Poklekl jsem u zpovědnice. Uvnitř seděl muž označovaný za ztělesnění zla. Tvář bílá jak stěny kostela, černé oční stíny, havraní vlasy. Kontaktní čočky, jedna s panenkou přes celé oko, druhá jak špendlíková hlavička; kdo ví, kam MARILYN MANSON (* 5. ledna 1969) směřoval svůj pohled. Katedrálou v Kolíně nad Rýnem zašustil jeho tichý hlas. Všechno dnes bylo naopak, to on se zpovídal. Mansnovi je právě dnes 50 let a my publikujeme jeho rozhovor pro Reflex z roku 2001.
Marilyn Manson: "Umění musí být zlé, protože umělec, za kterého já se považuji, musí neustále zpochybňovat všechno, co lidé považují za ideální. Takové je poslání umění v celé jeho historii. Je důležité vyčnívat jako někdo, kdo přispívá k nabourávání zidealizovaného obrazu světa."
Prý jste v Praze už jednou byl, tajně před dvěma lety, kdy jste si odsud odvezl několik beden absintu.
V té době byla Česká republika jedinou zemí, kde se absint prodával. Ale to jsem zjistil až na místě. Rozhodně jsem tam nejel kvůli alkoholu. Chtěl jsem jen vidět Prahu, o které jsem toho tolik slyšel; znal jsem ji z fotografií, knih a několika filmů, věděl jsem o jejích památkách, architektuře a legendách. To mě zaujalo. Strávil jsem tam bezmála týden a můžu říct, že mě Praha nezklamala. Je to krásné město s výtečným absintem.
V některých všeobecných encyklopediích se o absintu nepíše jen jako o alkoholickém nápoji, ale bývá nazýván přímo nebezpečným jedem.
S tím bych souhlasil, je to jed. Ale jed, který přesto, že vyrostl mimo rajskou zahradu, je božím darem. Bůh nám jej dal, aby nás potrestal. Proto ho piju. Absint patří mezi věci, které nám otvírají přístup k našemu podvědomí. Občas je zajímavé dostat se až k tomu, co leží opravdu hodně hluboko.
Nacházíte tam inspiraci?
Velmi často. Myslím, že je příjemné být inspirován podněty mimo naši mysl, propustit do našich omezených vjemů paprsek jiného světla.
Pak však záleží, jak s takovými podněty naložíte. Velmi často bývají nepřenosné.
Ano. To je také důvod, proč v poslední době stále častěji píši s čistou myslí. Je to efektivnější.
"Nemám rád drogy, ale ony milují mne" je název jedné vaší starší skladby a vaše proslulé moto. Přestává platit? Končíte s drogami?
To jsem neřekl. Každý člověk občas potřebuje nějaký únik od reality, ať je to pomocí alkoholu, drog, sexu, nebo jakéhokoliv jiného druhu omámení. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco dřív jsem bral drogy v sebezničujících dávkách, dnes se je snažím mít pod kontrolou. Chci nezkresleně vnímat každý aspekt svého života, dotýkat se své osobnosti. Prošel jsem proměnou: teď se snažím nalézt únik v tvůrčím procesu, v umění.
Proto je oproti předchozím deskám, které pojednávaly o proměně sebe samého, vaše nové album - Holy Wood - zasvěceno snaze člověka změnit svět?
Album Holy Wood je třetí částí ucelené trilogie. První byla deska Antichrist Superstar. Inspirovaly ji mé sny, ve kterých jsem viděl sám sebe v okamžiku volby - zda nechám svět, aby mě zničil. A pokud ano, co se ze mě stane. Dokážu vstát z mrtvých jako zcela jiná osobnost? Bylo to svým způsobem o destrukci. A to mě nutilo natočit další dvě desky, dopovědět tento příběh. Proto jsem posléze nahrál album Mechanical Animals, které pojednává o tom, jak svět reaguje na vaši evoluci, až vás nakonec přemění právě v to, proti čemu bojujete. Jedinou obranou proti tomu je přeměna světa. A to je téma třetí desky s názvem Holy Wood. Jsou to svým způsobem metafory pro tři etapy mého života, které jsem hudebně převyprávěl za pomoci symbolů a postavy Adama Kadmona. Tento první muž na zemi symbolizuje skutečnost, že můj příběh může být i příběhem všech ostatních lidí. Každý může projít přeměnou člověka, jenž se snaží změnit svět, aby nakonec zjistil, že jediné, co může změnit, je on sám.
Mluvíte o možnosti lidí interpretovat si umělecké dílo svým vlastním způsobem, ale to je někdy velice nebezpečné. Právě z tohoto důvodu jste byl před několika lety označen za příčinu masakru na columbineské střední škole, při níž dva studenti v tričkách s vaším portrétem zastřelili patnáct svých spolužáků a třiadvacet jich zranili. Do jaké míry je podle vás umělec odpovědný za to, jak si veřejnost vyloží jeho dílo?
To je velmi těžká otázka, zvláště v tomto kontextu. V souvislosti s Columbineskou aférou jsem byl obviněn neprávem. Nešlo o to, že ty vraždící děti byly mými fanoušky, já bych byl pravděpodobně obviněn i v případě, kdy by měly na tričkách Britney Spearsovou. Přečnívám na současné americké umělecké scéně, jsem tedy vhodným obětním beránkem. V obecné rovině však platí, že pokud umělec stvoří něco, co je pro něj posvátné, a předá to světu, není vůči němu fér očekávat, že svět bude jeho výtvor vnímat stejně jako on. Každý člověk má stejné právo si z uměleckého díla vzít jen to, co chce, jako má právo i umělec do svého výtvoru vložit jen to, co on chce. A právě to je na umění to krásné. Nemyslím si, že by umělci měli být nezodpovědní, ale zároveň by neměli sami sebe cenzurovat. Představte si, že bychom se mohli zeptat Johna Lennona, zda by napsal píseň Helter Skelter, kdyby věděl, že se její název jednoho dne objeví na zdi nad hromadou nevinných obětí šíleného vraha Charlese Mansona. Jsem přesvědčen, že by ji přesto napsal, protože ta písnička s tím nemá nic společného. Nejde o to, co napsal John Lennon nebo Marilyn Manson, jde o to, jak si to lidé vyloží. A to už ovlivnit nelze. Všechno je zneužitelné. Proto i nadále budu svobodně vyjadřovat své názory, protože to považuji za důležité pro svůj život. Vždyť inteligence a odpovědnost za naše vlastní chování, byť lidé tuto myšlenku velmi neradi přijímají, jsou jedny z mála věcí, jež nás odlišují od zvířat. V opačném případě bychom byli stejnými predátory jako některá zvířata.
Zastáváte názor, že zabíjení je věcí lidského instinktu?
Nepochybně patří k naší přirozenosti, kterou se snažíme ovládat vyšším principem mravním. Kde jinde by se v nás vzala schopnost zabíjet? Pokud by v nás nebyla, nebyli bychom schopni zabíjet. A dokazuje to i columbineská tragédie - v těch stupidních dětech jen převážil zabijácký pud nad odpovědností za vlastní chování.
Do jaké míry tohle přesvědčení souvisí s vaším otcem, který se jako voják ve Vietnamu podílel na experimentech s chemickou látkou Agent Orange na vietnamských i amerických vojácích?
Je pravda, že otcova válečná zkušenost silně ovlivnila můj názor na smrt. Nemyslím si, že můj otec byl profesionální zabiják, nevěřil na válku ve Vietnamu, nechápal, proč má ve jménu amerického národa a jeho vlády zabíjet na druhém konci světa nějaké lidi. Byl však povolán do armády a dostal rozkaz zabíjet. Nebo bude zabit. Tak zabíjel. Stejně jako statisíce dalších Američanů. Ve jménu vlasti, ve jménu víry, ve jménu svobody. Řekli mu, že v takovémhle případě je zabíjení správné. Není, říkám na to já. Je zvláštní, když někdo tvrdí, že zabíjet ve jménu národa je správné, kdežto zabíjet z vlastního popudu je špatné. V obou případech jsou výsledkem mrtví, tak jaký je v tom v konečném důsledku rozdíl? Jaký je rozdíl mezi zavražděnými Vietnamci a oběťmi Charlese Mansona? Podle mého je obojí špatné, tak proč v tom dělat rozdíl? Ovšem lidi rádi soudí druhé.
Není divu, že vás Amerika považuje za největší hrozbu pro společnost, za muže, který nejsilněji ohrožuje veřejnou morálku. Je zvláštní, že Evropa tohle všechno vnímá jen jako součást vašeho uměleckého projevu. Proč dva takto rozdílné pohledy na jednu osobu a její dílo?
To bychom se nejspíš museli začít probírat kulturními a historickými tradicemi obou kontinentů a vyjmenovat si, v čem všem je Amerika konzervativnější než Evropa a naopak. Podle mého je Amerika v mnoha aspektech zkratkovitější - je to důsledek rychlé a překotné snahy vytvořit si svou vlastní kulturu. Americe chybí filosofická tradice. Nejspíš proto jsem tak kategoricky a bez přemýšlení byl označen za ztělesnění zla. Nevadí mi to. Je na lidech, jak má umělecká díla, která se snaží svým obsahem provokovat, chápou. Evropa je považuje za vzrušující umění, Amerika za nebezpečí pro obecně platné hodnoty. Je to lepší, než kdyby všichni lidé přistupovali k mé osobě se stejným názorem. Být pouze milován nebo pouze nenáviděn je obrovsky nudné.
Vy si na nudu rozhodně stěžovat nemůžete. Vždyť v souvislosti s nedávnou deskou Holy Wood vyvolal v Americe veliký skandál pouhý její obal. Dávno před tím, než kdokoliv slyšel samotnou hudbu.
Obal k desce Holy Wood není lacinou provokací, má svou velmi konkrétní myšlenku. Žiju v Hollywoodu, v místě, které je symbolem zábavy. Svým způsobem tedy reprezentuji zábavní průmysl, který je v současnosti tak často obviňován z propagace násilí. Jako by zobrazení násilí bylo součástí pouze konce dvacátého století. Proto tento metaforický obal, který vyjadřuje myšlenku, že všechen zábavní průmysl se odvíjí od Krista. Kristus byl první slavnou osobností, prvním idolem, první celebritou. Název desky Holy Wood proto odkazuje nejen k Hollywoodu jako centru celosvětové zábavy, ale i ke kříži, protože hodně lidí věří, že Kristus byl ukřižován na stromě poznání z ráje. To je důvod, proč jsem celý obal pojal jako renesanční malbu, na níž jsem zobrazen jako socha v kostele. Tělo je Kristovo, tvář patří mně. Podle mnoha lidí to vypadá velice krutě, ale právě toho jsem chtěl dosáhnout - vždyť obraz ukřižovaného Krista je daleko krutější než většina současných amerických filmů, které jsou cenzurou zakazovány a označovány za násilné. Nám už to však tak nepřijde, zvykli jsme si. Proto také moje podobizna na obalu desky nemá dolní čelist. Je to ta nejjednodušší metafora pro zobrazení cenzury, touhy umlčovat cizí názory. I Kristus byl umlčen, zemřel jen proto, že hlásal své názory. A to, že je moje deska zakazována a její obal cenzurován, jen dokazuje pravdivost toho, co jsem chtěl touto metaforou postihnout.
Není frustrující být s každou vaší deskou stále znovu a znovu označován americkou veřejností za největší protispolečenské zlo?
Umění musí být zlé, protože umělec, za kterého já se považuji, musí neustále zpochybňovat všechno, co lidé považují za ideální. Takové je poslání umění v celé jeho historii. Je důležité vyčnívat jako někdo, kdo přispívá k nabourávání zidealizovaného obrazu světa. Spousta lidí na světě chce pouze poukazovat na to, co je podle jejich názoru špatné, a chtějí to ničit. Zapomínají, že i když se jim nelíbí to, co někdo vytváří, je důležité, že vůbec něco vytváří. Tvořit je pozitivní činnost, protože v ní je Bůh. Bůh reprezentuje stvoření.
Tvorba destrukcí?
Ano, protože i když tvoříte destrukcí, tak přece jen tvoříte.
To je citát vašeho dlouholetého přítele Antona LaVeye, zakladatele satanské církve. Co vás na učení jeho a Aleistera Crowleyho tak přitahuje?
Pouze má touha po poznání nejrůznějších druhů náboženství. Vždycky se snažím shromáždit co nejvíce názorů, než si utvořím svůj vlastní. Proto jsem studoval rozličné filosofie stejně intezívně jako bibli. Navštěvoval jsem shromáždění řady sekt, stejně jako jsem byl v dětství součástí episkopální církve. Myslím, že je dobré být otevřen všem výkladům vzniku a fungování světa; jedině poznáním překonáme strach z neznámých věcí. Řada lidí se obává nejrůznějších sekt, ale tak málo toho o nich ví. Tím však projevuje stejný primitivismus jako pravěcí lidé ve strachu z blesků. Neznámé musíme poznávat, nikoliv se ho bát. Tomu se říká součást věčného hledání odpovědí na nezodpověditelné otázky.
Čeho jste se dobral vy?
Věřím, že Kristus a satan jsou jedna a tatáž postava, v konečném důsledku oba reprezentují dvě strany téže věci. V bibli jsou zpodobněni jako lev a beránek - když lev požírá beránka, symbolizuje to konec světa. Proto nelze mít jednoho bez druhého. To je činí sobě rovnými. To je ovšem řečeno velice zkráceně, kdysi jsem o tom však napsal obsáhlou esej.
Ano, četl jsem ji. Stejně jako několik vašich rozhovorů ještě v dobách, kdy jste byl novinářem. Co vám léta žurnalistiky dala pro současnou hudební kariéru?
V prvé řadě poznání, že novinařina není pro mě. Patřím k lidem, kteří hledají svět a chtějí mu sdělit, co si o něm myslí. A nejsem si jistý, že právě o tom je žurnalistika. Na druhou stranu mi tahle práce umožnila pochopit zvláštní mediální svět a jeho základní pravidlo - média mají na názory veřejnosti větší vliv než umělci. V konečném důsledku to znamená, že jen málokdo je schopen vnímat pouze umělcovo dílo. Většina lidí každého umělce vnímá jako rozměrný obraz složený z mozaiky vlastního díla, skandálů, kontroverzností, pomluv, veřejného vystupování, módy, politických názorů a vůní parfémů. Lidé reagují na obraz, který vytvořila média, nikoliv umělec. A to vede pouze k tomu, že nakonec i sám umělec odpoutá svou soustředěnou pozornost od vlastního díla a podlehne této virtuální představě o sobě samém. Pravda je vždy jen váš vlastní názor na umělcovo dílo, ostatní je klam a lež. Nevěřte tedy, že tady sedíte s Marilynem Mansonem a dostáváte se k podstatě jeho díla. Zpovídáte pouhou virtuální realitu. Už jen tím, že jste se před tímto interview zabýval i něčím jiným z mého života, než je jen má hudba, jste podlehl falešnému obrazu o mé osobě. Tak jako i já. A to všechno jsem pochopil jen díky tomu, že jsem byl novinář.
Vás ovšem baví spoluvytvářet tento virtuální obraz své vlastní osobnosti.
Je to jen zajímavý experiment, něco jako ovládat magii. Přidáte několik ingrediencí a sledujete, co to udělá. Pak přidáte další a vše se změní. Je však důležité mít na paměti, že vše, co vychází od vás, se vám také vrátí.
MARILYN MANSON
se narodil 5. ledna 1969; dostal jméno Brian Warner. Svůj pseudonym si odvodil od známých osobností nedávné historie - herečky Marilyn Monroeové a masového vraha Charlese Mansona. Jako dítě byl psychologicky testován spolu s dalšími potomky účastníků války ve Vietnamu. Od mládí ho fascinovala éra šedesátých let - atentát na JFK, konec hippies, válka ve Vietnamu, tragédie na koncertě Rolling Stones v Altamontu, vraždy Charlese Mansona. Pracoval jako novinář pro časopis Rolling Stone, kde publikoval rozhovory mimo jiné s Malcolmem McLarenem, Trentem Reznorem, Anthonym Kiedisem či Debbie Harryovou. V roce 1994 debutoval albem Portrait Of An American Family, o rok později vydal úspěšnou desku Smells Like Children. Následovala slavná trilogie Antichrist Superstar (1996), Mechanical Animals (1998) a Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death).
