Celebes je jeden z největších indonéských ostrovů a jedenáctý největší ostrov světa. Vybral jsem si jeho malou část – nejsevernější oblast poloostrova Minahasa. Proslula fascinující panenskou přírodou, ve které žije nespočet endemických druhů zvířat. Mnoho z nich je však dnes z různých důvodů extrémně ohrožených a na pokraji vyhubení.
Má cesta začíná ve správním středisku Manadu. Z předchozích návštěv Indonésie vím, že motorka se dá půjčit za pár korun na den na každém rohu. To v Manadu neplatí. Mnoho turistů sem zatím nejezdí, a tak je tu i málo půjčoven. Když se po několika hodinách smlouvání dostávám na zhruba třikrát vyšší cenu, než jsem původně plánoval, beru to jako osobní úspěch a nadšeně ukrajuji první kilometry na jih.
Mořští cikáni
„Místní legenda vypráví, že kdysi dávno ztratil mocný král kmene badžů svoji dceru. Dal proto po celém království vyhlásit, aby se ji lidé vydali hledat. Kdo by se vrátil bez ní, přišel by o hlavu,“ vypráví mi pár hodin po příjezdu do malé vesnice Tumbak na jihu regionu zástupce starosty Kantang. Přijde mi to sice morbidní, ale takhle prý podle pověsti začala expanze badžů z jihu Celebesu do dalších částí rozlehlého ostrova. Dnes už žijí pouze na několika málo místech.
Badžům nikdo neřekne jinak než mořští cikáni. Žijí v těsné harmonii s mořem a své domy stavějí na typických dřevěných kůlech částečně na souši a částečně nad vodní hladinou. „Takhle můžeme jednoduše uklízet odpadky a nepořádek zametat přímo do moře,“ vysvětluje Kantang. Badžové prý mají velký respekt k matce zemi a půda je pro ně posvátná. Vrtá mi hlavou, proč podobný respekt nechovají i k moři, hlavnímu zdroji svého živobytí. Nevzhledná dekorace tvořená hromadami plastových obalů se na místní pláže vážně moc nehodí.
V Tumbaku stojí na sto domů. Slovo stres tu očividně ve slovníku nemají. V Kantangově domě vedle sebe žijí v hodně skromných podmínkách hned čtyři generace. Vystačí si s málem a o to, co mají, se rádi rozdělí i se mnou. Během pár chvil si připadám jako doma. Naprostá většina badžů jsou rybáři. I když je rybolov výsadou mužů, i tady existují výjimky. Přiznávám, že tři hodiny na moři s drsnou rybářkou Ernou hodně nabouraly mé stereotypní představy o postavení muže a ženy v indonéské společnosti. Nejen že Erna loví a nosí tenisky, zároveň taky kouří jednu hřebíčkovou cigaretu za druhou.
Badžové už roky loví pomocí typických dřevěných harpun, jimiž vystřelují dlouhé ocelové šípy. Úlovek Erny i dvou mladých Indonésanů, se kterými vyrážím během dvou dnů několikrát na moře, je hodně chudý. Poslední dobou prý nic neobvyklého. Místní přiznávají, že hlavním důvodem je dynamit, jenž se tu dříve hojně využíval k rybolovu. Smutný standard na mnoha místech po celé Indonésii a jeden z nejčastějších důvodů zdevastovaných korálů, se kterým jsem se zatím setkal.
Krvavý apetyt
Převládajícím náboženstvím je tady, na severu, na rozdíl od zbytku Indonésie křesťanství a právě to souvisí s mou další cestou. Obyvatelé severního Celebesu jsou v celé Indonésii známí svou náklonností k masu. Kdyby šlo pouze o kuřata nebo vepřové, není na tom nic zvláštního. Na trhu ve vnitrozemském městě Tomohon ale koupíte i zaručeně čerstvé hady, netopýry, myši, nebo dokonce kočky, psy a opice. Proto se taky zdejšímu trhu přezdívá extrémní.
„Když se pořádá oslava, musí se připravit co nejvíce druhů masa. Největší odbyt máme během Díkůvzdání a o Vánocích,“ vysvětluje mi řezník Kiki. Opice už v okolní přírodě prakticky nežijí a psy také člověk spatří spíše než před některým z domů v malých klecích na tržišti. Celkový úbytek zvířat ve volné přírodě dosahuje enormních rozměrů a některé druhy se sem musí dovážet z hodně velké vzdálenosti.
Tradice, nebo špatný zvyk?
Ne všichni obyvatelé Tomohonu holdují masovému apetytu. Odpor vůči pojídání masa během posledních let značně zesílil a jenom ve městě vzniklo mnoho různých organizací snažících se nastolený trend změnit. Kolem osmé večer přijíždím k bráně jedné z nich. „Zvířecí přátelé z indonéského Manada“, jak si skupina zhruba deseti dobrovolníků říká, provozují ve městě už devět let útulek pro zvířata. Po zhruba dvaceti omluvách, že to je opravdu provizorní a budu muset spát na zemi, stojím ve sprše a poprvé po mnoha týdnech otužování si z konvice míchám teplou sprchu a přivykám organismus přicházejícímu šoku.
Symfonický psí orchestr mě budí v pět ráno. Všichni šli po náročné operaci spát hodně pozdě a jsem tu sám. Střídavě hladím pitbula a zlatého retrívra, kteří nejvíc žadoní o moji pozornost. Na rozdíl od ostatních psů jsou zavření v malých kotcích a odbývají si povinnou třítýdenní karanténu. Kromě nich tu aktuálně mají víc než sedmdesát zvířat. Hlavně psy a kočky, ale i několik hadů a jednu opici.
Jako první se po pár hodinách probouzí Frank. Před osmi lety odešel z dobře placené práce jenom proto, aby mohl pomáhat zvířatům. Provádí mě celým areálem a doplňuje další střípky informací do celého příběhu. „Největším překvapením pro mě bylo, když jsme nedávno společně s historiky zjistili, že počátky pojídání masa v Tomohonu sahají jenom sto let zpátky. Konzumace psů a koček se pak rozšířila až po roce 2000,“ říká.
Frank často pracuje i osmnáct hodin denně. Přes den se věnuje zvířatům a v noci hlídá celý areál před případnými zloději. Vše bez nároku na jakýkoli plat, peněz totiž rozhodně není nazbyt. Provoz útulku je financován jen ze soukromých zdrojů majitelky a z občasných drobných příspěvků sympatizantů.
Nejdůležitější náplní práce všech dobrovolníků není péče o opuštěná zvířata, ale spíš vzdělávání místních obyvatel. Jednou za dva měsíce organizují velké shromáždění a pravidelně chodí přednášet do škol. Frank i ostatní jsou přesvědčeni, že nejlepší způsob, jak postupně snížit spotřebu masa v okolí, není násilný zákaz, ale právě postupná osvěta. To podle všeho funguje. Konzumace masa v Tomohonu se podle nejnovějších statistik každoročně o několik procent snižuje.
Plíživá hrozba
Křesťanství a s ním spojené pojídání masa přinesli do celé oblasti Nizozemci, šíření víry ale nebylo jejich hlavním cílem. V první řadě jim šlo o koření. Následky jejich počínání jsou nejen v okolí Tomohonu vidět dodnes. Nekonečná zelená vegetace po celém regionu na první pohled nepůsobí ničím zvláštně. Stromy hřebíčku a muškátového oříšku ale rozhodně nepatří mezi původní flóru oblasti.
Právě hřebíček byl v minulosti na trhu s kořením velmi ceněným artiklem a i dnes má velké využití, hlavně v cigaretách a kosmetických výrobcích. Muškátový oříšek je zase důležitou ingrediencí coca-coly a velká část zdejší produkce směřuje právě na uspokojení stoupajících potřeb jedné z nejikoničtějších značek současnosti. Indonésie zaujímá přední příčky na světě v pěstování obou těchto plodin, na což jsou místní obyvatelé patřičně hrdí.
Společně se zástupci zdejšího agrárního institutu navštěvuji jednu z farem v okolí Tomohonu, na níž se právě připravují tisíce malých sazenic hřebíčku. Sytě zelené listy působí nenápadným dojmem, zanedlouho ale zaplní desítky hektarů plochy, kterou dříve zaujímala velmi rozmanitá tropická džungle. Právě proto není velké odlesňování celé oblasti na první pohled vidět. Vše se zelená stejně jako dříve a fakt, že mnoho exotických druhů zvířat, tak typických pro zdejší přírodu, přichází o svůj přirozený domov, není prakticky vidět.
Černý byznys
Nádherná příroda na straně jedné a neustálý boj o přežití zástupců zvířecí říše na straně druhé vedle sebe stojí jako křehké jazýčky pomyslných vah. Dalším nebezpečím pro celebeskou přírodu představují pašeráci zvířat. Každý rok se snaží vyvézt ze země tisíce kriticky ohrožených exotických druhů a prodat je na černém trhu po celém světě. Mnoho cest překupníků vede přes přístav ve městě Bitung. Místní úřady jenom pomalu rozplétají desítky let budované sítě pašeráků a v jejich rukou bohužel stále končí jenom malý zlomek celkového objemu ilegálně přepravovaných zvířat.
Pokud se jim přece jenom podaří nějaká zvířata zabavit, umístí je do nedaleké záchranné stanice Tasikoki. Jde o jediné podobné místo svého druhu na východ od Kalimantanu a Jávy. V současnosti tu mají na čtyřicet různých druhů a celkem víc než dvě stě zvířat.
Do areálu přijíždím brzy ráno. Jako všichni ostatní přede mnou se musím zapsat na seznam návštěvníků. Ujímají se mě Arie a Melissa z Nizozemska. V záchranné stanici tráví posledních několik měsíců. Na pozdrav mi podávají ruku ulepenou od medu. Než stihnu vytasit první všetečnou otázku, hned se pouští do vysvětlování. „Kromě péče o zvířata je důležitou součástí naší práce taky jejich příprava na opětovnou rehabilitaci zpět do volné přírody,“ sype ze sebe Melissa. „Jak tahle ulepená dřívka připraví kohokoli na návrat do přírody?“ vyslovuji své pochyby tentokrát už nahlas. „Jednoduše. Napodobují způsob, jakým papoušci běžně získávají potravu. Místo toho, aby žrali z misky, musí vynaložit alespoň nějakou snahu a jejich smysly v zajetí tolik nezakrní,“ vysvětluje trpělivě.
Právě různé druhy exotických ptáků patří mezi nejpočetnější obyvatele celého areálu. Kromě nich tu mají i makaky, jednoho orangutana, desítky jelenů nebo malajské medvědy. Zatímco si roztomilí chlupáči pochutnávají na ledové tříšti, dobrovolníci v jejich výběhu rozmisťují potravu schovanou v papírových úkrytech. Díky skvělému čichu ji medvědi stejně během pár vteřin objeví.
Medvědi, stejně jako velká část ostatních zvířat, se už nikdy do volné přírody nevrátí. Ve většině případů kvůli tomu, že už žádný domov nemají nebo jsou tak kriticky ohrožení, že by jejich vypuštění bylo příliš riskantní. Přístup indonéské vlády k pašování zvířat je navíc velmi laxní stejně jako podpora této záchranné stanice. Její chod sice tolerují, finančně se na něm ale nijak nepodílejí. Přitom počet zvířecích obyvatel v Tasikoki neustále roste.
Velikáni džungle
Po dvou dnech strávených v Tasikoki pokračuji dále na sever. Národní rezervace Tangkoko je důkazem, že je stále co zachraňovat. Při pohledu na nekonečný prales si v duchu říkám, že zdejší příroda má pořád ještě šanci zachovat si svou jedinečnost. Prodírám se hustým porostem, ze všech stran obklopen majestátními stromovými velikány. Někteří z nich tu rostou už celá staletí a jejich mohutné kořeny budí respekt.
Všude kolem je pořádně živo. Hustý porost poskytuje útočiště nespočtu druhů zvířat. Mnoho z nich navíc nežije nikde jinde na světě. Mezi nejnápadnější obyvatele zdejšího pralesa nepochybně patří makak chocholatý. Jeden za druhým se kolem mě prochází naprosto bez ostychu a bázně. I když jich tu v několika velkých skupinách žijí stovky, jde také o kriticky ohrožený druh primátů.
Pokračujeme dál do nitra džungle. Poklidnou atmosféru náhle protíná nezaměnitelný zvuk plachtících křídel. Zuborožec, obrovský pestrobarevný pták, se právě vrací z lovu. Své jméno dostal podle typického rohu na hlavě. Samec má červený, samice žlutý. Právě kvůli němu je v hledáčku lovců. Nosorožčí rohovina začíná být silně nedostatkovým zbožím a poptávka po alternativách celosvětově roste.
S příchodem tmy ožívají i další obyvatelé rezervace. Z úkrytů v dutinách stromů pozvolným tempem vylézají nártouni, jedni z nejmenších primátů na světě. Dospělí jedinci váží pouze kolem deseti deka. Sedí klidně na větvích všude okolo a velkýma očima hledí do lesní temnoty. Právě oči má nártoun v poměru ke své velikosti největší ze všech savců, dokonale uzpůsobené nočnímu způsobu života. Po pár minutách celá rodina opouští bezpečný úkryt a vydává se na lov. Zpátky se vrátí zase až těsně před úsvitem.
Na rybách
Začíná pršet. Sedám na motorku a po dvou dnech opouštím Tangkoko. Na smluvený sraz přijíždím s půlhodinovým zpožděním. Když konečně sedáme ve třech na malou loďku jednoho z indonéských přátel, slunce už víc než dvě hodiny odpočívá za obzorem.
Popíjíme rýžovou pálenku a já snad potřetí v životě nahazuji prut. Než vlasec doputuje na dno, už se cuká. „To je ryba?“ ptám se svých přátel. „Jasně, tahej,“ odvětí s úsměvem na rtech. V rychlém sledu tahám dalších devět kousků a svádím to na štěstí začátečníka. O dvě hodiny později se skládám ke spánku na palubu. Kluci na sebe něco pokřikují, já ale jenom koukám na hvězdný orgasmus vysoko nad hlavou a v duchu doufám, že se místním obyvatelům podaří uchránit bohatství Celebesu i pro příští generace. Přijít o tento unikátní přírodní klenot by byla vážně škoda.
Animal Friends Manado Indonesia
Nezisková organizace Animal Friends Manado Indonesia byla založena v roce 2011. Provozuje útulek pro opuštěná zvířata a dobrovolníci poskytují bezplatnou veterinární péči. Kromě toho se věnují hlavně vzdělávání místních obyvatel. Každý měsíc pořádají workshopy v okolních vesnicích a ve školách edukační přednášky. Jednou za dva měsíce také organizují velký happening uprostřed města. „Nadměrná populace, chudoba, znečištění, tradice, pověry, apatie a nevědomost přispívají ke zkáze přírody. V zemi, kde lidská bída a chudoba zůstávají vysoké, má blahobyt opuštěných zvířat nízkou prioritu,“ zní základní vize organizace.
Očima autora
Největší mix pocitů mám z návštěvy extrémního tržiště v Tomohonu. Ve městě jsem strávil několik dní a tohle místo navštívil hned několikrát. Nevydržel jsem tu ale déle než hodinu v kuse. Vidět ohořelé psy na stolech je jedna věc. Dívat se, jak je přímo na ulici zabíjejí dost nehumánním způsobem, a cítit pach seškvařené kůže při tom, když je následně pod pultem opalují letlampami, je však něco jiného.
Nemám ale vůbec potřebu jakkoli místní odsuzovat. My jíme vepřové, oni jedí psy. Tak to prostě je. Je ovšem jasné, že takové chování způsobuje velké problémy i v ostatních částech ostrova, a masový apetyt se stává pro okolní přírodu velmi neudržitelným. Mnoho místních lidí si to uvědomuje a snaží se pracovat na nápravě, která je postavená na vzdělání a toleranci k odlišnému způsobu chování a stravovacích návycích.
Mám pocit, že o trochu víc tolerance by se hodilo i do našich životů. Občas mi přijde, že je hodně nedostatkovým zbožím.
