Jako básník byl geniální. Když chtěl. Jako člověk měl k dokonalosti daleko. A jako šéf filmového odboru na ministerstvu informací zestátňoval československou kinematografii. Vítězslav Nezval (26. květen 1900 - 6. duben 1958) je někým, ke komu se vracíme, ačkoliv se s ním v duchu často hádáme. Dnešní generace už na něj tolik nepřísahají, ale jeho poezie se přesto nikdy nestane nudnou klasikou. Koluje nám v žilách. Edison, Sbohem a šáteček, Žena v množném čísle, Praha s prsty deště i Absolutní hrobař s modernistickými obrazy, jako je tento: „Smečka psů pronásleduje stín jelena, který se pase za výkladní skříní na trávníku, jenž pokrývá ohromný kulatý stůl, připravený na večeři pro tři.“
Když se Vítězslavu Nezvalovi na jaře roku 1958 stala osudnou nešťastná kombinace infarktu a spály, komunistický režim mu vypravil okázalý pohřeb za zvuků Internacionály. O třicet let později napíše jiný velký český autor Ivan Diviš: „Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.“
Navzdory tomu, jak je dnes vnímán, nebyl Nezval tak úplně bezchybný služebník totalitní éry. Na jedné straně „nový, socialistický člověk“, na straně druhé pověrčivý astrolog čili tmář, v jehož první poválečné sbírce Veliký orloj (mimochodem ne špatné) soudruzi kritici stále viděli stopy nákazy jménem surrealismus, o níž si mysleli, že se ji už podařilo vymýtit. Čemusi věřil, leccos dělal ze strachu, ješitnosti, oportunismu. Jedni vzpomínají, jak jim z pozice sběratele oficiálních poct a funkcí v padesátých letech pomohl, druzí podotýkají, že kvůli němu sem tam někdo musel jít od válu, ne-li do vězení. „V době, kdy jsem se denně stýkal s Nezvalem, byl můj poměr k němu ustálen mezi kolísáním zvědavosti a opovrhováním. Nyní ho považuji za sračku,“ poznamenal si ještě za války Jindřich Štyrský.
Krátce před tím, než komunisté v roce 1950 oběsili surrealistu Záviše Kalandru, napsal někdejší tvůrce Básní noci oslavný canc Stalin. „Nezval byl jedním z hlavních tvůrců surrealismu u nás, a tak dostal strach, že na něj dojde taky. Janu Werichovi, jenž mu za to nadával, řekl: ,Jeníku, to vyvane...,‘“ líčí Jiří Suchý, jenž se svým největším vzorem nestačil prohodit ani pár slov (básník zemřel rok před založením divadla Semafor), ale několikrát ho minul coby pouhý kolemjdoucí na pražské Národní třídě a v Karlových Varech.
Nebylo to poprvé, co se Nezval strašně bál. Podobně ho jímala hrůza v předvečer nacistické okupace, kdy z obav o budoucnost Čech, ale i své těžce nemocné maminky vykřesal sbírku Matka Naděje. A znovu se v něm všechno sevřelo v listopadu 1951, kdy po období plném výhrůžek představitelům meziválečné avantgardy skočil (sám?) z okna svého bytu v Praze na Výtoni kamarád Konstantin Biebl. Nezval nelenil a vyzpovídal jedinou svědkyni záhadného pádu, jakož i Bieblovu sestru a personál nemocnice, kam umírajícího převezli. Všechno si pečlivě zaznamenal, i ženinu zmínku, že „votamtaď vodešli dva velice elegantní chlapi, to vím, a měli takový ty širokánský klobouky. Ale nekoukali se na něj, napravo nalevo a v tu ránu byli pryč...“
Nedlouho před svým vlastním skonem předčítal Nezval přítelkyni Lilly Hodáčové na lavičce ve Stromovce, kam rád chodíval poslouchat zvuk vzdáleného vlaku, angažované verše: „Proč stále jenom hrbíš hřbet, synu otroka...“ A Lilly, vlastním jménem Ludmila Hodáčová, tu chvíli oživuje v pikantní vzpomínkové knize Zpěv Orfeův (ne náhodou za normalizace nezveřejnitelné) s nádechem jemného sarkasmu: „Je nadšen Chruščovem. Zaujatě vypráví, jak je to hrozné, co se všecko dozvěděl o tom dědkovi Stalinovi. Však znovu prostudoval jeho horoskop. Vypadá to opravdu na hodně vražd. (...) Poslouchám ho a myslím si: Jak asi je mu uvnitř duše. Jak je asi stísněn myšlenkou, že tomu dědkovi věřil. Tragická důvěřivost! Kam zmizela jeho schopnost ostře odhadovat skutečnost? Jak mu asi musí být?“
Sladkomluvitel
Vítězslav Nezval žil po vinárnách a pil přes míru. Emocionálně nestálý, věčně exaltovaný, citově neukotvený. Zároveň byl až do dospělosti poslušný a věrný synek, pro nějž znamenal vztah s matkou mnohem víc než sebevětší milostné vzplanutí. Je to trošku zvláštní, neboť v knize Z mého života nachází vlídná slova spíše pro tatínka, múzického učitele na jednotřídce v Šamikovicích u Třebíče. Zatímco maminka „byla nesmírně zdrženlivá při projevování svých citů“, otec měl pověst přísné osoby, což však Nezval ve svých memoárech vyvrací.
„Mám dobře v paměti,“ píše hned zkraje, „jak jsem se jednou večer blízko vyšehradského nádraží vyznal téměř s pláčem otci, že nechci dodělat filozofickou fakultu, že se mi protiví nudné studium filologické a že bych se nejraději věnoval literatuře, a jak otec místo ostrého protestu, který se dal za takových okolností očekávat, mně řekl v hospůdce, kam jsme zašli něco pojíst, že mě nenutí, abych se věnoval věcem, které nemám rád... a jak mne ohromil nejen tímto laskavým postojem, ale také poznámkou, že má ostatně, co chtěl mít.“
V hloubi duše si totiž starý pan Nezval přál zanechat po sobě syna-umělce. Vedl ho k poezii i hudbě, díky čemuž se Vítězslav naučil výborně hrát na klavír. Začínal na Beethovenových sonátách, zbožňoval Chopinova preludia. Později skládal písně a psal texty na melodie Jaroslava Ježka. „Teď ještě ne, až za chvilku, až zhasnou světla v baru...“ V Ježkově „modrém“ pokoji v Kaprově ulici se zachovala řada Nezvalových knih s láskyplnými věnováními. Tak třeba: „Drahému milovanému příteli, kterého budou prosit větry na kolenou, aby jim dal zpívat ve své hudbě.“ Anebo: „Kdyby se podobala kurva Ježkovi, pak bys Ty byl tou nejvelkolepější kurvou pro potěšení mého smutného srdce…“
Nezval také recitoval, až se hory zelenaly. To měl společné s Viktorem Dykem, před nímž se skláněl stejně jako před Macharem, Fráňou Šrámkem, jemuž mluvil na pohřbu, a Karlem Čapkem, jehož smrt ve stínu nacistické hrozby jím otřásla. „Miloval jsem jeho překlady z francouzského jazyka a v mé jinošské řeči se ustálilo něco z nich,“ píše své důvěrnici Lilly. „Také jsem měl rád jeho oči, odlišné od trochu nucené opatrnosti. Díval se dále a hvězdněji, než jak mluvil. V tom je zvláštní smutek. Dnes již ty oči nejsou.“
Ludmila Hodáčová si vybavuje, jak se s Nezvalem při jednom výletu na Šumavu ocitla v nevlídném domě na samotě, který zkrátka nešel ničím zkrášlit. „Začali jsme si tedy říkat básně,“ prozrazuje Lilly, „co nejdelší, jaké kdo uměl, a zavěšovat je do toho supervšedního prostoru. Uměl skoro celé své dílo nazpaměť a hodně z francouzských básníků.“
Nezvalově milence, která zkoušela štěstí u divadla a hloubala nad filozofickými úvahami Ladislava Klímy, osobnost básníka věčně vytrženého z reality imponovala. Časem ale přišla na to, že v každé z jeho vyhraněných nálad je kus falše. Byl evidentně větší herec než ona. Začala mu proto říkat „sladkomluvitel“.
„Pro mou duši bylo velmi náročné snášet ony neustálé výkyvy povahy tak záhadné, že se její obraz jevil jako vlna zmítající se od krajnosti něhy až k samému pólu banality, prostřednosti a všedního sobectví,“ svěřila se Lilly bílým stránkám. Život s Vítězslavem podle ní představoval ustavičné střídání „dnů vnitřního zdraví a nemoci“. Jakékoliv uspořádání skutečnosti by ho vykolejovalo, řekla si a rezignovala. Za manžela ho pojala jiná (svatá žena Františka, rozená Řepová) a syna Roberta mu porodila až jeho poslední známost, tanečnice Olga Jungová.
Slávo, nerežíruj
V roce 1970 se režisér Jaromil Jireš při natáčení snímku na motivy Nezvalovy hororové prózy Valerie a týden divů (o dívce, která objevuje, co je to být ženou) rozpovídal před svým známým, filmovým novinářem Vladimírem Bystrovem, o mladém neherci, jímž nebyl nikdo jiný než Nezvalův jediný potomek. „Já věřím, že v synovi Robertovi žije jeho duch, že má jeho fantazii a že má velkorysost mladého Nezvala,“ vysvětloval Jireš. „Proto jsem si Roberta vzal do filmu jako talisman. Hraje mi tam bubeníka od cirkusu. Mnohokrát jsem se s ním radil a on můj film přijal. A proto věřím, že by ho přijal i jeho otec. I když by se mu to asi zdálo příliš lyrické a málo erotické. Ale jeho patnáctiletému synovi se to líbí a o to jsem stál, protože Vítězslava Nezvala mám opravdu hodně rád.“
Téhož roku zemřela Františka Nezvalová, jež snášela manželovy avantýry neuvěřitelných 32 let (poznali se v šestadvacátém). Odešla právě včas, aby se nemusela dívat, jak do rakve ukládají chudáka Roberta, jenž roku 1971 v pouhých sedmnácti skočil z okna. Ejhle, nezvalovská noční můra se zopakovala s děsivou precizností! Je však příznačné, že podoba básníkova syna zůstala zachována na stříbrném plátně.
Otec Vítězslav stál u samých začátků československé kinematografie; nejenže poskytl námět Gustavu Machatému ke světově proslulému Erotikonu (v titulcích není k nalezení, kolegové z avantgardního sdružení Devětsil si to nepřáli) a s tímtéž režisérem spáchal působivé drama Ze soboty na neděli, ale jako scenárista se nachomýtl i k němému filmu Martina Friče Varhaník u Sv. Víta.
Fričova partnerka Suzanne Marwille o tom po letech v rozhovoru s Vladimírem Bystrovem vyprávěla: „Nezval byl vždycky tank sršící energií a nápady. Na jednu situaci dovedl vymyslit hned deset variant. Vzpomínám si na jednu maličkost, která je ale, myslím, charakteristická: v původním scénáři náš varhaník jen hrál, pořád jen hrál na varhany. Nelíbilo se mně, že vůbec nežije. Nezval mě okamžitě podporoval: ,Ano, bude jíst, večeřet bude na zamaštěných papírech. Přinese si sekanou za tři padesát!‘ Tak se stal varhaník přece jen živým člověkem.“
Vším, co Vítězslav Nezval činil, snažil se uniknout normálu. Když usedal k básni, nechával se „hypnotizovat barevnými papíry“. Rád vytvářel inspirativní prostředí. Takto popisoval překládání libreta Gluckovy opery Orfeus a Eurydika pro Národní divadlo: „Právě jde po ulici kominík, já sedím v přízemí u okna, zády ke klavíru... Svou práci jsem si bezděky obklopil zcela zvláštní atmosférou, takovým malým duševním trikem, který se opírá o roletu staženou do půli okna, o to přízemí a o ten klavír za zády. Tyto maličkosti mě přenášejí do dávných let, kdy jsem nade vše miloval klasickou hudbu...“
Na zkouškách divadelních her, v nichž měl prsty, bez výjimky trpěl. Sykal a vyrušoval, až ho jednou E. F. Burian během příprav veršovaného dramatu Manon Lescaut okřikl: „Slávo, nerežíruj, to nesnesu.“ Nezvala mohl čert vzít, když herečky po jevišti cupitaly a mluvily tehdy módní fistulí. (V tom byl velice moderní.) Když mu pak definitivně bouchly saze, čímž naštval i režiséra, docházelo k situacím podobným té, kterou ve své knížce zachytila Lilly Hodáčová: „Rozčilí se a vykřikuje své mínění přes hlediště na Buriana. Burian bryskně oponuje. Nezval se rozčiluje ještě více, křičí: To já tady z toho dostanu hysterický záchvat! (strhává ze sebe sako) –, v té chvíli se Burian na jevišti také začíná svlékat, křičí: A já taky dostanu z tebe hysterický záchvat, a jestli hned neodejdeš, tak sebou říznu o zem a začnu kolem sebe tlouct pěstma! Někdo se je oba snaží utišit a chlácholit. Nezval si bere kabát a svrchník a utíká z divadla, křičí: Už sem nevkročím.“
Možná že kdyby se tak nevzrušoval, byl by Nezval žil a tvořil déle. Trpěl hypertenzí a kornatěním tepen, přestál pár infarktů. Jeho smrt 6. dubna 1958 nebyla nepřirozená (jak mu to předpověděl astrolog), přesto však svět literatury zaskočila. „Vítězslav Nezval zemřel předčasně, nebyl ještě stár,“ napsal Jaroslav Seifert v knize Všecky krásy světa. „Ale umíral lehce. Tak lehce, jako lehce psal své verše. Nikdo netušil, že jeho nemoc je smrtelná. Myslili jen na chřipku. Pojednou v náručí své ženy sklonil hlavu a v tom okamžiku ztratila tato země jednoho ze svých velkých básníků.“
