Možná je to povánočním časem, ale jsem dnes nějak sentimentálnější než obvykle. Nepřestávají mne udivovat přání smrti politickým odpůrcům.
Ať už chcípne…
Včera jsem seděl v jedné brněnské restauraci a od vedlejšího stolu jsem zaslechl tři táty od rodin středního věku: „No, doufám, že tohle byl poslední Ovarův projev.“ A jeho soused přitakal „Taky už doufám, že příští rok ‚zakalí‘, už aby to bylo, takovej idiot nemá na Hradě co pohledávat. Snad si už na něj smrtka brousí kosu…“
Podtrhuji, že šlo o obyčejné středostavovské chlapy, kteří mají doma patrně děcka a milující (anebo zahýbající) manželky, tedy rozhodně žádní renegáti, ani nevypadali na doktorandy z brněnské (pražské) kavárny či fotbalové chuligány. S takovou nenávistí k našemu panu prezidentovi, jehož rozhodně nejsem žádným adorovatelem, jsem se v posledních letech, žel, nesetkal poprvé. A zdá se mi, že ta nenávist stále roste a roste.
České a moravské sociální sítě by mohly vypravovat kolikrát někdo přál Milošovi Zemanovi smrt. Paradoxně, pokud to není psáno „hrdinsky“ z úplně anonymního profilu, tak si po rozkliknuti můžete přečíst např. o úspěších vnoučat či procházkách se psem jinak celkem normálního člověka.
Vím, Miloš Zeman společnost prostě rozděluje, není nakonec první ani poslední v českých (resp. evropských, či světových) dějinách. Silné a výrazné osobnosti zkrátka lidi rozdělují, tak tomu bylo od pradávna. Ostatně i glorifikovaný tatíček Masaryk měl ve své době řadu odpůrců, pravda, tehdy nebyly ještě tolik rozvinuty sociální sítě. Tudíž když na TGM někdo nadával v hostinci v Berouně, tak to slyšelo jen pár sousedů (sousedky tehdy do hospod nechodily), a ne třeba i tisíce či desetitisíce lidí na facebooku jako je tomu holt dnes.
Závěrečné přání
Plně rozumím, že někdo jednoduše nesnáší prezidenta republiky, prostě není politik ten, aby se zalíbil lidem všem. Avšak přát někomu, aby již chcípnul, je hodně za čarou dobrého vkusu. Jako pedagog musím též zmínit, že tím zmínění hulváti nedávají dobrý příklad ani dětem. Ostatně, co si pomyslí vnučka o jinak spořádané babičce, která přeje svému vrstevníkovi Zemanovi smrt, anebo se mu perfidně posmívá, jak ten senilní dědek ale hrozně šmatle a jak celkově blbě vypadá. Kapitolou samu pro sebe jsou různí zkrachovalí politici, kteří panu Zemanovi dokonce i diagnostikovali na dálku (jak jinak) rakovinu.
Do příštího roku, který sice nebude „osmičkový“, ale určitě bude také opravdu zajímavý, Česku přeji, abychom k sobě byli o třídu laskavější. A rozhodně nepřejme nikomu smrt. Ani tomu největšímu politickému oponentovi.
Na závěr si zahraji na legendární spisovatelku a scénáristku Halinu Pawlowskou, která již roky dává české veřejnosti různé rady (aktuálně mj. v našem sesterském periodiku Blesk – páteční příloha, papírová verze): Buď si klidně anti-Zemanovcem, ale zůstaň člověkem!
