O tom, že technologie čínských společností Huawei Technologies a ZTE Corporation by mohly být bezpečnostním rizikem pro telekomunikační infrastrukturu armád, bezpečnostních složek a státních institucí mnoha zemí světa, se hovoří již několik let. Není to žádná novinka. Ovšem jen Česká republika dokáže kvůli tomu vést otevřenou válku mezi vlastním prezidentem, vládou, tajnými službami a dalšími institucemi. V Pekingu z toho musí mít velkou radost, protože se tím sami oslabujeme.
Že jsme i jako jednotlivci kvůli používání moderních technologií vystaveni riziku sledování, odposlechu a špiónování, víme dávno. Riziko ještě neznamená, že se to za každých okolností děje, ale že některé státy masově analyzují a sledují občany cizích zemí a zahraniční instituce, je naprostou jistotou.
Děje se tak v rámci boje s terorismem, ale i kvůli získávání ekonomických informací, či citlivých soukromých dat. V době globalizovaného světa, kdy chapadla velkých tajných služeb a nadnárodních firem obepínají celou planetu, je to dokonce přirozené. I když se nám to nelíbí a jsou u toho porušovány zákony.
Bránit se těmto rizikům je složité, nákladné a málokdy úspěšné. Proto mají společnosti, jako je právě progresivní a úspěšná čínská Huawei, neskonalou výhodu. To pořád ale ještě neznamená, že se s tím nějakým způsobem nedá alespoň částečně bojovat. Pokud to ovšem politici a příslušné instituce dělají spíše bez velkého humbuku, vytrvale, důsledně a mají jasno v tom, jak to ovlivní domácí i zahraniční politiku a byznys.
Jenže Česká republika je exemplárním případem, jak se to v podobných případech dělat nemá.
Vyvolat kvůli tomu konflikt mezi prezidentem, vládou, tajnými službami a dalšími úřady, je nesmírně nezodpovědné a svým způsobem nebezpečné. Přesně na to čekala čínská vláda v Pekingu – problém zastřít, rozmělnit, relativizovat. Vzkaz veřejnosti a bohužel i cizině je jasný: Když něco říká hlava státu (Miloš Zeman), tak něco na tom bude, když to někdo jiný rozporuje, tak také na tom něco bude. Vybrat si můžete podle potřeby.
Jenže v důležitých bezpečnostních otázkách se tímto způsobem zahraniční politika (o kterou také jde) dělat nemůže. Je to zoufalost, na kterou mohou v budoucnosti doplatit i obyčejní občané.
Pokud chtějí čeští politici, nejrůznější instituce, bezpečnostní složky a firmy řešit potenciální rizika, která mohou způsobovat čínské společnosti jako jsou Huawei Technologies a ZTE Corporation, musí tak činit přesně opačně, než to dělají dnes. Bez vzájemných veřejných nařčení, na základě hlubokých analýz a podrobného sledování a vyhodnocování toho, co se děje, co nám vadí a co nám naopak přináší užitek. To jsme zatím nedokázali.
Čínská ambasáda v Praze si proto na nás dokonale smlsla, když nejdříve nechala zveřejnit informaci svého velvyslance, jak jdeme Číňanům na ruku. Že to údajně při schůzce s ním řekl Andrej Babiš. Když to premiér označil za lež, velvyslanectví naoko cuklo. Pak totiž nastoupil „šrapnel“ Miloše Zemana, který apokalypticky popsal možnou obchodní válku mezi Českem a Čínou a zaútočil na tajné služby a další instituce. Peking musel zajásat. Česká zahraniční i domácí politika byla v tomto sporu oslabena, zesměšněna a ztrapněna. Přesně tak, jak si to vláda Čínské lidové republiky přála.
Huawei, hujavej, a to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj…
