Co vznikne, když se na plátně sejdou vdova, matka, dcera, ženáčova milenka, dívka s tikajícími biologickými hodinami, holčička bez maminky, a dokonce i fena? Typická česká rodinná komedie, která jde diváckým masám nepokrytě po srdíčku poselstvím, že se možná někdy hašteříme, ale vlastně se máme děsně rádi. Film Ženy v běhu to ale dělá relativně vkusně, přestože se ani on neobejde bez vtipů o „bobrech“ nebo „kolících“.
Scenárista Martin Horský (Bezva ženská na krku, Láska je láska) patří do líhně Tomáše Hoffmana, dvorního producenta filmů Jiřího Vejdělka. Horský, který Ženami v běhu debutuje i jako režisér, sice používá podobné dějové a charakterové šablony jako hitmaker podepsaný pod filmy Muži v naději, Ženy v pokušení a dalšími, ale dokáže se obejít bez Vejdělkových šovinistických podtextů. Souvisí to možná i s tím, že cílí zejména na ženské publikum: jako by si s Hoffmanem spočítal, že český muž partnerku do kina nezatáhne, zatímco žena svého přítele ano – nebo místo něj vezme kamarádky.
Úspěšná tuzemská komedie se bez „mužů“ nebo „žen“ v názvu téměř neobejde – vedle zmíněných filmů připomeňme například extrémně sexistický loňský hit Po čem muži touží. Ženami v běhu jsou čerstvá vdova Věra a její tři dcery. Věře nedávno zemřel milovaný manžel Jindřich a rázná žena je odhodlaná splnit mu jeho poslední přání: uběhnout maratón. Prostě zpopelněného muže v urně naloží do batohu a na těch dvaačtyřicet kilometrů s ním vyrazí. Pomáhat jí budou dcery, se kterými trasu pojme jako štafetu. Závod se koná za tři měsíce, takže je na přípravu dost času.
Dcery ale nemají na sport ani pomyšlení, protože je plně zaměstnávají vztahové starosti. Marcela má na krku tři syny a přítele joudu, který ji ani po dvaceti letech soužití nepožádal o ruku. Bára touží po dítěti, ale nemá s kým. A Kačka visí na svém ženatém šéfovi, jenž si ji vydržuje.
O nějaké běhání ve filmu samozřejmě nejde, poskakování na vyšehradských hradbách slouží jen k hezoučkým výhledům na Prahu a k předvádění sportovního oblečení od partnera filmu. Ženy v běhu nemají žádný soudržný děj a celá zápletka s maratónem, ještě nastavená motivem sázky, je tu k tomu, aby se podařilo ospravedlnit a udržet pohromadě humorné výstupy, v nichž šablonovité postavy říkají očekávané věty a dělají povědomé grimasy.
Situační gag? Pepřovým sprejem do obličeje nevinného nekňuby. Smích skrze dojetí? Holčička nutí svého ovdovělého tatínka pusinkovat tetu, ze které by chtěla mít novou maminku. Slovní humor? Do věci nezasvěcený chlapeček komentuje vztahové eskapády pubertálního bratra parafrázovanými větami jako „on ji chce přeřezat“ nebo „ona je lakomá“ (protože mu „nechce dát“). Velké veselí má zřejmě vzbuzovat celá série scén s nasazováním kondomů na okurky, vykradená z Nudy v Brně včetně „kastračního“ finále. A když se jeden ze psů jmenuje Kolík a druhý Fanynka, divácky vděčná hláška přijde za tři, dva, jedna...
Horský ale tohle všechno nedělá z neumětelismu, nýbrž záměrně. Zná své publikum a ví, že na ně musí nenáročně, pomalu a opakovaně. Umí vymyslet opravdu dobrý vtip, ve kterém je vulgarismus dokonce namístě (skládání slova „hovno“ z písmenkové polévky), ale je mu jasné, že je potřeba rozvařit ho v mnohaminutové scéně.
Poněkud laciný humor Horský zachraňuje solidním vypravěčským řemeslem. Režijně je nejsilnější v drobných dialogových prohozech, kdy si figury můžou odpočinout od generování řachandy a soustředit se na nuance; výborná je třeba rezignovaná konverzace klofnutého vdovce (Martin Hofmann) s konečně ochočeným tatínkem tří synů (Ondřej Vetchý) nad grilem.
Nejvíc ale film táhnou sympatické ženské postavy, k nimž si najde cestu i divák, kterému celé schéma připadá zoufale průhledné. Celému obsazení kraluje Tereza Kostková v roli Vetchého partnerky: Marcela dokáže svým odhodláním vnést životnost i do šovinistického modelu „žena starající se o čtyři děti, otce svých synů v to počítaje“. Veronika Khek Kubařová působí jako dcera toužící po dětech něžně a křehce a Jenovéfa Boková se zase našla v postavě Kačky, neohrabané v teniskách i ve vztazích. Zlata Adamovská se role matky rodu zhostila důstojně i díky tomu, že ji scénář nenutí do křečovitého diblíkování běžného ve Vejdělkových komediích.
Cílová rovinka filmu vypadá přesně tak, jak každý tuší nebo se dokonce těší zhruba od desáté minuty. Ženy v běhu si jsou svým diváckým úspěchem jisté natolik, že navíc v závěru rovnou předjímají pokračování. Coby oddechovka pro masové publikum jsou natočené natolik zručně, že by bylo s podivem, kdyby na dvojku nedošlo.
