Nemám rád tabuizování. K ničemu dobrému nevede. Léta se tabuizovalo téma odchodu z EU. Všichni se tvářili, že něco takové nikdy nenastane. Takže když potom Britové rozhodli, že chtějí exit z EU, nikdo nevěděl, jak na to. Podobné tabu je vystoupení z eurozóny. Všichni se tváří, jako by euro bylo nejlepší měnou světa a nikdy nehrozilo, že se některá země vrátí k franku nebo liře. O možnosti vystoupení z eurozóny je třeba začít věcně mluvit a připravit si scénáře. Opustit euro bude totiž mnohem složitější než opustit EU. Brexit je jen takové rozjezdové kolo.
Nejedná se přitom jen o můj názor. Tento názor zastává i Otmar Issing, což není žádný euroskeptik, fanatik, nácek ani ruský agent, jak ho po následujících slovech zastánci eura určitě označí. Je to bývalý hlavní ekonom ECB (Evropské centrální banky) a bývalý člen exekutivní rady ECB. Ačkoli rozhodně není Otmar Issing žádný extrémista, v prosinci prohlásil pro německý Der Tagesspiegel, že euro může přežít jen tehdy, pokud budou všechny země plnit své závazky. Jinými slovy, sama eurozóna potřebuje pro přežití své měny vymyslet mechanismus, jak z klubu vyhodit ty, kteří výkonem své ekonomiky do eurozóny nepatří. Issing prohlásil, že téma vyloučení nebo vystoupení nějaké země z eurozóny nesmí být tabu.
Pakt Francie a Německa
A já s ním plně souhlasím. Když sleduji vývoj v Itálii, obávám se, že vystoupení z eurozóny Itálie reálně hrozí. Vzpomeňme si, jak se táhla vyjednávání o italský rozpočet. Itálie s dluhem kolem 133 % HDP připravila rozpočet s deficitem 2,4 % HDP. Evropská komise to označila za nepřípustné. Pnutí bobtnalo a Itálie začala varovat, že pokud jí rozpočet neprojde, nenechá se šikanovat a opustí eurozónu.
To byl silný kalibr protiútoku. Nakonec se s Bruselem dohodla na deficitu 2,04 % HDP. Když ale vidím italské populistické, socialistické nesmysly, pochybuji, že bude dodržen. Nicméně pikantní na tom je fakt, že Francie s veřejným dluhem blížícím se 100 % HDP bude mít deficit výrazně vyšší než Itálie a přitom v jejím případě se Brusel tváří, že to je v pohodě. Pakt Francie a Německa jako nové Franské říše tady už funguje a není pochyb o tom, že se tu měří dvojím metrem. Jenže mezitím ve Francii ani zima na ulicích plně nezacpala ústa žlutým vestám. I ty tvrdí, že nechtějí euro. A nikde není psáno, že neovlivní příští volby.
Prezident ECB Mario Draghi kdysi přirovnal euro k motýlovi. Podle něj to je zázrak, který by neměl lítat, a přesto lítá. Po dvaceti letech zkušeností s eurem to tak vážně je. Politikům se podařilo spojit země, které neměly být nikdy spojeny jednou měnou; eurozóna čelí mnoha problémům, ale stále žije. Mnoha zemím euro pomohlo a mnoha zemím hodně uškodilo, ale jako celek nezpůsobilo katastrofu. O tom svědčí jeho kurz k dolaru, což je tržní parametr, který se nedá dlouhodobě ukecat. Kurz je dnes zhruba podobný jako před dvaceti lety. Před krizí euro posilovalo k dolaru, krize ho ale oslabila.
Na jihu tiká bomba bankrotu
Ukázalo se, že euro nefunguje dobře na jihu Evropy. Zatímco původně měly být výnosy státních dluhopisů Německa, Nizozemí, Itálie či Řecka podobné, dluhová krize ukázala, že v jednu chvíli byl řecký desetiletý výnos o 39 procentních bodů výš než německý desetiletý výnos. Mnoho lidí si myslí, že teď už je vše v pohodě, ale není. Italské ani řecké dluhopisy se nevrátily na úroveň německých. Jejich výnos je systematicky, dlouhodobě podstatně vyšší. Tady euro hmatatelně selhalo. Eurozóna funguje jen v hlavách politiků, investoři, kteří mají v dluhopisech vlastní peníze, vidí jasné hranice.
ECB dělala, co mohla, nakupovala téměř bezcenné dluhopisy, vytvořila falešnou poptávku po jihoevropských dluhopisech, jako první z velkých centrálních bank poslala své úrokové sazby do záporných hodnot, což je v rozporu s tržní ekonomikou a zdravým rozumem, a přesto se výnosy jihoevropských dluhopisů nevrátily tam, kde podle zakladatelů eurozóny měly být. Všichni politici a centrální bankéři se tváří, jako že to je přirozené a normální, ale normální to není! To je definiční znak politiků. I Zápotocký tvrdil lidem, že se není čeho bát, a vzápětí byla měnová reforma. Stále tu tiká bomba možného bankrotu jihu Evropy a čeká, až přijde správná chvíle. Vedení ECB to chápe. Zatímco v USA centrální banka dlouhodobě zvyšuje úrokové sazby, ECB má stále politiku záporných sazeb jak za krize. Evropa si totiž na rozdíl od USA nemůže dovolit vyšší úrokové sazby, protože by se opět rozhořel požár na jihu Evropy. Tamní banky potřebují mnohem nižší úrokové sazby než banky v Nizozemsku nebo Finsku.
O budoucnosti eura rozhodnou voliči
Data ukazují, že je eurozóna rozseklá na dvě. Pomyslnou dělicí čárou jsou Alpy. Co je pod nimi, má s eurem problém. Co je nad nimi, problém nemá. Na euru jednoznačně vydělalo Německo, Rakousko a Finsko. Zajímavý je případ Slovenska. Slovákům euro určitě zásadně neuškodilo, ačkoli na něj mnoho lidí žehrá. Na druhou stranu mu také nikterak nepomohlo, protože jinak by Slováci nepracovali u nás, ale doma. Zajímavý je i případ Francie. Ta se dnes tváří jako tvrdé jádro eurozóny, když uzavírá integrační smlouvu s Německem. Data však ukazují, že s eurem přišla o konkurenceschopnost. Její trh práce je v porovnání s Německem slabý a její dluh vysoký. Politicky drží Francie krok s Německem, ekonomicky na to ale nemá.
Zatím se ukazuje, že euro je více politickým než ekonomickým projektem. Dokud bude mít politickou podporu, bude ECB za jih Evropy bojovat ze všech sil, bude dál vykupovat jejich dluhopisy jak radioaktivní odpad a euro se bude držet. Pokud ale politická podpora padne, bude třeba vymyslet, jak nechat euro jen pro konkurenceschopné země. Jinými slovy, o budoucnosti eura rozhodnou voliči. Průzkumy z jednotlivých zemí eurozóny ukazují, že většinou jsou lidé s eurem spíše spokojeni. Výjimkou je ale právě Itálie. Tady je podpora sice stále nad 50 %, ale dlouhodobě klesá a tenduje pod 50 %. A to rozdá nové karty. Italové se s tím nebudou mazat jako Britové. Ti se v parlamentu klidně poperou. A najednou se budou plány na euroexit hodit.
