Pakliže by český člověk usuzoval dle programu našich TV stanic, tak druhá světová válka musela skončit maximálně předloni. Narážím tím na desítky takřka každodenních pořadů à la Hitlerovi generálové, Hitlerovi kuchaři či Největší bitvy II. světové války – díl 25. Jako právního publicistu mne před nedávnem zaujala snaha Tomia Okamury vyvolat diskuzi popř. i následné akce ohledně dodatečných válečných reparací, které by dnešní Německo mělo uhradit naší republice. Všimli jste si jich také?
Okamurovo úsilí naštěstí nenašlo v Poslanecké sněmovně kladné odezvy, k jeho návrhu se připojili jen komunisté, nicméně věc si nyní s mírným odstupem zaslouží krátké „oglosování“. Před závorku vytkněme, že T. Okamura má dlouhodobý nesporný talent na vyhledávání témat, jež mu přinášejí politické body, a umí je stále dobře „prodat“ širší veřejnosti. V tom je nepopiratelnou tuzemskou politickou stálicí.
Téma má v sobě dvojí kouzlo – za prvé „šije“ do bohatých Němců, které značná část zdejších nižších i středních vrstev – gentlemansky řečeno – „moc nemusí“. A dále pak je zde vidina nemalého příjmu do státního rozpočtu, aniž by muselo docházet k navyšování daní či jiných poplatků. Tedy aby bylo z čeho dále štědře rozdávat. Voličská veřejnost je již nyní namlsána, od zvyšování důchodů přes opakované zvyšování platů napříč veřejným sektorem anebo různými dotacemi na ledacos až po zamýšlené obědy zdarma pro všechny děti a možná i seniory. A to něco stojí.
Lákavé, ale nebezpečné
Je jistě lákavá představa, že by nám na to mohli dát peníze v budoucnu právě Němci. Ostatně ti mají peněz dost, jak se můžeme dočíst na sociálních sítích. A právě na tuto populistickou strunu hraje nejvýznamněji zmíněný předseda SPD.
Nalijme si čistého sójového latté, eventuální rozhodnutí vymáhat jakési dodatečné válečné reparace po dnešní SRN je zcela nepatřičné. Proč? Mimo jiné by mohlo dojít k narušení atmosféry vzájemné důvěry v EU. Víme, nad tím sobečtější čtenář asi mávne horní končetinou, přece co je mu do Bruselu a nějaké Evropy, on si žije kupříkladu na Vysočině či Ostravsku a nějaká poklidná mírová euroatmosféra je mu v zásadě šumák.
Nicméně ono by to mělo negativní dopad i na Česko a následně na naše životy. Vymáhání následných reparací by bylo zejména v rozporu s česko-německou deklarací z roku 1997. Tehdy jsme se s Němci svobodně a rozumně dohodli, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží pouze a jen minulosti. Po lopatě, kdo by se snažil dnes otevřít téma poválečných reparací, jak se o to snaží Okamurovci s podporou komunistů, tak si zahrává s otevřením tzv. Benešových dekretů. To je však chůze na velice tenkém ledě.
Jak s oblibou říká sedmdesátiletý moravský soused, kterého nemožno vinit z nedostatku životních zkušeností: jak něco navrhuje Okamura nebo komunisté, tak je to zpravidla „kapitální békovina“. To myslím platí mírou vrchovatou i pro tento válečněreparační nápad.
À propos, uvědomujeme si, že válka skončila již před 74 lety?
