Chápu motivaci státu vybírat daň z nemovitých věcí. Historicky byly právě nemovitosti – tedy bohatství, s nímž nemůžete hnout, nemůžete ho schovat ani ho rychle směnit na peníze a zpátky jako třeba drahé kovy – ideálním nástrojem pro to, jak naplnit erár.
Tento stavební kámen daňové povinnosti (bohužel) přetrval jako stabilní kotva ve výčtu fiskálních povinností až do dnešních dní a ač jsou poměrně často prezentovány důvody pro zrušení této konkrétní daně, zejména relativně nízký výnos daně s ohledem na náklady jejího výběru, nebo nespravedlnost ve formě opakovaného zdanění (vyděláte peníze a zaplatíte daň, za zdaněné peníze si koupíte pozemek a zaplatíte z toho daň, stavíte si za ně dům a platíte za to daň, dostavíte dům a začne vám povinnost platit daň z toho, že jej máte; u bytů je to podobné, jen kratší), ke zrušení se zatím nikdo neměl.
Jak jsem řekl, má to své historické konotace, kterým tak trochu rozumím. Co však naprosto nechápu, je způsob, kterým se daň z nemovitých věcí spravuje ve 21. století.
Proč aspoň tohle, proboha, někdo nezmění?
Formuláře, formuláře, formuláře
Ať již vlastníte byt, dům nebo kus pozemku, státu v průběhu nabývání nemovitosti a její úpravy servírujete na zlatém podnose všechna potřebná data. Katastr nemovitostí, daňové přiznání, stavební úřady, matriky… Všem dokola vyplňujete na papírové formuláře data, které už dávno mají. A k čemu to vede?
K tomu, že pro daňovou povinnost u nemovitých věcí (často v řádu desítek nebo stovek korun) vyplníte daňový formulář, který do konce ledna poštou zašlete příslušnému úřadu, který jej během čtvrt roku zpracuje a „zhruba v polovině května“ vám pošle poštou složenku s vyměřenou daňovou povinností.
Máte to špatně
Opravdu je tohle nutné? Vždyť byrokratická realita a lá „státe, všechny data už sice máš, ale pod hrozbou pokuty ti je znovu vyplňuji, sám si spočítám daň a poníženě tě žádám, abych ji směl zaplatit“ je tak příšerná, že musí připadat divná i samotným úředníkům, kteří v posledním lednovém týdnu telefonicky nebo na úřadě raději sami diktují do přiznání údaje zmateným a vyděšeným daňovým poplatníkům, aby je pak nemuseli dodatečně oslovovat s tím, že mají přiznání vyplněné úplně blbě. Vstřícný a jednoduchý daňový systém vypadá jinak.
„Zlepšení“, ke kterému došlo v minulém roce, a sice že můžete vyplnit papírový formulář, poslat jej poštou na finanční úřad a ten vám začne namísto papírové složenky posílat údaje o daňové povinnosti do emailu, je sice fajn, ale svým přátelům z „digitalizovaného“ zahraničí o tom raději neříkám – nechci, aby se mi zas posmívali.
Autor je advokát a vysokoškolský pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
