Od pozdního scenáristického debutu herce Jaromíra Hanzlíka se dala čekat usedlá nuda: herec chtěl navázat na film Léto s kovbojem z roku 1976, ve kterém měl jednu ze svých lepších rolí, a nechával se slyšet v tom duchu, že by do současné kinematografie rád vrátil trochu pohody a pohlazení. Léto s gentlemanem je ale všechno jiné než nuda: je fascinující dadaistickou jízdou plnou bizarních výjevů a uhrančivě absurdních scén. Jen většinou není poznat, kdy jde o záměr, kdy o tvůrčí neschopnost a kdy o zásah vyšších sfér.
Trailer působí jako upoutávka na televizní inscenaci z minulého století a plakát by si jeden spletl s reklamou na výživové doplňky. Ať už takto krotká a zavádějící propagace vznikla s jakýmkoliv úmyslem, s filmem se míjí. Léto s gentlemanem dokáže vzbuzovat hurónské veselí, které (oproti očekáváním vzbuzovaných trailerem) nečerpá ze soudku „tak špatné, až je to dobré“, nýbrž z nečekaného spodního proudu nezvladatelně absurdní grotesky a podvratného humoru, který si prosadí svoje nezávisle na vůli tvůrců.
Hanzlík si napsal na tělo roli starého svůdníka s věčně mladým srdíčkem, jenž ve středočeské vesnici doráží na životem unavené ženy středního věku. Tento Artur do děje vstupuje sedě na bílém koni. O kouzlo nechtěného nebo nekritické vidění sebe sama ale nejde; motiv „prince na bílém koni“ postavy později rozebírají v dialozích a Artur se stylizuje i do dalších pohádkových postav. Jde o záměr, který možná nedopadl, jak měl, ale přesto byl úmyslem a tak či onak vzbuzuje veselí.
Žít nonstop
Jindy k hasičskému pohřbu duní z pouťových ampliónů refrén „já chci žít nonstop“, což prostě nemůže být náhoda. A funus se posléze zlomí ve fantasmagorickou noční scénu, v níž se obyvatelé vesnice zlijí pod obraz a za zvuků ryčné hudby od skupiny Kabát vezmou pouťové atrakce útokem. Tento infernální sestup na dno venkovanovy duše působí děsivě jako výjev z buranských hororů typu Hory mají oči, ale zvláštním způsobem do celku téhle „romantické komedie“ zapadá.
Léto s gentlemanem totiž i přes všechnu svou rozháranost a nesourodost vytváří pocit vnitřní konzistence. Režisér, televizní veterán Jiří Adamec, například spousty scén dlouhé minuty rozehrává, aniž by je kamkoliv dovedl – viz třeba pokus protáhnout při zmíněném pohřbu rakev náměstím. Herci ve vedlejších rolích se dočkávají velkolepých sólovýstupů, které ale dramaturgicky nedávají smysl: Norbert Lichý v hospodě, Ivana Chýlková u zámečku, Arnošt Goldflam na zahradě...
Hanzlík by také rád do snímku vnesl poetiku „venkovských“ filmů československé nové vlny, ale dosahuje jen na Babovřesky, sakumprásk včetně chóru drbajících babizen a umaštěných chlapů s lahváči na návsi. A jednotícím prvkem je i to, že téměř všechny postavy neustále hudrají na to, jak je jejich protějšky štvou, nudí a otravují, což údajné romantické komedii rovněž dodává škodolibě štiplavý podtón.
Myšlenka pro nesprávný film
Létu s gentlemanem by se v dnešní politicky korektní době dalo vyčítat využívání obludně obstarožních genderových a jiných stereotypů: vedle babizen a dědků tu máme klimakterického diblíka, podnikatele se sexy mladou milenkou, pupkatého manžela, co si ani neumí ohřát večeři, utrápenou manželku, která už ani nic jiného než ty večeře pro neschopného manžela nedělá…
Nějaké stereotypy ale leží zcela mimo rozlišovací schopnost tohoto díla; nejsou zde chybou, nýbrž základními stavebními kameny. Podobně se to má s humorem: když se má někdo pozvracet, tak opakovaně, když pokropit hadicí, tak několikrát, a když mají téct vtipy i z fekálního vozu, bude ten hovnocuc jezdit po plátně i při závěrečných titulcích.
Léto s gentlemanem se pokouší naťuknout myšlenku, že bychom měli bojovat proti tomu, aby nám láska zevšedněla i po desítkách let partnerského soužití. Klopotně k tomu zjištění dojde i hlavní ženská postava Anna. Myšlenka je to chvályhodná a Alena Antalová v roli Arturem naháněné Anny na cestě k jejímu uvědomění předvede i několik působivých a citlivých hereckých kreací. Obě – tedy myšlenka i herečka – si ale pro své působení vybraly nesprávný film. Léto s gentlemanem je neřízená střela, respektive celý omylem odpálený ohňostroj hrající všemi barvami od roztomile neobratných dialogů přes nonsensový humor až k uslintanému záměrnému prasáctví. Jen pro tu citlivost a uměřenost v něm není místo.
