Pohoštění při soumraku

Pohoštění při soumraku Zdroj: Richard Jaroněk

Skvělé výhledy jsou samozřejmostí
Pořádná čtyřkolka je nutností
Pořádná čtyřkolka je nutností
Skvělé výhledy jsou samozřejmostí
Pokud na to máte, můžete si dovolit stan o mnoha místnostech, tak velký, že v něm skoro zabloudíte
18
Fotogalerie

Bydlení se zvířaty v přírodní rezervaci Moremi aneb Nechte se hýčkat luxusem v deltě Okavanga

Kdybych jako fotograf vydělával tolik peněz, kolik bych si přál, utratil bych je všechny za lodže v Botswaně. Nikoliv kvůli luxusu, ale kvůli osobnímu přístupu a šanci nafotit ze života zvířat ty nejlepší snímky.

Ze všech afrických krajin, které jsem navštívil, považuju vedle Namibie, Zambie, Zimbabwe, Mosambiku či Jižní Afriky právě Botswanu za zemi nejpokrokovější. Už jen ta myšlenka regulovat počet turistů mi připadá velmi moderní – tady ho nechtějí neustále zvyšovat po vzoru Krugerova národního parku v Jižní Africe. Tam je cílem přistavovat další bungalovy, přirozeně blíže k sobě a logicky tak nacpaných více na sebe, jen aby se do kempů dostalo více návštěvníků. V Botswaně je to jinak. Revolučním krokem byl rok 2014, kdy botswanská vláda dokonce striktně zakázala odstřel zvířat i v parcích, které byly více než sto let k tomu přizpůsobeny a jejichž zvířata, odchovaná v zajetí, byla odsouzena ke kulce vystřelené lovcem toužícím po trofeji. V Botswaně prostě řekli: „Dost! Nadešla doba, kdy už není prostor na likvidaci jakéhokoliv zvířecího druhu jen pro zábavu!“

Za těch nepočítaně návštěv botswanských parků jsem projel Makgadigadi – místo bájných baobabů –, Centrální Kalahari, což je tak ohromné území, že člověk pořád jede a jede. A když slunce zapadá a ani jedna kostička v těle není na svém místě z jízdy těžkým terénem, tak zkontrolujete mapu a zjistíte, že jste sotva v jedné pětině parku. Za tři dny tady nepotkáte auto a zaručeně je větší pravděpodobnost potkat lva než lidi.

Projel jsem několikrát křížem krážem Chobe, kraj písečných bouří, jediné místo na světě, kde populace slonů roste (osmdesát tisíc chobotnatců se rozrostlo na sto dvacet tisíc kusů) a kde jsou tak odvážní lvi, že si troufnou dokonce i na tohoto obra a mohykána pouště.

V srdci Okavanga

Jestli mám ale určit vítěze mezi parky, tak pro mě je to srdce delty Okavanga, rezervace Moremi. Poloostrov obklopuje samotná delta a vstup je zde možný dvěma branami, jež jsou na západní straně rezervace. Tou jižní, s až příliš logickým názvem South gate, a o čtyřicet kilometrů severněji postavenou bránou North gate, kterou ale stejně každý nazývá Khwai. Po vesničce, jež tady na území parku přežívá v jakési symbióze s divokou faunou.

Moremi nepatří mezi obří chráněná území, a pokud by řidič nevěnoval přílišnou pozornost zvířeně, dokázal by jej s trochou nadsázky projet za jeden den. Je zde ale tolik zákoutí, slepých cest k močálům, cestiček končících v bažinách, tajemných uliček v rákosí a nenápadných písků, v nichž nejeden turista zapadl, že být zde týden, neustále objevujeme nová místa. A že Moremi, ač na první pohled vypadá jednoduše, je zrádné, můžu sám důvěrně odpřisáhnout. Mezi kempem Xakanaxa a Third Bridge je celkem pevná písková cesta a nejkratší varianta je pouze šestnáct kilometrů dlouhá. V noci, a to hlavně díky divokým psům, kteří se při západu slunce koupali v jezírku, jsem kvůli dobré pozici tak zuřivě kroutil volantem, že jsem zapadl v kaluži nečekaně rozlité řeky. Setmělo se a já se tak dokonale ztratil, že jsem na oněch šestnácti kilometrech najel šílených dvě stě šedesát (kilometrů). Když zde jedu za denního světla, dodnes to nechápu, ale zpětně se tomu opravdu nedivím. Všude jsou tisíce cestiček, odboček, vyhlídek.

Bez 4x4 nikdy

Botswana nabízí ve své podstatě jen dva druhy ubytování. Levné kempy, řádově za tisíc korun za noc, kdy si dovezeme vlastní stany a je to už jedno, zda budou postaveny na zemi, nebo budeme mít džíp s pevnými stany umístěnými na střeše vozu. Takové čundrování vyjde na nejlevnější peníz, i když ten je relativní, protože do těchto parků, kde o utopení auta v močálu či zapadnutí v písku není nouze, jen blázen vyrazí bez čtyřkolky. A pokud s pohonem 4x4, tak jen s vozem s velkým „V“. Džípy dnes tak populární jako městské hračky typu SUV tady opravdu umřou. Takže vždy jen poctivého „čtyřlitra“ typu Land Rover, Defender nebo Land Cruiser. A tady je cena za plně vybavený „tank“ na čtrnáct dní bratru za slušných sto tisíc korun.

A co je podstatné, nikdy se nevydávejte na takovou cestu sami a vždy mějte dva vozy, protože i ta sebelepší kára je jen technický výtvor, a i když chybu neudělá řidič, ulomené kolo je tu hned a pomoc druhého vozu je pak k nezaplacení.

Pokud má člověk trochu dobrodružného ducha, umí si rozplánovat potraviny, vodu, naftu a mimo řidičské znalosti v terénu i dostat auto z bažiny či písku, pak takové zážitky jsou k nezaplacení. Osobní kontakt s divokou přírodou, bez plotů a elektrických ohradníků, probouzení v noci řevem lvů, slony, kteří nad stanem lámou větve, hrochy funícími okolo aut… To si člověk teprve uvědomí, kde je a jaká je odměna za trápení v autě při překonávání dlouhých vzdáleností na náročných cestách.

Dokonalý zážitek

Vyzkoušel jsem ale i druhou stránku botswanského safari a s přibývajícími lety a přirozenou leností bych se rád nechal „ukolébávat“ v nabízeném luxusu. Jen trochu více vydělávat…

Takzvané lodže umístěné na těch nejlepších místech jsou přímo perlou a bohatstvím Botswany. Je již na nás, na turistech, zda zvolíme tu, která je umístěna na břehu řeky, v níž bydlí stádo hrochů, či tu na kraji jezera, ke kterému chodí od lvů přes levharty až po vždy na pozoru se majícími surikatami snad všechna ostatní zvířata. Jsou zde lodže postavené z kamene na skalách s výhledem do dalekého okolí a jsou zde místa k ubytování, garantující stádo slonů přecházející okolo chatek s tím, že se v pravé poledne zastaví u bazénku, i když tak trochu přechlorovaného, aby si svlažili hrdlo. A tyto obry už vůbec nezajímá, že v tom osvěžujícím bazénku zrovna sedíme a popíjíme long drink. Pak je nejlepší obranou jen sedět, v klidu dopíjet a dělat, že chobot, který šmátrá a saje vodu okolo nás, nevidíme. Jen škoda, že můj mobil, abych si udělal „selfí“, leží tak daleko.

Například lodž Chief’s Camp si oblíbil hroší samec a rád leží na chladné dlažbě u vchodu do restaurace, jež pak musí zaměstnávat dva černoušky, kteří nechrání jej, ale fotky chtivé turisty, již jsou schopni mu kvůli snímku vylézt třeba na záda. Tak trochu zapomínají, že je to stále divoké zvíře a už vůbec se mu nelíbí, když se někdo přiblíží na deset metrů. Jednoduše v ten moment či danou hodinu ho musíme obejít velkým obloukem, chceme-li se dostat k lehkému obědu. Super zážitek, jen místní uklízečky tak trochu šílí. To poté, když se třítunový samec postaví a uleví si. Každý, kdo viděl kadit hrocha, ví, že nejde o nějakou tu hromádku, jako je tomu třeba u slona, kterou lehce naberete na větší lopatu. Hroch při svém vyprazdňování roztočí miniaturní ocásek do takové rychlosti, že exkrementy lítají na několik metrů. A z celého hrošího srdce je mu opravdu jedno, že zrovna zaneřádil luxusní pětihvězdičkovou recepci. No co, prostě si jen značí teritorium.

Do lodže Lagoon chodí pravidelně levhartí samec a to je pak mnohem větší nebezpečí. Naštěstí v noci odchází na lov a už se mi stalo, že jsem se se sklenkou vína poroučel ke svému pokoji, abych si před noční vyjížďkou odpočinul, a před dveřmi ležel obrovský levhart. Naštěstí jsem byl včas varován rančery a musel vzít za vděk barem než lákavou ustlanou postelí. Samozřejmě komplet fototechnika ležela na pokoji a tu hlídala osmdesátikilová kočka.

Botswanské lodže nabízejí kromě luxusu i tak těsný kontakt s přírodou, že museli omezit věk nejmenších návštěvníků. Děti do šesti let sem z pochopitelných důvodů nesmějí a do patnácti let jen na zodpovědnost rodičů.

Drahé, a přesto plné

Takové nabízené dobrodružství začíná už na letišti v Maunu, posledním záchytném bodu civilizace. Vystoupíte z mezinárodního letadla (vrtulemi poháněný douglas letící pouze z afrického Johannesburgu či hlavního města Gaborone) a už na vás čeká soukromé letadýlko typu Cessna k převozu do některé z objednaných lodží. Zdálo by se, že velmi drahá lodž bude jen stěží obsazena, ale opak je pravdou. Přiletět do Botswany s vizí, že si jen tak půjčím auto, namátkou vyberu nějaký park a pak si vezmu některé z nabízeného ubytování, je vlastně nesmysl. Zbytečná cesta. Do parku turistu nemajícího potvrzenou a samozřejmě předem zaplacenou lodž, případně kemp, stejně nepustí a otočí ho zpět. Veškerou cestu, již chceme do Botswany plánovat, musíme odstartovat u rezervace ubytování, které je běžně rok i více dopředu obsazeno. Zní to neuvěřitelně, ale ty drahé luxusní lodže jsou plné.

Botswana nabízí ubytování v lodžích od „skromných“ tří stovek amerických dolarů, běžně za pět set, s průměrnou cenou sedm set, ale i za půldruhé tisícovky. Samozřejmě myšleno na noc a osobu. Svým způsobem se mezi sebou v nabídce programu až tak neliší a přirozeně zcestovalý člověk ví, že ono toho až tak více nabídnout nejde. Denní program, kdy vás velmi s citem a jemným klepáním na dveře vzbudí rančer již o půl páté ráno a po rychlé ranní hygieně vám nabídne za úplné tmy kávu vařenou na velkém ohni, je zajisté romantický. Váš osobní rančer samozřejmě čeká, dokud se se zalepenýma očima nevypotácíte ze stanu či chatky, protože okolo můžou být a opravdu jsou sloni, hroši, hyeny, lvi i levharti, a s nataženou kulovnicí vás doprovodí až k rychlé snídani. Bezpečnost nade vše!

Luxusní program

V pět hodin přes sebe přehodíte deku a džíp zaburácí, aby vás odvezl k nevšedním zážitkům. Samozřejmě v pravém slova smyslu, protože ráno je o kočkách. Hledají se čičinky, protože je velká šance, že něco ulovily a ráno budou ještě dožírat to, co v noci skolily. Návrat okolo osmé hodiny k velkolepé snídani a pak pro mnoho z nás ještě nějaké to dosnění ztraceného snu.

Celý den trávení u vždy strategicky umístěného bazénku je sám o sobě luxusním zážitkem a vpravdě i mnohdy adrenalinovým, protože antilopy, žirafy i sloni se rádi do těchto moderních umělých zdrojů pitné vody chodí napít. Lehký oběd je přirozeností a bubny svolávají i ty poslední spící turisty. Než nadejde pozdně večerní „game drive“, je možnost využít znalosti místních rančerů, vydat se s nimi na „game walking“ neboli procházku do divoké přírody a učit se stopovat zvířata. Podle bobků antilop pochopit, kdy kadily v klidu a kdy utíkaly před pronásledující kočkou. Proč ta hromádka je taková a jindy zase menší. Jak poznat podle špičatých bobků, že se jedná o žirafí dámu, nikoliv samce. A kterou trávu žere zebra, pakůň a gazela, a přitom žijí spolu v symbióze, aniž si konkurují ve stravě.

Nejlepší lodže nabízejí i neobyčejnou procházku ke lvům. K pravé lví smečce, kdy se odstaví auto ve známém teritoriu a pak pěšky i několik kilometrů rančer stopuje lvy. Svou skupinu odstaví doslova pár metrů od divoké lví party a to je pak zážitek, který opravdu stojí za ty strašné peníze. Když se zvědavá lvice postaví a začne se pomalu blížit k lidem, za povelu rančera všichni klidně ustupují čelem k predátorům, nikdo se nesmí dát na útěk… Asi neexistuje na africkém kontinentu větší zážitek. Ústup pár kilometrů v terénu s těžkou fototechnikou před zrychlující a zvědavou lvicí…

Když je lodž u řeky, máte možnost vyrazit na různých variantách plavidel, prozkoumat břehy a najít si své hrochy, krokodýly nebo koupající se slony.

Noční či pozdně večerní vyjížďka je asi to nejlepší za celý den. Rudý západ slunce a v něm osvícená zvířata… Každý fotograf ví, o čem píšu, a toužebně čeká jen na tento moment. Pak je otázka štěstí, zda to bude jen stádo slonů, či levhart, který zrovna před autem tahá na strom ulovenou antilopu kudu. Po návratu čeká noblesní večeře o několika chodech, kdy je zákazník oblečen v předepsaném „dress codu“, vítán tanci domorodců (ve většině případů převlečeného personálu) a jejich zpěvy. Jindy manažeři lodže překvapí a vracející se džíp s turisty neodbočí zpět, ale dojede k ohni rozdělanému uprostřed savany. U něj stojí několik bíle prostřených stolů, vychlazené víno, na grilu steaky a v pozoru nastoupený personál, jenž dámám pomáhá z džípu, aby usedly ke stolu s večeří podávanou ve stylu „boma“. „Boma“ neboli večeře pod širým nebem pochází z domorodého označení pro ohradu z trnitých akáciových větví sloužící jako ochrana před lvy.

Vyprávění rančerů a popíjení drinků u otevřeného ohně, přirozeně pod Jižním křížem, jsou více než romantické, a jakmile se někdo rozhodne, že je již unaven, osobní strážce s kulovnicí ho doprovodí do vzdáleného ubytování.

Stometrový stan

V podstatě tento program je všude obdobný. Někdo nabízí více, jiný méně, dražší alkohol je v ceně či nikoliv. Jedna lodž má bohatší raut, druhá má výhodu místa, protože lvi polehávají v okolí a řvou celou noc. Byl jsem ubytován za cenu tři sta, ale i tisíc dvě stě dolarů za noc. Nedokážu posoudit, zda ten stan za třicet tisíc korun českých na noc, který se zrovna snažím celý projít, bych využil nějak jinak než jen k noclehu. Možná sezvat všechny levhartí samice, lvice a gepardí slečny a udělat si s kočkami mejdan. Některá ubytování jsou jen safari stany s klimatizací, sprchou venkovní i vnitřní, jiné „stany“ mají půdorys více než sto metrů čtverečních. O dvou patrech, několika koupelnách... Jídlo může být samozřejmě lepší, lepší a ještě lepší, ale nevím, kde jsou ta správná kritéria. Nesetkal jsem se nikdy se špatným výběrem či mizerným pokrmem.

Většina těchto lodží však nabízí stejnou myšlenku. Maximální soukromí. Proto většina nabírá maximálně šestnáct zákazníků. Na tento počet turistů je zde více než dvacet kuchařů, číšníků, rančerů, masérů či pomocného personálu. Lodž si zakládá na „omezeném“ počtu návštěvníků.

Vyrazit na jednu noc je v podstatě ztracený čas. Optimální program je dvě noci, nejlépe tři noci v jednom místě a pak prostřídat dvě, případně tři lodže. O zavazadla se starat nemusíme, protože ta nám po sbalení odnesou k soukromému letadýlku. Předtím nás zváží, zda jsme tady příliš nepřibrali, a letadlo se s námi vůbec vznese do další destinace. Samotný let nad deltou Okavanga je úžasným zážitkem.

Všechny přelety se pohybují v průměru od sto padesáti do tří set amerických dolarů. U nejdražších lodží jsou v ceně, jindy si musíme připlatit.

Dnes, kdy ceny jdou neustále nahoru, se dá sehnat nejlevnější ubytování na šest dní okolo tří tisíc dolarů na osobu. Když budeme mít velkou kliku a sledovat akční nabídky, dají se najít ceny i za tisíc pět set dolarů. Ale to jsou akce na poslední chvilku a pak je šichta najít vůbec letenku do Gaborone či Maunu.

Dobré vztahy

Botswana ví, co vlastní za poklad. Divoká a nezničená příroda, bezpečnost a přátelství. Tato země nepoznala něco jako apartheid, a i když fungoval stejný princip, kdy běloch vlastnil farmu a černoch na něj pracoval, bylo to vždy v mezích zaměstnanec–zaměstnavatel. Proto tady není až takový „bílý rasismus“, který nyní pociťujeme třeba v Jižní Africe nebo v Namibii.

Když v lodžích trávím pár dní v roce, vždy nafotím ty nejlepší snímky. Rančeři hýčkají své klienty do úmoru a vždy si na začátku vyjasníme cíl večerní či ranní vyjížďky. Jediná antilopa, u níž zastavíme, bude ta, která má za krkem levharta. Hodně se vyplácí loajalita a vracení na místo činu. Rančeři mě znají a v podstatě se těší, až mi ukáží čerstvě narozená lví koťátka. Vždy jsem si přál vlastnit jednu z mnoha luxusních lodží. Nejen že bych měl ke svým zvířatům mnohem blíž, ale taky proto, že Botswaňané se s cenami nemazlí a každý rok zdraží, jako by se nechumelilo, o deset procent. Prý kvůli inflaci.


Další skvělé lodže

Každá dobrá lodž se prezentuje na velmi kvalitních webových stránkách, a jestli můžu vybrat mnou odzkoušené perly, tak určitě nesmím zapomenout na Lagoon Camp se spoustou hrochů, Xaranna Okavango Delta Camp a pecku na levharty Khwara Lodge, Mapula Lodge s bazénkem uprostřed papyrů, kam denně chodí pít sloni, Mankwe Bush Camp a další. Okolo celé rozlité delty Okavanga je určitě více než třicet ubytovacích zařízení a volba je jen na naší peněžence.


Tip autora

I když se rozhodnete pro jakoukoliv luxusní lodž, neznamená to, že hned večer uvidíte deset lvů trhajících nebohou zebru. Dám dobrou radu. Připlaťte si za privátní game drive, své auto a svého šoféra – rančera – stopaře v jedné osobě. Protože můžete být rozladěni, když nastoupíte do vozu (je šesti- až devítimístný) s dalšími turisty, s prominutím Američany, Číňany či Japonci, a ti budou zastavovat u každého stonku ze země deroucí se trávy a dychtivě poslouchat, jak dlouho roste a která antilopka ji papá. Příplatek ve výši 150 USD vám garantuje jen vaše auto a pak rančer pracuje jen pro vás. Pro kameramany či fotografy jsou auta navíc vybavena držáky na těžká těla objektivů, tzv. gimbal hlavami.