Zuzana Stivínová (45) exceluje na pražských divadelních scénách hned ve třech rolích – ve Studiu Hrdinů hraje opici v inscenaci Zpráva pro Akademii, inspirované povídkou Franze Kafky, v MeetFactory ztělesňuje šílenou lesbickou trenérku fitness v Pohlavních životech siamských dvojčat Irvina Welshe a v La Fabrice ženu, kterou roztroušená skleróza připoutala na invalidní křeslo ve hře Duet pro jeden hlas podle příběhu virtuosky na violoncello Jacqueline du Pré.
Potkali jsme se spolu na olympiádě v Londýně, kde jsi mě překvapila tvrzením, že ti musím dát lístek na finálový závod Vávry Hradilka, že je to tvůj příbuzný!
Mrzí mě, že jsem ti zkazila zážitek – pod záminkou, abych získala lístek, jsem si vymyslela, že je Vávra můj bratranec. Omlouvám se, já ho moc chtěla vidět. Udělala jsem si volno, jela na kanál a potkala Křišťanku, Vávrovu mámu, s celou skvadrou Hradilků, všichni strašně hlučně fandili. Jak byla Křišťanka nervózní za svého syna, aby to dobře dopadlo, zeptala se mě, jestli může jít se mnou na druhou tribunu. Tam jsem se zas neudržela já a vstávala a křičela: „Vávroooo!“ Všichni kolem mě žádali, ať si sednu. A já: „She is the mother!“ A tak s námi všichni diváci – poté, co jim Angličan vypadl v semifinále – skandovali: „Vávra! Vávra!“ Dostaly jsme je na naši stranu. Když Vávra dojel, jak neumíme pořádně počítat, věděly jsme, že to sice cinká, ale nevěděly jak. Ptaly jsme se: „Bronz?“ A oni: „Silver, SILVER!“ Tak jsme s Křišťankou a celou rodinou oslavovali až do rána!
Když jsme u sportu, v MeetFactory hraješ lesbickou cvičitelku fitness ve hře Pohlavní životy siamských dvojčat. Jak se naskakuje do duše podobný potvory?
Mě hned zaujalo jméno autora, kterým je Irvine Welsh (autor scenářů k filmům Trainspotting nebo Acid House; pozn. red.), navíc mi tenhle jeho kus o závislosti na fitness a junk foodu přišel hrozně vtipně napsaný. Byla to po letech moje první divadelní role u nás. Návrat k divadlu, ke kterému jsem se nechtěla moc náhle vracet, protože vím, kolik energie vyžaduje, jaký je to závazek. A že když budu někde dělat divadlo, musím to opravdu milovat. Ale Matěj Samec z původního 400stránkového románu udělal 35 stránek poměrně hodně kvalitního textu se skvěle vystavěnými dialogy, až jsem si řekla: „Do toho jdu!“ I když je hra šíleně vulgární, že neřeknu snad jednu slušnou větu, akorát nějaké spojky.
Jak to máš s kampaní #MeToo?
Já používám hlášku: Why not me? (Proč ne já?) Tím, jak jsem často a ráda v pánském prostředí, mám to spíš obráceně. Popuzuje mě, jak se na hnutí navalilo strašně parazitů. Když slyším větu typu A já jsem jako seděla na tý jeho posteli a on mě najednou povalil, říkám si: Co dělala na jeho posteli? Na podobné projevy jsem hodně alergická. Jde o velice delikátní téma, které mě popuzuje, ale zároveň je dobře, když někdo, koho se to osobně týká, s tím jde ven. Asi je to pro ty holky po těch letech hrozně náročný, zvlášť staré herečky, které řeknou: „Jéžiš, kdybych já mohla... Chcete to slyšet?“ To víš, že mám podobné zážitky a taky jsem je nemohla říkat, ale teď už bych je stejně nevyprávěla. Nevím, jestli je to vždycky tak, že ti pomůže, když něco vyprávíš. Říkám to s takovou lehkostí, protože se do tohohle tématu záměrně nepouštím.
Celý rozhovor se Zuzanou Stivínovou si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 31. ledna.
