Běžný problém: proč lidé nezmění svůj názor, ani když narazí na rozumné argumenty? Protože je v nich něco silnějšího než pouhý rozum a má to kořeny v daleké minulosti. Lidé nezmění názor nejen když přelétnou pohledem poměrně rozumné vyvrácení svých tezí v nějaké internetové debatě, ale často nepomůže ani dlouhý osobní rozhovor, kde je čas probrat všechno a dotyční k sobě ani nemají apriorně negativní vztah. Pro mnohé je to záhada a důvod k zoufání.
Zeman, Babiš, brexit, czechzit, očkování, minimální mzda, potraty, migrace – to všechno jsou témata, která mohou spolehlivě zabít večírek nebo rozhádat příbuzenstvo. Předložíte grafy, tabulky, citáty, ale stejně nakonec slyšíte: „Ale prosím tě…“
Proč takhle reagujeme, se pokusili zjistit francouzští kognitivní vědci Hugo Mercier a Dan Sperber a sdělují to ve své knize "The Enigma of Reason" (česky vyšlo letos jako Záhada rozumu). Podle nich máme v sobě některé vlastnosti, které jsou stejně hluboce zakořeněné jako to, že chodíme po dvou a nějakým způsobem vidíme barvy. Vzniklo to před mnoha lety na úsvitu lidstva někde na afrických pláních a stále to trvá.
Největší výhodou člověka oproti jiným druhům je naše schopnost spolupracovat. Rozum je ale nastaven, aby řešil problémy, které přináší život v kolektivních skupinách, ne na řešení abstraktních problémů nebo vyvozování závěrů z neznámých údajů. Dokážeme pak dělat rezolutní závěry, ačkoliv nemáme spolehlivé informace a trváme na nich dokonce i poté, co je dostaneme.
Test: Jak se utvrdit v názoru
Na Stanfordské univerzitě byl proveden test, který se týkal otázky trestu smrti. Jedna skupina byla pro, protože podle nich bránil zločinnosti, druhá proti, protože nemá na kriminalitu žádný dopad. Dostaly k dispozici dvě studie. Jedna poskytovala data, která podporovala teorii o odstrašení, ta druhá odstrašující účinek popírala.
Studenti, kteří původně podpořili trest smrti, hodnotili „pro-zastrašovací“ údaje jako velmi věrohodné a údaje dokládající opak se jim nezdály přesvědčivé. Ti, kteří byli proti trestu smrti, to měli naopak. Na konci experimentu byli studenti znovu požádáni o názor. Obě skupiny se ještě více utvrdily ve svých původních názorech.
Dnes se nesetkáváme jen s fakty, ale navíc i s vymyšlenými studiemi, falešnými zprávami nebo výkřiky na Twitteru. Není divu, že dnes se zdá, že rozum často selhává. Naše životní prostředí se změnilo příliš rychle, než aby na to přirozený výběr stačil zareagovat. Žijeme v iluzi, že víme víc, než skutečně víme.
Doba úplné nechápavosti
Autoři Sloman a Fernbach uvádí příklad splachovacího záchoda, který lidé používají, ale moc nevědí, jak to technicky funguje. Spoléháme se pak na odborné znalosti druhé strany a prostě splachujeme. Kdysi jsme se naučili společně lovit, spolupracovat a šlo to tak dobře, že už si nejsme vědomi, kde končí naše vlastní porozumění a začíná porozumění těch druhých.
Jak lidé vynalezli nové nástroje pro nové způsoby života, tak současně vznikly nové „sféry nevědomosti“. Kdyby všichni trvali na tom, že mají zvládnout postupy zpracování kovu než vytáhnou nůž, tak by doba bronzová dost stagnovala. Ohledně poznání nastala také dělba práce a se současnými technologiemi nastala už doba úplné nechápavosti.
Naučte se vzbuzovat emoce
Horší než v případě nožů, splachovacích záchodů a počítačů je to v oblasti politiky. Splachovat můžeme bez znalostí toho, jak to funguje. Pokud jde třeba o otázky migrace (nebo řekněme geneticky upravených plodin), je to horší. Nemusíme věc znát do hloubky, abychom byli o něčem silně přesvědčeni.
Tady více působí jiný mechanismus. Když zjistíme, že se naše názory shodují s názory někoho dalšího, dochází k emočnímu posilování. Řečeno jednoduše, máme vnitřní potěšení, že máme pravdu a patříme k těm, co mají pravdu. Roste tím naše sebevědomí. Podle toho také zpracováváme věcné informace. Interpretujeme si je tak, abychom o dobrý pocit nepřišli.
Co si z toho můžeme jako západní (a tedy snad i čeští) čtenáři odvodit? Buď pesimistický dojem, že rozum selhává, protože hlavní roli hrají stále emoce a předem připravený postoj, nebo to lze vidět optimisticky, že nemusíme prohrát, když se naučíme vzbudit emoce stejně jako oponenti. To je ostatně technika známá odnepaměti, jen je třeba se jí v rychlé infomační době znovu učit.
