenem. Po půlhodině v ledovce už cítím, že začínám tuhnout – a to jsme pořád v první polovině.
Náhle stojíme nad třímetrovou propastí, kam se voda řítí obrovskou rychlostí uzoučkým kanálkem. Proudy vody dopadají do tůně, která se doslova „vaří“. „Až skočíte dolů, musíte pod vodou najít tunel a proplout jím na druhou stranu,“ slyším křičet Antonia. No, tohle teda chybělo… A co když ho nenajdu, chci se zeptat? Ale není koho, Antonio už letí do tůně jako první. A nám zase nezbývá, než ho následovat. Přežili jsme všichni, nakonec to nebylo tak těžké, jak to na první pohled vypadalo. Jen se překonat – o to tu jde vlastně celou dobu.
Hlavně aktivně
Kvalitní podmínky pro téměř všechny vodní sporty najdete skoro u každého z trentinských jezer. Chcete-li však vyzkoušet vodní lyže, je k tomu v údolí Valsugano ideální vodní plocha jezera Caldonazzo. Čtyři tamní kluby se nespecializují jen na tento druh sportu, ale pořádají i veslařské závody na mezinárodní úrovni. Plavání, plachtění, windsurfing, veslování, kanoistika – to jsou jen namátkou činnosti, které se zde zabydlely. Ale svou výjimečnost má Caldonazzo hlavně díky Palio dei Draghi – závodům dračích lodí, které se i v našich zeměpisných šířkách těší značné oblibě.
Kolem jezera vede cyklistická stezka, jež měří bezmála 80 kilometrů. Spojuje jezero Caldonazzo a město Bassano del Grappa a novinkou na ní jsou tzv. „bicigrily“ – zastávky, kde si můžete ugrilovat něco dobrého k snědku a v klidu relaxovat s výhledem na hladinu jezera. Nemusíte ale být zrovna přeborníkem v cyklistice, stezka je vhodná nejen pro rodiny s dětmi, ale také pro „prázdninové cyklisty“. Nemusíte také jet celou cestu pouze v sedle, je možné se vrátit i pohodlně vlakem – i s kolem. Ve vlaku jsou speciální vagony uzpůsobené k přepravě až čtyřiceti kol.
Vlakové spojení vede po celé délce jezera a nabízí nejen svoz pro cyklisty, ale také možnost zajet si do světoznámé Verony, třeba na provedení italské opery v kulisách amfiteátru. Dalším z vyhlášených jezer je Levico. Stejnojmenné město leží asi 20 km od města Trento (Trident) a je proslulé termálními lázněmi. Samozřejmě že i Levico je zaslíbeno milovníkům aktivní dovolené a nejen vodním sportům. Kromě toho vede kolem jezera okouzlující rybářská stezka, kde můžete adrenalin vyměnit za tiché čekání na úlovek.
