Euroskeptici rádi říkají, že z názvu „Evropský parlament“ není pravda ani jedno z těchto dvou slov. „Evropský“ prý neplatí, protože tato instituce nezastupuje občany všech států starého kontinentu, a označení „parlament“ údajně není na místě, protože se nejedná o zákonodárný orgán typu, který známe z jednotlivých národních států. Jaké jsou doopravdy pravomoci současného Evropského parlamentu a jak moc se liší od klasických parlamentů, jak je známe z jednotlivých členských států?
Evropský parlament a zákony
Klíčovou rolí Evropského parlamentu je jeho účast na zákonodárném procesu, tedy na vytváření unijních zákonných norem. Pravomoci Evropského parlamentu na tomto poli ale opravdu úplně neodpovídají jeho názvu ani tomu, že by podle názvu měl být jediným zákonodárným orgánem v rámci EU. Štrasburský sněm totiž spíše hraje roli pouze jedné ze dvou komor „unijního parlamentu,“ kdy fakticky druhou komoru tvoří Rada EU, v níž jednotliví rezortní ministři zastupují všechny členské státy.
Drtivá většina evropské legislativy nyní vzniká podle tzv. řádného legislativního postupu, který předpokládá, že se Evropský parlament musí shodnout na stejném znění navrhované normy právě s Radou. Žádná směrnice či nařízení, jak se jmenují dva typy unijních „zákonů“, proto nemůže vzniknout bez souhlasu Evropského parlamentu, protože ho Rada, která zastupuje členské státy, nemůže v rámci tohoto postupu přehlasovat.
Europarlament nemůže zákony (směrnice a nařízení) navrhovat
Přesto se Evropský parlament v některých prvcích zákonodárného procesu od typických národních parlamentů dost odlišuje. Jako dobrý příklad může sloužit skutečnost, že poslanci Evropského parlamentu fakticky nemají právo navrhovat unijní „zákony“. To může činit jedině Evropská komise. Naopak tuto tzv. zákonodárnou iniciativu nemá Evropský parlament ani jako celek, jak to na národní úrovni mívají slabší parlamentní komory (třeba český Senát).
Evropskému parlamentu proto zůstává pouze možnost vyzvat Evropskou komisi, aby v určité oblasti navrhla „unijní zákon“ nebo jeho změnu. Komise se ale takovým návrhem nemusí řídit a parlament si tak určitý návrh vynutit nemůže.
Noví členové, brexit a Evropský parlament
Existuje ale i oblast norem, v níž má Evropský parlament sám klíčové slovo, a bez jeho schválení příslušné rozhodnutí nemůže vstoupit v platnost.
Do této skupiny pravomocí patří například schvalování vstupu nových členských států EU. O něm vždy hlasuje Evropský parlament a má fakticky právo veta. Bez jeho souhlasu žádná země do EU vstoupit nemůže, což bylo například v minulosti skloňováno v souvislosti s možným vstupem Turecka.
Stejně tak evropští poslanci hlasují o dohodě, která upravuje podmínky vystoupení některého z členských států EU. Nyní proto budou například hlasovat o podmínkách brexitu, pokud bude řešen podle dohody mezi EU a Spojeným královstvím.
Po brexitu budou mít některé země více europoslanců. Česka se to ale netýká >>>
Jak Evropský parlament kontroluje Evropskou komisi
Podobá-li se Evropský parlament jedné z parlamentních komor v národním státu, roli vlády Unie do určité míry hraje Evropská komise. Občany přímo volený Evropský parlament je v rámci struktury institucí EU jejím hlavním kontrolorem. Poslanci mohou členy Komise například písemně interpelovat.
Ještě důležitější je ovšem role Evropského parlamentu při vytváření nové Evropské komise na začátku jejího pětiletého funkčního období. Jeho poslanci musí například nadpoloviční většinou hlasů odsouhlasit nominaci předsedy Evropské komise, kterého navrhují členské státy zastoupené v Evropské radě.
V další fázi vytváření nové Komise pak poslanci musí odsouhlasit také celkové složení Evropské komise. Nemohu ale hlasovat o jednotlivých navržených komisařích, ale pouze o navržené Komisi jako celku. Evropský parlament ještě zatím žádného navrženého předsedu Komise nebo novou Komisi jako celek hlasováním neodmítl. Už se ale stalo, že předseda Komise Barroso v roce 2004 kvůli hrozící porážce v parlamentním hlasování návrh nové Komise stáhl a vyjednal s členskými státy jeho úpravy (zejména výměnu italského nominanta Rocca Buttiglioneho, kterého parlamentní levice odmítala kvůli jeho konzervativním postojům k právům žen a homosexuálů).
Odvolání Komise kvůli zubaři
Silným nástrojem parlamentu ke kontrole Komise je také jeho právo Komisi odvolat. „Unijní vláda“ totiž padne, pokud ji vysloví nedůvěru dvě třetiny poslanců Evropského parlamentu. I zde platí, že Evropský parlament dosud žádnou Komisi neodvolal, ale přesto tato pravomoc už sehrála svou roli. V roce 1999 Evropská komise v čele se svým předsedou Santerem raději odstoupila, když bylo jasné, že by ji Evropský parlament v následujícím hlasování o nedůvěře odvolal kvůli aféře francouzské komisařky, která v Komisi zaměstnala svého osobního právníka nebo zubaře.
Evropský parlament schvaluje rozpočet
Národnímu parlamentu se Evropský parlament během vývoje evropské integrace přiblížil také v oblasti schvalování unijního rozpočtu. V současnosti už rozpočet Unie nemůže platit, pokud s ním vedle Rady nevyjádří souhlas také právě evropští poslanci.
Skoroparlament
Evropský parlament se i díky tomu z původní pozice pouze poradního orgánu vyvinul v téměř plnohodnotný parlamentní orgán, jehož pravomoci se téměř vyrovnaly zvyklostem platným u jednotlivých národních parlamentů v demokratických státech. Určité stále platné odchylky vyplývají z faktu, že Evropská unie stále není jednotným státem, ale zůstává pořád do určité míry mezinárodní organizací.
