McJesus

McJesus Zdroj: janileinonen.com

Hnutí Slušní lidé má izraelské kolegy. Ty rozlítilo ukřižování klauna z McDonald’s

Kdo by neznal žlutočerveného klauna řetězce McDonlad’s. V muzeu v izraelské Haifě teď zrovna visí přibitý na kříži. Připevnil ho tam finský umělec Jani Leinonen známý pro své znechucení kapitalismem a kontroverzní aktivistické kousky včetně krádeže plastiky klauna z McDonald’s jako rukojmí přímo z jedné restaurace. Jenže co se nestalo. V pátek 10. ledna se jaly stovky křesťanských Izraelců demonstrovat před muzeem tak vehementně, že by se nemuseli stydět ani demonstranti na Champs-Élysées. Rozhodli se, že plastiku vlastnoručně odstraní.

Přestože celkově tvoří křesťané v Izraeli maximálně 3 procenta populace, Haifa je specifická svým 14procentním zastoupením křesťanů. Poměrně silnou křesťanskou komunitu samozřejmě dílo velice pobouřilo, aniž by se zamyslela nad jeho skutečným významem. Demonstranti proto začali po francouzském vzoru házet na policii kamení a zápalné lahve a tři muže zákona zranili.

Když věřící nepřemýšlejí o smyslu umění

Při podobných výstupech se vždy chytám za hlavu. Je to naprosté nepochopení toho, co vyjadřuje umění. Leinonen přece neměl v úmyslu znesvětit náboženský symbol, ale vyjádřit svůj postoj ke konzumu a mcdonaldizaci společnosti. Umělec často hledá krajní způsoby vyjádření. Jak lépe dát najevo, co symbolizuje spotřeba v naší společnosti, než pomocí kříže (i když takové zobrazení je tak trochu umělecké klišé)? Typická reakce věřícího je, že začne bezmyšlenkovitě házet kamení, místo aby se zamyslel nad zprávou, která směřuje také k němu: Co začíná nahrazovat vašeho boha?

Dalším aspektem podobných protestů je přehnaná vztahovačnost. Dotčené náboženství má pocit, že se jedná o útok na něj. Umělec nicméně většinou nemá v úmyslu na někoho konkrétního útočit, ale pomocí symbolů prezentovat myšlenky a vytvářet asociace. V Leinonenově repertoáru nenajdete pouze McJežíše, ale třeba také McBuddhu nebo Ronalda McDonalda popraveného gilotinou.

Jako chuligáni z fotbalového stadionu

Nelze než pochválit vedení muzea, které ignorovalo zoufalé výkřiky izraelské ministryně kultury Miri Regevové, jež žádala odstranění objektu. Ministryně kultury, ta, která má umění pěstovat, ne omezovat jeho svobodu. Muzeum odpovědělo umístěním reklamních panelů na Leinonenovu výstavu Sacred Goods, jíž je McJežíš součástí, a celá se zabývá konzumem jako formou náboženství.

V souvislosti s izraelskou aférou jsem si nemohla nevzpomenout na „slušnolidi“, rádoby křesťany (i když se jich nechci dotknout, možná že někteří z nich jsou skutečně věřící), což byla vlastně partička namakaných, krajně pravicových borců. Slušní lidé neváhali kandidovat na brněnskou radnici, aby mohli zavést nové pořádky, naštěstí nezískali víc než 2,6 procenta. Říkala jsem si, že naštvaní Izraelci budou alespoň o něco více křesťanští než hnutí Slušní lidé. Stejně jako oni ale vypadají jako chuligáni z fotbalového stadionu.

Abych se podívala na problém i z té opačné strany, snažila jsem se přijít na to, co je pro mě tak svaté jako pro křesťany kříž. Ale přišla jsem na to, že nejsvatější je pro mě svoboda vyjádření, a ta je v umění absolutní.