Hlavní město království devatenáctiletého krejčovského pomocníka Václava Váňu zcela uhranulo. Přibyl sem z malé obce u Sedlčan, v Praze bydlel u sestry ve Vršovicích a záhy zjistil, kolik možností život ve městě poskytuje. Zapálil se zejména pro spolkovou činnost a na schůze, které se odehrávaly v pohostinských zařízeních – často do pozdních večerních hodin – chodil až pětkrát týdně. Že takový způsob života vyžadoval značné finanční prostředky, je nabíledni. Jenže ty se mladému Váňovi nedostávaly.
Nastal Štědrý den roku 1901 a Váňa se rozhodl, že navštíví svého bratra na Žižkově, popřeje mu k svátkům a obdaruje jeho syna, svého synovce. Cestou proto koupil za devadesát krejcarů dětské housličky. Váňův bratr byl sklepmistrem v obchodě s vínem na Husově (dnes Husitské) třídě č.p. 192/45. Tady také se svou ženou a její matkou, osmašedesátiletou Marií Jungovou, bydlel.
Bylo krátce před čtvrtou, když krejčovský pomocník na Žižkov dorazil. Vystoupal do třetího patra pavlačového domu a zaklepal na dveře příbuzných. Nikdo neodpověděl. Bratr byl dosud v obchodě a švagrová krátce před Váňovým příchodem zjistila, že nemá dostatek oleje na smažení štědrovečerního kapra. Odběhla proto do krámu.
Krejčovský pomocník vstoupil do kuchyně a snad mu právě v tu chvíli přišla na mysl strašná myšlenka. Pokračoval do pokoje, ve kterém, jak dobře věděl, uchovávala rodina ve skříňce mezi okny 35 naspořených zlatek. Co však nevěděl, alespoň zatím ne, že je tu také babička Jungová, která pro svou hluchotu a vůbec celkovou sešlost klepání neslyšela, a nyní v poklidu kolébala Váňova dvouletého synovce.
Vem si to a zab ji
„Myšlenka na peníze vrtala Váňovi v hlavě jako červ a ačkoli stále obracel hlavu na jinou stranu, táhlo to jeho zraky jakoby magnetickou silou na zásuvku ve skříňce mezi okny a zločinná idea začínala se již vtělovati ve skutek,“ líčila vnitřní boj mladého muže Národní politika.
„Přemáhaje své rozčílení vyslovil mladík podiv, že nikdo není doma, načež mu babička krátce odvětila, že dcera šla dolů a že přijde hned. Váňa se podíval na babičku, která k němu byla zády obrácena, ale v tom už zase se mu svezly zraky na onu zásuvku a s přívalem rozbouřené krve do hlavy jakoby mu celý mozek oblila jediná myšlenka: Vem si to a zab ji!“
Mladík v zoufalství vstal a rychle několikrát přešel po místnosti, aby odpornou myšlenku zaplašil. „Marně! Pokušení již bylo silnější a mladík cítil, že každé vzpírání proti zločinu je marné. Myšlenka Zab ji! trčela mu v mozku a činila ho ke všemu hluchým a slepým. Ještě jeden pohled na zásuvku – a mladík přikročil rychle ze strany k nic netušící babičce, popadl ji oběma rukama kolem krku a s křečovitou silou stiskl ji hrdlo…“
Stalo se nevyhnutelné. „Stařena ani nehlesla. Po několika vteřinách mladík uvolnil ruce, babička v posledním smrtelném zápasu zamávala několikráte rukama, a na to se svezla ze židle a padla mrtva na zem. Děsný čin byl dokonán, a to s takovou rychlostí a tichostí, že se spící robě ani nepohnulo ani nevzbudilo. Nevinná jeho dušička snad se právě těšila, co mu Ježíšek přinese za překvapení…“
Chyťte ho! Ale koho vlastně?
Váňa vybral rychle peníze ze zásuvky a chystal se zmizet. Když se však otočil směrem ke dveřím, strnul hrůzou. Stála v nich švagrová vracející se právě s olejem na kapry. „První její pohled padl na smrtelně bledou tvář švagrovu, druhý se svezl na bezvládnou mrtvolu její matky ležící na zemi u židle a mysl její ihned pochopila, že se nalézá v ovzduší zločinu. Pronikavý bolestný výkřik rozlehl se celým domem: Vrah! Vrah! On mi zabil matku!“
V tu chvíli Váňa ožil, rozpohyboval dosud zdřevěnělé údy a rychle se dal na útěk. Schody bral po dvou či třech. Jenže nářek ženy vzbudil pozdvižení. „Celý dům byl v okamžení vzhůru. Úzké chodby všech poschodí přeplněny, avšak na začátku nikdo nevěděl, oč se vlastně jedná. Vraha viděli utíkat, ale poněvadž i on křičel: Chyťte ho! Vrah! nevěděl nikdo, že mají právě jeho zadržet. V prvním poschodí odhodil Váňa housličky, které dosud svíral v ruce, a vyřítil se na ulici stále volaje: Chyťte ho! Vrah!“
Proplakal celou sváteční noc
Po hlavní žižkovské třídě přicházeli právě v poklidném vánočním rozhovoru dva strážníci - Tomáš Hrdlička a Josef Růžička. Vrah je odstrčil, jenže sám přitom ztratil rovnováhu i rychlost běhu, a padl tak přímo do náruče třetího strážníka Josefa Hromady, jenž spěchal s odstupem za svými druhy. Za obrovského sběhu lidí byl poté odveden na žižkovské komisařství.
Po deváté večer byl Václav Váňa převezen na policejní ředitelství v Bartolomějské ulici. Tady ho vyslýchal sám policejní rada Václav Olič narychlo odvolaný od štědrovečerní tabule. „Vrah byl úplně zdrcen a sotva stál na nohou. Později se dal do pláče a proplakal celou sváteční noc nezdřímnuv si ani na okamžik,“ končí svůj referát o štědrovečerní tragédii, za níž stála nezvladatelná vášeň pro schůze a spolkový život, Národní politika.
