Ingrišův vor Kantuta I nezapřel, že jeho kapitán je Čech a hudebník.

Ingrišův vor Kantuta I nezapřel, že jeho kapitán je Čech a hudebník. Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy

Eduard Ingriš
Eduard Ingriš (vlevo) a William Willis. Zpočátku se Ingriš s Američanem pokoušel dohodnout na společné plavbě.
Cestovatel, spisovatel a diplomat Jan Havlasa v americkém exilu.
4
Fotogalerie

Ingriš, Cakl, Havlasa, Souček... aneb Čeští cestovatelé v exilu

Cestovatel v emigraci – nezní to jako protimluv? Až do vzniku totalitního režimu v Československu v roce 1948 mnoho českých cestovatelů strávilo v cizině většinu svého života, bylo to však jejich svobodné rozhodnutí a měli vždy možnost se kdykoli vrátit. Po únoru 1948 bylo ale „nelegální“ opuštění republiky trestným činem, a kdo se ho dopustil, musel počítat s tím, že už se domů nepodívá.

Teprve v 90. letech mohli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund veřejně přiznat, že se během své první cesty v Peru seznámili s pozoruhodným Čechem Eduardem Ingrišem (1905–1991): „To byl československý Heyerdahl, podnikl úžasně odvážnou plavbu, aby potvrdil Heyerdahlovu teorii o migraci indiánů z Jižní Ameriky do Tichomoří, plavil se z Peru na balzovém voru jako Heyerdahl (mimochodem jeho osobní přítel), málem přitom zahynul. Seznámili jsme se v Limě. Okamžitě jsme si padli do oka, měli jsme stejné zájmy... A my jsme o něm nesměli napsat ani řádku, poněvadž to prostě byl emigrant.“ Skutečně, v jejich cestopise Přes Kordillery o Ingrišovi nenajdeme ani zmínku. Mezi Hanzelkou, Zikmundem a Ingrišem však vzniklo pevné přátelství, Miroslav Zikmund s ním dokonce po léta udržoval korespondenci.

Na voru přes Pacifik

Eduard Ingriš odešel z Československa již na sklonku roku 1947. V té době byl už proslulý jako hudební skladatel, autor operet a písní. Jeho Niagara z operety Trampské milování doslova zlidověla, zpívaly si ji za tónů kytary u ohně celé generace trampů, kteří už možná ani netušili, kdo je jejím tvůrcem.

Po odchodu do zahraničí se Eduard Ingriš vydal do Brazílie a proti proudu Amazonky dospěl až do Manausu, kde se na čas usadil. Poté odešel do Peru, kde se stal dirigentem Státního symfonického orchestru. Přitom jej však neopouštěla cestovatelská vášeň. Vydal se k indiánským kmenům v tropických pralesích a natočil o nich film Nepokořená Amazonka. Jeho přítelem se stal i Ernest Hemingway a Thoru Heyerdahlovi dělal průvodce během jeho cest po Peru. Plavba voru Kon-Tiki Ingriše inspirovala natolik, že ji uskutečnil také. V šestičlenné posádce byla také žena – půvabná indiánka Natalie de Mazuelos od jezera Titicaca. Jeho balzový vor Kantuta, jenž vyplul 4. prosince 1954 od jihoamerických břehů, se však po dvou měsících plavby západně od Galapág dostal do obrovského mořského víru, v němž bezmocně kroužil 47 dní, než jej vysvobodila americká loď plující z Antarktidy.

Bezprostředním Ingrišovým předchůdcem byl William Willis, který přeplul Pacifik v roce 1954 na voru Seven Sisters a jenž byl po matce původem také Čech. Ingriš se po prvním neúspěchu nevzdal. Peruánská vláda sice podobné „sebevražedné“ plavby zakázala, přesto český dobrodruh 12. dubna 1959 vyplul k západu na voru Kantuta II. Tentokrát se mu podařilo doplout až k ostrovu Matahiva v souostroví Tuamotu. Zopakoval tak první Heyerdahlovu plavbu, jež měla dokázat, že ostrovy Polynésie byly osídleny z Jižní Ameriky, i plavbu Erika de Bisschopa na voru Tahiti Nui II z roku 1958. Nicméně historiky plavby dobrodruhů na vorech přes Pacifik do Polynésie nepřesvědčily.

Ingriš později ještě pobýval na Tahiti a dalších tichomořských ostrovech. V roce 1962 se však odstěhoval do Spojených států, usadil se v Kalifornii v South Lake Tahoe a začal se věnovat přednáškám, na něž jezdil po celé Americe. Po jeho smrti v roce 1991 jeho manželku Ninu Ingrišovou navštívila dvojice českých publicistů Petr Horký a Miroslav Náplava spolu s Miroslavem Zikmundem. Podařilo se jim zachránit a do České republiky převést nejen Ingrišův archiv, ale i archiv cestovatele, diplomata a spisovatele Jana Havlasy (1883–1964).

Vztah k vlasti byl u různých cestovatelů různý – u některých volnější, jiní byli s domovem úzce svázáni. Sám Havlasa strávil většinu života v zahraničí (měl americkou manželku) a ve Spojených státech amerických v Los Angeles také v naprostém zapomnění v roce 1964 zemřel. Havlasa se za druhé světové války zúčastnil zahraničního odboje, v letech 1943–1947 působil jako vyslanec ČSR v Chile. Po skončení této diplomatické mise se už do Československa nevrátil a usadil se v Kalifornii.

Život strávený převážně v cizině však Havlasovi nebránil, aby se stal klasikem českého cestopisu a cestopisné fotografie. Jeho dílo spadající do tohoto literárního žánru je neobyčejně rozsáhlé. Naopak Hanzelka a Zikmund ani v době nastupující normalizace nezvolili odchod do zahraničí, přestože věděli, co je v následujících letech čeká. Už jednou, bylo to po únoru 1948, kdy byli na své první velké cestě, se museli rozhodovat, zda zůstanou v cizině, nebo se vrátí. Tehdy jim však připadalo absurdní zůstat v nějaké rozvojové zemi či kolonii a vystavit perzekuci lidi z Tatrovky, kteří za ně „odpovídali“. Komunistický převrat jim zdaleka nešel od srdce, byli přesvědčením sociální demokraté, které také oba v roce 1946 volili. Ještě méně než Havlasa lpěl na své vlasti „eskymácký náčelník“ Jan Welzl. Avšak Jiří Baum si přijel dva dny před nacistickou okupací v březnu 1939 do rodné Prahy doslova pro smrt. Hanzelka a Zikmund patřili k těm světoběžníkům, kteří paradoxně bez své vlasti být nemohli.

V deltě Okavanga

Po roce 1968 v zahraniční natrvalo zůstal lékař a lovec divoké zvěře Zdeněk Cakl (1912–1996). Pocházel ze Světlé nad Sázavou, kde se narodil 27. srpna 1912. Stal se lékařem brněnské chirurgie. Láska k nedotčené přírodě a k lovům divoké zvěře jej zprvu přivedla do východní Asie. V roce 1954 odjel do Severní Koreje, kde působil jako lékař v československé nemocnici v Čondžinu. Svůj pobyt využíval k loveckým výpravám do hornatých oblastí země, podařilo se mu proniknout i pod nejvyšší korejskou horu Pektusan (2774 m) na čínských hranicích. Po skončení pobytu v Koreji byl doktor Cakl odeslán do Severního Vietnamu, aby pracoval na chirurgickém oddělení nemocnice v Haifongu, kde si pořídil pestrou sbírku hadů a dalších plazů, které pak odeslal do brněnské zoologické zahrady. Jeho sen ulovit tygra se mu však nesplnil.

Další zemí Caklova lékařského působení se stala Etiopie, kde pracoval v nemocnici v Hararu. Ve zdejší přírodě se již mohl setkat se lvy i slony. Za úspěšné ošetření příslušnice císařské rodiny získal právo lovit po celé zemi. Dostal se i do exotických částí Etiopie, k Rudolfovu jezeru (dnes Turkana) a k řece Omo, jež se do něj vlévá. Po sovětské okupaci Československa v roce 1969 se Cakl vypravil do Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe). Živil se lékařskou praxí, ale zajímala ho především nedotčená příroda a lov divoké zvěře, kterou také miloval, obdivoval a jejímž se stal velkým znalcem. Poznal nejen různé části Zimbabwe, ale i sousední Botswany.

Caklovy lovecké vzpomínky na Afriku uspořádal autorův bratranec Vratislav Petr a vydal je ještě za Caklova života pod názvem K močálům řeky Okavanga (1992). Autor zde vysvětlil mimo jiné, proč se ani po změně politických poměrů do vlasti nevrátil: „Obývám malý domek v úbočí kopce nad nemocnicí, kde jsem téměř osmnáct let působil. Jsem obklopen přírodou a lidmi, které znám a kteří znají mne a kterým jsem jako lékař pomáhal. Ve svém věku již nejsem schopen opustit prostředí, které mi vyhovuje a které mám rád. Po dlouhém pobytu v krajinách s tropickým nebo subtropickým podnebím by mi klima ve střední Evropě již nesvědčilo. K tak nenarušené přírodě bych v Evropě neměl tak blízko jako zde.“ Členové české expedice Africká mozaika, kteří se vydali do Afriky po stopách MUDr. Emila Holuba v roce 1997, už doktora Cakla nenašli naživu.

Afrika se stala osudem také malíři Zbyňku Štolovskému (1909–1956). Pro africkou cestu jej zlákal cestovatel Ladislav Mikeš Pařízek, který však ani po únoru 1948 Československo neopustil. V červnu 1947 Štolovský vystupoval z parníku v senegalském přístavu Dakar. Usadil se v městě Saint Louis, které leží v ústí řeky Senegal do oceánu na pomezí Mauritánie, kde se mísí kultura i lid černé Afriky s kulturou arabskou. V roce 1949 přesídlil do Bamaka v Mali – tehdy to ovšem byl ještě Francouzský Súdán, který procestoval. V roce 1951 přesídlil do Niamey, hlavního města Nigeru, kde pobýval až do prosince 1953, a tuto francouzskou kolonii rovněž procestoval.

Dalším jeho cestovatelským a malířským cílem byla Dahome (Benin) u Guinejského zálivu, kam dorazil v červnu 1954. Tropické klima ale Štolovskému po zdravotní stránce nesvědčilo, a tak požádal o argentinské vízum, jež však dostal až po roce čekání. V lednu 1956 odplul do Buenos Aires, kde ještě v témže roce zemřel. Štolovský ve svém malířském díle zachytil přírodu i obyvatele francouzské jihozápadní Afriky na sklonku koloniálního období.

Český lékař australským polárníkem

Zcela jiné prostředí přitahovalo brněnského lékaře Zdeňka Součka (1917–1967), který emigroval v roce 1950 nejprve do západního Německa a poté do Austrálie, kde se hned přihlásil do Australské národní antarktické výzkumné expedice (Australian National Antarctic Research Expedition – ANARE), s níž strávil rok 1952 na australské základně na ostrově Macquarie, jenž leží ve vzdálenějším předpolí Antarktidy. Následující rok zřejmě zatoužil po radikální změně klimatu, a tak se jako lékař přihlásil k působení na ostrově Nové Irsko (Tombara, dnes součást státu Papua Nová Guinea). Zabýval se tu nejen tropickou medicínou, ale prováděl i antropologické výzkumy. Setrval zde až do roku 1959, kdy se vrátil opět k ANARE.

Až do své náhlé smrti na mozkovou mrtvici na základně Macquarie v roce 1967 se zúčastnil 12 antarktických expedic, nejčastěji jako lékař, ale také jako zástupce velitele a dokonce jako šéf lékařské služby ANARE. K uctění jeho památky Australané nazvali jednu budovu na své antarktické stanici Mawson Soucek Hut. Čeští cestovatelé, kteří v době totality odešli ze své vlasti, tedy v širém světě rozhodně „nezapadli“. Jejich knihy, filmy či fotografie se nejprve dostaly k lidem v hostitelských zemích a po pádu totalitního režimu i k domácímu publiku. Ve světě udělali pro šíření dobrého jména svého národa kus práce.