Dá se toho tady dělat spousta. Ale nemusíte dělat nic, a přesto to bude nejkrásnější nic, jaké jste kdy v životě dělali. Zní to skoro jako reklamní slogan, ale tohle přesně vystihuje Guadeloupe, ostrov s motýlími křídly.
Je to, jako byste si udělali prázdniny ve Francii, ale nějakým geografickým kouzlem se šoupli o pár tisíc kilometrů na jihozápad, do Karibiku. Z kohoutku teče pitná voda, v supermarketu pořídíte vše podle evropských norem, hotely nabízejí komfort a kvalitu. Nejsou tu žádné slumy překypující bídou a utrpením, neřádí tu nemoci, neuvidíte chudobu. Zato má Guadeloupe nádherné pláže, teplé moře, slunce, a k tomu třeba nadívaný kreolský krab doplněný kapkou koktejlu Planteur čili Plantážník...
Přepůlený ostrov
Guadeloupe má z výšky tvar motýla s rozepjatými křídly. Úzká šíje uprostřed vytváří přirozený předěl mezi dvěma částmi ostrova, z nichž každá je velmi odlišná – Basse-Terre a Grande-Terre. Zatímco menší Grande-Terre láká svými plážemi, větší Basse-Terre je porostlá tropickými pralesy, kde se dá celé týdny toulat a kochat se nádhernou karibskou přírodou. Jména jsou malinko matoucí, ale nemají za úkol charakterizovat obě části podle velikosti, ale podle větru. Pasáty, které vanou přes rovinatou a menší Grande-Terre, jsou totiž opravdu grandiózní. Pak se ale zarazí o pohoří na západě a na větší Basse-Terre už dofouknou jen velmi chabě a slabě (tedy francouzsky basse). Takže proto je větší ostrov menší a naopak.
Pointe-a-Pitre sice není hlavní město ostrova, ale je první, které po příletu uvidíte. V roce 1654 tu nizozemský Žid Peter založil rybí trh. Ryby se tu prodávají ostatně dodnes, a město je tedy vlastně jakési Petrovo místo. Staré centrum je přímo zosobněním všeho kreolského – typický rybami páchnoucí trh se všemožnou mořskou havětí, kterou přivážejí nemluvní a větry ošlehaní námořníci, o kus dál trh se zeleninou a ovocem. Ten je zase doménou žen oblečených tradičně kreolsky – tedy do žlutooranžových kostkovaných sukní a šátků. Koupíte tu třeba vzácnou vanilku, kterou prodávají staré babky, s nimiž se francouzsky moc nedomluvíte, což je ale nakonec stejně jedno. Vanilka a euro jsou poměrně mezinárodní slova. Trhy se konají každý den mimo neděli.
Ve starých uličkách s úzkými barevnými domky by se dalo toulat hodiny. Bruno Gargar, místní kreol a znalec ostrova, vypráví skoro s dojetím, jak na Place de la Victoire hrával s ostatními kluky fotbal. Velkoryse rozevřené náměstí lemují vzrostlé palmy, v jejichž stínu se dá příjemně pozorovat ospalý klid koloniálního provinčního městečka. Brunova teta Lyta bydlí v typickém starém kreolském domě. Z ulice vypadá, že jej tvoří jen jedna malá místnost, ale táhne se jako dlouhý tunel dál a dál do dvora, odkud se dá volně procházet do dalších místností. Úplně vzadu má své místo domácí zvířectvo. Vpředu zase slavnostní pokoj pro hosty se svatými a patrony ostrova i domu.
Lyta, bývalá porodní asistentka, prožila celý život na Pobřeží Slonoviny a na důchod se vrátila na svůj rodný ostrov, do domu, kde strávila tolik let svého života. Na sobě má typické zlaté kreolské náušnice, jemnou filigránskou práci, a na rozdíl od většiny guadeloupské populace se nechává i bez problémů fotit. Ve svých pětasedmdesáti je prý konečně modelkou, směje se zeširoka…
Neobydlený Jih
Souostroví Guadeloupe tvoří další ostrovy – kromě hlavního Guadeloupu ještě Îles des Saintes, Marie-Galant a La Désirade. Guadeloupe je sopečného původu a nejvyšším vrcholem je dodnes činná sopka Soufriere vysoká 1467 m. Naposledy vybuchla v roce 1976, ale nebyl to rozhodně poslední výbuch v této oblasti – přímo na dohled od Guadeloupu leží britský ostrov Montserrat, který v roce 1995 poničila mohutná exploze tamního vulkánu. Zničila hlavní město Plymouth, téměř polovina obyvatel ostrova byla nucena se vystěhovat. Jižní část ostrova je dodnes neobydlená. Zajímavé je, že tamní sopka se také jmenuje Soufriere a soptí dodnes.
Cukr, kakao a rum
Ke Karibiku neodmyslitelně patří rum, banány a kakao. Všechno samozřejmě lze nalézt i na Guadaloupu, a to v prvotřídní kvalitě. „Jestli chcete ochutnat nejlepší rum v Karibiku, jeďte určitě na Marie Galant. Tamní rum je nedostižný, proslul už v polovině 18. století,“ doporučuje Bruno Gargar. S výrobou rumu to jde ale trochu z kopce – třtina se totiž pěstuje jen v severní části ostrova Grande-Terre a na Basse-Terre, na druhé půlce Grande-Terre vedou banány, jeden z klíčových produktů vývozu. Ještě v sedmdesátých letech bylo na Guadeloupu 17 cukrovarů, dnes fungují pouze dva.
Zpracování cukrové třtiny není nic jednoduchého a vyžaduje velké zkušenosti. Tuna třtiny stojí dnes asi 320 eur, ale záleží na tom, jak je bohatá na cukr. Čím bohatší, tím dražší, pochopitelně. Ze 100 l cukrové šťávy se dá vyrobit přibližně 10 l rumu. Třtina se sklízí od března do června. Nejsladší je přímo u země, zbytkem se krmí dobytek. Šťáva se nechá zkvasit a pak se z ní destiluje rum.
Třtina ale není původní rostlinou Karibiku, přivezli ji sem až Španělé. Kakaové boby jsou vlastně černým zlatem Guadeloupu. Říká se jim Meres du cacao, tedy matky kakaa. Mayové a Aztékové si jich cenili natolik, že je používali jako platidlo. Před příchodem Evropanů ale indiáni kakao požívali neoslazené, s nápadem přidat do něj cukr přišel až nechvalně známý dobyvatel Hernando Cortéz. V roce 1585 přistála ve Španělsku velká dodávka kakaa z Veracruzu a Španělé si začali hlídat monopol na výrobu kakaa.
Do 17. století se konzumovalo pouze jako nápoj. Později se výroba kakaa a čokolády dostala i do francouzských, holandských a britských kolonií. Boby se trhají ručně, zrají ve stínu ostatních stromů. Pak se plod mačetou rozřízne a vyndají se z něj semena. Následuje proces kvašení, čímž kakao získává typickou hnědou barvu. Při kvašení je hmota přikryta banánovými listy, aby se dosáhlo procesu fermentace. Poté se suší na slunci. Kvasnou fázi ovšem provází velmi nelibý zápach, který by člověk od čokolády opravdu nečekal.
Des Saintes
Mohutný katamarán lehce rozráží modromodré vlny Karibiku. Míříme na ostrovy des Saintes, které tvoří 8 ostrůvků. Leží asi 10 km od břehů Guadeloupu. Posádku tvoří Bretoňci, kteří se tu usídlili – ani snad není třeba dodávat proč. Pro des Saintes je to typické – zdejšímu obyvatelstvu koluje v žilách mnohem více evropské než černošské krve. Na des Saintes totiž nejsou podmínky vhodné k pěstování cukrové třtiny, a tak nebylo zapotřebí dovážet sem tolik černých otroků. Mezi lety 1648 a 1652 se tu vylodilo 30 kolonistů z La Rochelle, Nantes, Brestu a St-Malo, jejichž potomci tu žijí dodnes.
Ostrovy měly odjakživa strategickou polohu, odehrála se tu řada významných námořních bitev, což připomíná námořní muzeum na vrcholku pevnosti Napoleon. Ta vznikla v roce 1844 na základech staršího opevnění zničeného Angličany a zajímavá je především tím, že nikdy nebyla využita v bitvě. Než ji stihli v roce 1867 dokončit, kolem Guadeloupu se jaksi přestalo válčit.
Pevnost v sobě ukrývá srdceryvný příběh a love story o poručíku Kryštofu Freminvillovi a mladé Caroline, který se odehrál na des Saintes v roce 1822. Freminville se v kostele na první pohled zamiloval do neznámé dívky. Pár dní nato šel hledat do moře korály a smetla jej velká vlna. Těžce si poranil hlavu, ale zachránili jej otroci, kteří jeho tělo donesli do domu Morelových. Když se Freminville probral z bezvědomí, první, co spatřil, byla krásná dívka. Tak začala láska, která ale neměla mít dlouhého trvání. Freminville musel odplout se svou lodí Nereide na Martinik. Když se vraceli, propluli úžinou mezi ostrovy des Saintes, ale nezakotvili hned. Vrátili se na ostrovy až za několik dní. Caroline, které dal Freminville slib, že se vrátí, si myslela, že odplouvá navždy do rodné Anglie. V zoufalství se vrhla z útesu jen pár dní před Freminvillovým návratem. Freminvilla celá historie natrvalo ovlivnila. Těžko říct, zda to bylo z tragické lásky, či vinou utrpěného úrazu hlavy, ale Freminville se velmi často oblékal jako žena. Svůj život zasvětil vědě, archeologii. Caroline věnoval svou Esej o tělesných a morálních účincích ženského oděvu (1831).
Ostrovy des Saintes ale v roce 2004 mnohem více zasáhla jiná událost – zemětřesení o síle 7,3 stupně Richterovy škály. Naštěstí se obešlo bez obětí na životech, ale odradilo turisty, kterých sem jezdí zhruba dvakrát méně než před zemětřesením. Také polovina tamního obyvatelstva se raději odstěhovala. Rozhodně to tedy není masová turistická destinace – hotely tu nesmějí mít víc než deset pokojů a kapacita lůžek na ostrovech je jen 500. Dnes funguje vodovod, který tu byl postaven v roce 1992 a vede pod mořem, do té doby byly velmi suché ostrovy zásobovány loděmi z Guadeloupu.
Bourg des Saintes je největším městem ostrova a zátoka, ve které leží, je od roku 1997 členem Asociace nejkrásnějších zátok světa. A to už je samo o sobě zárukou, že tu najdete klid, nádherné pláže a malebné scenérie. Bez davů, bez stresu, beze spěchu – jak je to v Karibiku dobrým zvykem.
Jak vyrobit tchocoatl
Tuto čokoládovou pochoutku si dával dennodenně aztécký panovník Montezuma II. Na trůn usedl jako pětatřicetiletý v roce 1502 a kdyby ho v roce 1520 smrtelně nezasáhl do hlavy kámen hozený rozzuřeným davem, kdoví – třeba by díky tchocoatlu žil ještě další desítky let. Jak tedy na to? Oloupej kakový bob. Semena opražíš a rozdrtíš na kamenném mlýnku. To vše svaříš s vodou a špetkou guinejského pepře, paprikou nebo zázvorem. Přidáš prášek „roucou“ (přírodní červené barvivo amerických indiánů). Jsi-li boháč a máš na to, přidej i trochu medu. To vše svaříš a poté našleháš. Chceš-li následovat panovnický recept, vše ještě smíchej s kukuřičnou kaší.
Historie vepsaná do tváří
Kdo jsou vlastně oni kreolové, kteří obývají ostrov, jemuž vtiskli tak dokonale svéráznou tvář? Je třeba vrátit se do dávné historie, kdy Guadeloupe obývali karibští indiáni. Tehdy mu říkali Caloucaréa (Karukéra) čili Ostrov krásných vod. V listopadu 1493 se ale na obzoru objevily záhadné plující předměty poháněné zvláštními plachtami. Karibové však nezpanikařili. Bílým cizincům na podivných korábech připravili pěkně žhavé uvítání. Kryštof Kolumbus, který tehdy výpravu vedl, to nakonec vzdal a odplul s nepořízenou. Ale indiáni neměli klid dlouho, Evropany ostrov pochopitelně velmi lákal a zajímal. Třicet let po Kolumbovi sem přišli první Francouzi, aby ostrov zabrali jménem francouzské koruny. Začali tu pěstovat cukrovou třtinu, postavili první mlýny. Do roku 1674, kdy Francie ostrov ke svému území oficiálně připojila, tu už klapaly desítky mlýnů a pracovaly stovky černých otroků především ze západní Afriky. Otroctví zde bylo zrušeno v roce 1848 a práci černých rukou mnohde nahradily ruce Indů z francouzské kolonie Puduččéri. To je tedy genetický základ dnešních kreolů obývajících ostrov.
Guadeloupe: zajímavosti, fakta
- Rum je pro ostrov více než charakteristický – koná se tu dokonce i rumový jachtařský závod Route du Rhum. Jde o jeden z nejprestižnějších transatlantických závodů pro jednotlivce. První závod se jel už v roce 1978 a jeho trasa vede z francouzského Saint Malo do Pointe-a-Pitre. Je to jediný transatlantický závod otevřený jak amatérům, tak profesionálům a koná se každé 4 roky.
- Na ostrovech žije 444 000 obyvatel.
- Maskotem ostrova je medvídek mýval.
- Od ledna do dubna na Guadeloupu panuje sušší počasí, od června do listopadu je období dešťů.
- Vízum není zapotřebí, pravidelnými linkami sem létá společnost Air France. Mluví se francouzsky, platí se eurem a kromě již zmiňovaného Plantážníka se pije tzv. tipunch.
- Kreolská kuchyně je fantastická, zejména nadívaní krabi, langusty či tradiční jelítka. Také nelze vynechat accras – smažené placičky z mouky z rozemleté sušené tresky.
- Na ostrově La Désirade existovala už od roku 1725 kolonie pro malomocné. Zdejší leprosárium bylo v provozu až do 50. let 20. století.
- Masopustní týden končí na Popeleční středu a oslavy provází divoká hudba, pestré kostýmy, masky a tance.
