Spisovatele, esejistu a překladatele Patrika Ouředníka (*1957) není třeba českým čtenářům představovat; totéž platí pro Francii, kde tento hojně překládaný autor a držitel mnoha literárních ocenění žije bezmála pětatřicet let. V Česku vzbudil rozruch naposledy loni, když obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii publicistiky za knížku s provokativním názvem Antialkorán aneb Nejasný svět T. H. (čti Tomáše Halíka).
Jeho nejnovější titul, esejisticky laděná próza Konec světa se prý nekonal z roku 2017, je druhou Ouředníkovou knihou napsanou ve francouzštině; u nás ji před Vánoci vydalo nakladatelství Torst v překladu Olgy Špilarové (autorovy manželky; Ouředník sám se na českém překladu podílel – poz. red.). Přestože se formálně jedná o beletrii, příběh francouzského překladatele Gasparda Boisverta, který se nakrátko stal poradcem „nejhloupějšího amerického prezidenta všech dob“, hraje v knize spíše podružnou roli a autorovi slouží především k otevírání množství rozmanitých historických i aktuálních témat. Druhou stěžejní postavou se stává personalizovaný vypravěč, nesoucí autorovo jméno a reflektující mj. vybrané stránky spisovatelského řemesla.
Klíčové – a z hlediska Ouředníkovy tvorby již tradiční – atributy přítomné knihy představují fragmentárnost, absurdní humor a hru s jazykem i se čtenářem. Je přitom až s podivem, jak tato mozaika krátkých a ještě kratších textů, nabývajících místy až rázu aforismu, ve výsledku drží pohromadě a pohlcuje silou veskrze románovou. Podobně jako v proslulých Europeanách zde Ouředník vystavuje ne právě lichotivý účet dvacátému století, a navrch počátku toho jedenadvacátého, který lidem zavdal více než dostatek důvodů k tomu, aby začali vyhlížet – někteří se strachem, jiní naopak s nadějí – konec světa (což je téma, jemuž autor věnoval již svou divadelní hru Dnes a pozítří z roku 2012). Otevřenou otázkou vyzývající k různým interpretacím zůstává, který (respektive čí) svět je tím vlastně míněn…
